Kazani spravedlnost vede k životu

Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Jenže kdy? Třeba chudoba může být svým způsobem dobrodružný způsob života. Může nás vést k vynalézavosti. Sám vlastním kuchařku Švindlujeme v kuchyni. Můžete se z ní naučit udělat klobásy z brambor, z rybího filé a mrkve si můžete uplácat krevety skoro k nepoznání od pravých. Je to velmi zábavná četba a pokusy v kuchyni s touto knihou v ruce jsou hotové dobrodružství. I pláč umíme přetvořit v něco zajímavého. Většina dobrých básní je smutná, smutné je černošské blues, cikánské housle i židovské zpěvy. Důsledná tichost nám zase dodává jistou důstojnost. Ale na hlad a žízeň se zvyknout nedá. I hrdinové, kteří přežili různé tábory smrti říkají, že na hlad se zvyknout nedalo. Hlad a žízeň udržují člověka ve stálém napětí. Bratři a sestry, vždyť jsme si to minule řekli: Blaze těm, kteří mají ještě na co čekat. Ostatně, klid v životě člověka vlastně nikdy nepřijde.

Když se utiší náš pláč, už se ani neznáme k době, kdy nám bylo do pláče. Takzvaně nám otrne. A už se zase chováme suverénně a jdeme si za svým srdcem. Jak samo písmo praví: Pes se vrací ke svému výmětu a omyté čuně se zase válí v blátě. A když se naučíme být tiší, naše nejsilnější nutkání za chvíli bude něco říci. Alespoň někde stranou. Nějaké slovo ostré jako nůž. Klidu v tomto světě prostě nedojdeme. Dnešní blahoslavenství nám tedy ukazují cestu, kam nasměrovat náš nepokoj. Ježíš nám jimi vlastně říká: Vždycky vás něco nenechá v klidu.

Ostatně řekl přímo: Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zemi pokoj. Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Ježíš, jako náš nebeský velitel, nám dobře radí: Vyberte si sami bojiště. Vždyť i sportovci častěji vyhrávají na vlastním, na domácím hřišti. Spravedlnost je ta nejlepší starost, kterou si můžeme vybrat. Dovolávají se jí všichni, všichni se na ni vymlouvají. Pokud se o ni nestaráme, necháváme si vzít vítězství před nosem. Spravedlnost je totiž nejslabší místo v obraně tohoto světa.

Snad nejčastěji omlouvají lidé svou nevíru v Boha tím, že je Bůh nespravedlivý. Slyšíte ten protimluv? Nevěřím v Boha, protože Bůh je nespravedlivý. Pokud není Bůh, pak jaká spravedlnost? Kdo pak určí, co je spravedlivé? Každý si to určí sám. Ale takovou spravedlnost nikdo nevymůže. Když se lidé nedovedou shodnout na tom, co je spravedlnost, kdo ji pak vymůže? Spravedlnost, kterou nikdo nevymůže, není spravedlnost. A tak je celý tento svět v pasti: Každý počítá se spravedlností. I ten, kdo krade, chlácholí sám sebe, že na to má právo.

A tady je ten rozpor: Podle spravedlnosti světa má člověk něco dostat. Za hodinu práce má dostat třeba sto korun. Spravedlnost Boží je, co má člověk udělat. Spravedlnost je to, co chce Bůh. A tak spravedlnost, kterou máme hledat není, jaké má kdo nároky, ale jaké má kdo povinnosti. Být spravedlivý před Bohem znamená, že každý člověk má nějaké povinnosti. Dítě má poslouchat rodiče, rodiče se mají starat o děti. Manželé si mají zachovávat věrnost. Mladí mají mít úctu ke starým, staří mají být shovívaví a zdrženliví. Křesťan má plnit své povinnosti. Sama přirozenost mu říká, co je jeho povinnost a nemá žádnou omluvu, pokud ji neplní.

Křesťan má také ode všech žádat, aby plnili své povinnosti a nemůže se jen tak smířit s tím, když lidé nedělají, co mají. Nedá se nikdy dosáhnout takové spravedlnosti, aby každý dostal, co si představuje, že by měl dostat. Ale jde se trochu přiblížit chvíli, kdy každý dělá alespoň něco z toho, co má. V tom lze už v tomto životě dojít alespoň trochu nasycení. Pokud plníme své povinnosti i pokud k nim dokážeme dovést ostatní. Protože hned něco děláme a pak máme uděno.

Naše čest je v tom, že máme splněny své povinnosti, ne v tom, co nám někdo má dát a možná dá, možná nedá. Podobně od druhých pak nevymáháme něco pro sebe, neříkáme stále „dej mi“, ale jen chceme, abychom si jich mohli vážit stejně jako sebe. Člověk nemá omluvu, pokud neplní své povinnosti. Protože kdyby každý konal své povinnosti, nebylo by téměř třeba milosrdenství.

V zemích, kde je stále zvykem brát velmi vážně své povinnosti vůči rodině, je jen velmi málo sirotčinců, domovů důchodců a podobných ústavů. Milosrdenství není ani sousedská výpomoc, ani pomoc lidem ve sboru - to je také něco, co je prostě náš úkol, co se od nás čeká. A už vůbec není milosrdenství zrušení práva. Milosrdenství není něco za něco. Je to něco, na co člověk nemá vůbec právo - a jaký div, že to dostane. Milosrdenství je vždycky překvapení, něco nevysvětlitelného. Je to vždy něco navíc. Něco navíc, co nemůže nahradit naše běžné úkoly.

Něco, co si z vlastní vůle přibereme k tomu množství věcí, které podle Boží vůle dělat musíme. Jako třeba milosrdný Samařan, který se zachová milosrdně, ale stejně je jeho povinností za zbitého pocestného v hospodě zaplatit. A pak jde dál za svými povinnostmi. Milosrdenstvím si vždy na vlastní odpovědnost přibíráme něco navíc. Ale protože se nedostává spravedlnosti, musí sám Bůh vstoupit do světa s milosrdenstvím.

Ježíš nám radí, abychom zkusili jednat jako Bůh. Abychom zkusili jednat takto navíc. Když sami dokážeme zažít chvíli, kdy dovedeme jednat a cítit nad Zákon, tím spíše si dovedeme představit a pocítit, že i s námi může Bůh naložit nad Zákon. Zákon, spravedlnost se tím však nijak neruší; naopak, potvrzuje.

A tak se nám v blahoslavenstvích dostává velké a bezpodmínečné útěchy: Blaze vám v tom, co už máte, všechno ostatní totiž dostanete. Blaze vám, když pláčete, protože už tím si zasloužíte boží útěchu. Ale také se od nás čeká více, než jací v současnosti jsme. Dostalo se nám ujištění a pevného zázemí: Ano, tebe Bůh chce a tebe také zachrání a štědře odmění. Ale čeká nás změna smýšlení.

Nedá se nic dělat, budeme muset dělat, co je správné, zcela samozřejmě, a nečekat za to žádnou odměnu. Až se tohle naučíme, půjde nám dělat i něco navíc - konat milosrdenství. To je boží vlastnost, vlastnost někoho, kdo nad sebou zcela vládne. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.

Pokud už srdce čisté máme, nemusíme se ptát, jak ho získáme. Můžeme se jen těšit z toho, že uzříme Boha. A to je to hlavní, co chtěl Ježíš říci. Pokud je naše srdce nečisté, musíme ho prostě chvíli omývat. Vlastně se to tak s vnitřnostmi dělá i v kuchyni. Nejde je jen na chvilku strčit pod vodu a říci: A je to dobré. Musí jím proudit delší dobu proud čisté vody. A tak i my se musíme v čistotě stále cvičit. Pravidelně. Ráno Boha prosit o sílu, večer o slitování. Zlé ze života vytlačovat, dobrého se držet. Učit se s lidmi kolem vycházet. Do konce života se nevzdávat, neusínat. Modlitba po kázání: Pane Ježíši, smiluj se nad námi hříšnými a dej nám sílu.

Čtení: Matouš 25,14 ? text: Ezechiel 36,25 - 27 + 1.Janova 4,10 ? ten úryvek z Ezechielova proroctví je obrovským zaslíbením. Zní z něho nádherné poselství plné naděje, radosti a svobody. Že těch špinavostí bývá v lidském životě hodně a člověk snadno podléhá kdečemu, o tom není pochyb. Na to narážíme často. Člověk se může dostat do něčeho nechutného velmi rychle a zasvinit si svůj život velice snadno.

A ty hnusné modly, o kterých je tu řeč, ty dnes samosebou nemají poetickou podobu zlatého pantáty s telecí hlavou. To jsou věci, kterým přikládáme v životě nejvyšší důležitost, a ony ji přitom nemají; věci, o kterých jsme si nechali namluvit, že jsou s to zabezpečit nám šťastný a plný život a ony nás přitom naopak zotročují a život vyprazdňují a deformují. Dostat se pak z toho marastu ven, vymanit se z takového zajetí, to už zdaleka tak snadné není. Minulá selhání, jejich důsledky, zvyky, vazby, do kterých přitom člověk vstoupil, ho strhávají zpět.

A právě do toho zní osvobodivé poselství proroka: Ten marast není vaším osudem! Ze všeho zlého a špinavého, do čeho jste zabředli, existuje cesta ven. A nejen, že existuje. Bůh vám to očištění zaslibuje. S touhle nadějí a svobodou můžete počítat.

Od všech nečistot budete očištěni. Otvírá se před vámi šance života ryzího, nového, jaksi přepodstatnělého. Čteme-li ji v Ezechielově podání, málokomu se přitom asi nevybaví křest: ?Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni??. Tak to přece farář při křtu dělá - polévá křtěného vodou. A ono to svátostné znamení sděluje opravdu totéž, co slova Ezechiele: Otvírá se před vámi naděje života očištěného, vybředlého z veškeré špíny a závislosti.

Díky boží věrnosti je možný nový začátek. Ale přemýšlivého člověka možná právě tohle vyjádření zarazí. U dospělých ne? tam si to očištění asi dovedeme docela konkrétně představit. Třeba tak, jak to lidé prožívali při setkání s Ježíšem, když je přes všechna selhání, která měli za sebou, neodepsal, když přijal jejich pozvání, ačkoli s nimi nikdo nechtěl nic mít, když se zastal hříšné ženy proti zbožným farizeům, nebo poskytl důvěru celníkovi, kterého měli všichni jen za zloděje a kolaboranta.

Ale Přemýšlíme, že my nekřtíme jenom dospělé. Křtíme i děti. Křtíme Andreje, Jana, Bohuslava. A od čeho ti potřebují očistit? Copak si už mohli život něčím zaneřádit? Copak si už mohli nechat nakukat nějaké falešné jistoty? Dříve teologové mluvili o dědičném hříchu, ale tomu my už moc nerozumíme.

Ale potíž je ovšem v tom, že my pak ten nový začátek spojujeme jenom se svobodou od své minulosti, od těch jednotlivých selhání a prohřešků. Že mu rozumíme jen jako jakési tlusté čáře, která nám dovoluje odstřihnout se od toho co bylo a znovu se pustit do díla jakoby s čistým trestním rejstříkem. Poselství bible ukazuje ještě k jiné změně, že je hlubší. Vidí nás realističtěji.

Vždyť apoštol Pavel to o sobě otevřeně přiznává: ?Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, ale zlo které nechci.? Kdo se soustředí jenom na to, aby byl čistý, aby mu nikdo nemohl nic vyčíst, propadá tomu nejhoršímu. To je poselství podobenství o hřivnách, které jsme slyšeli od stolu Páně.

Zákon, spravedlnost se tím však nijak neruší; naopak, potvrzuje. A tak se nám v blahoslavenstvích dostává velké a bezpodmínečné útěchy: Blaze vám v tom, co už máte, všechno ostatní totiž dostanete. Blaze vám, když pláčete, protože už tím si zasloužíte boží útěchu. Ale také se od nás čeká více, než jací v současnosti jsme.

Nedá se nic dělat, budeme muset dělat, co je správné, zcela samozřejmě, a nečekat za to žádnou odměnu. Až se tohle naučíme, půjde nám dělat i něco navíc - konat milosrdectví. To je boží vlastnost, vlastnost někoho, kdo nad sebou zcela vládne. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Pokud už srdce čisté máme, nemusíme se ptát, jak ho získáme. Můžeme se jen těšit z toho, že uzříme Boha.

To je hlavní poselství - že Bůh nás očišťuje, že lze začít znovu a že láska Boží se stává klíčem k nasycení spravedlností v životě jednotlivce i společnosti. A tak lze i nyní sejít semínka spravedlnosti do srdcí lidí kolem nás, aby ve společnosti rostla spravedlnost a naděje pro děti a vnuky.

Video záznam naleznete zde.

Vztah mezi spravedlností a milosrdenstvím

Blahoslavenství se nám zachovala ve dvou mírně odlišných verzích. Uspokojení, nasycení, a svoboda, kterou Bůh slibuje, má širší a trvalejší dosah: chudý může být také duchovní. Blahoslavení jsou chudí v duchu, tedy lidé skromní a vděční.

Spravedlnost Boží není jen soukromým statkem; je to také postoj vůči druhým a vůči světu. Někdy nespravedlnosti dopadají na ty nejbezbrannější. Proto nás Pán vyzývá k hledání spravedlnosti, která překonává lidskou nespravedlnost odpuštěním.

Podobně jako v Izajášově textu, i v nás vyvolává spravedlnost a milosrdenství touhu po tom, aby společnost byla spravedlivější a lidé žili v pravdě a důstojnosti.

Historická a biblická souvislost spravedlnosti

Jehova je Stvořitelem, a proto má právo stanovovat měřítka toho, co je dobré, co je špatné. Svou spravedlnost však neprojevil jen zákony, ale i láskou, moudrostí a mocí. Spravedlnost Boží se projevuje v tom, že Bůh dává nový začátek a očištění od nečistot, a to i v příbězích lidí jako David, Job či Abraham.

Apoštolové a učitelé církve ukazují, že spravedlnost před Bohem je založena na Kristově oběti. Pokud chceme žít spravedlnost, máme žít z Krista a jeho oběti. Oběť Kristova je vrcholem spravedlnosti a cestou k odpuštění a novému životu.

Když čteme o stavění pancíře spravedlnosti v Ef 6,14, rozpoznáme, že spravedlnost je spojena s ochranou srdce a celého života jednotlivců i společnosti. Spravedlnost tedy není jen souhrn příkazů, ale živý vztah, který vychází z Boží milosti a vede k prospěchu bližních.

Klíčové myšlenky

• Spravedlnost Boží je více než lidská spravedlnost; je to láska, milosrdenství a soudnost skloubené v jednom.
• Hledat Boží spravedlnost znamená konat Boží vůli a milovat Boží měřítka, ne podle strachu z trestu.
• Očištění a nový začátek jsou darovány Bohem; nový život není jen restart minulosti, ale proměna srdce.
• Milosrdenství a spravedlnost jdou ruku v ruce - spravedlnost chrání společnost a milosrdenství otevírá cestu k nápravě vztahů.
• Naše odpovědnost je žít spravedlnost a vyzývat druhé, aby plnili své povinnosti; milosrdenství je dodatkové dobro, ne nárok.

tags: #kazani #spravedlnost #vede #k #zivotu