Před samotným textem se vynořuje řada souvislostí kolem pojmu „jidášský groš“ a polibku jako symbolu zrady. Rčení „jidášský groš“ je obvykle synonymem pro zradu za peníze. Díky biblickému příběhu známe Jidáše jako falešného člověka a zrádce, a proto se dodnes užívají slovní spojení jako „Prodat se za jidášský groš“, „Získat jidášskou odměnu,“ „Být falešný jako Jidáš“ apod. Známe ovšem i jidášky, zvláštní druh pečiva z kynutého těsta, které se peče na Zelený čtvrtek. Je stáčené do různých tvarů, které mají symbolizovat provaz, na kterém se Jidáš oběsil. Na Bílou sobotu se zas pálily před kostelem ohně. Tomu se říkalo „pálení Jidáše“.
Jidáš, muž z města Kariotu, nebo také Jidáš Iškariotský, byl jeden z dvanácti Ježíšových apoštolů. Byl to člověk v jádru nepoctivý. Přesto mu Kristus přidělil funkci pokladníka. Náboženští vůdci hledali způsob, jak Ježíše zatknout. Jidáš za nimi přišel s nabídkou, že jim jej vydá. Domluvil se s nimi na odměně třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, kdy by mohl Ježíše předat bez pozornosti lidu. Při poslední večeři Ježíš oznámil, že jeden z učedníků jej zradí. Stalo se tak v zahradě Getsemane, kam si vyšli po večeři. Jidáš tam označil Ježíše jeho odpůrcům podle předem dohodnutého znamení: políbil jej. Proto „Jidášův polibek“, který značí polibek zrádce nebo je výrazem neupřímné lásky. Tím pomohl k jeho zatčení a jako odměnu dostal slíbených 30 stříbrných šekelů, tedy cenu, která se tehdy platila za otroka.
Polibek jako gesto náklonnosti a jeho proměna v symbol zrady
Podle evangelisty Matouše tohoto činu Jidáš litoval a chtěl odměnu vrátit. V biblických dobách bylo líbání neboli dotýkání se rty rtů (Př 24:26), tváře, nebo ve výjimečných případech dokonce nohou (Lk 7:37, 38, 44, 45) jiného člověka výrazem náklonnosti či úcty. Polibek byl běžný nejen mezi příbuznými opačného pohlaví (1Mo 29:11; 31:28), ale také mezi mužskými příbuznými. Bylo to také gesto náklonnosti mezi blízkými přáteli. Polibek mohl doprovázet požehnání. Letitý Izrael neboli Jákob políbil a objal Josefovy syny, Efraima a Manasseho, než jim a jejich otci požehnal. Když patriarcha dokončil udílení příkazů svým dvanácti synům a zemřel, Josef padl na obličej svého otce a propukl nad ním v pláč a líbal ho. Samuel políbil Saula, když ho pomazal jako prvního izraelského krále. Polibky patřily k vřelému pozdravu, možná i s pláčem a objímáním. Otec marnotratného syna z Ježíšova podobenství padl synovi okolo krku a „něžně ho políbil“. Polibek také patřil k láskyplnému loučení. Když měl apoštol Pavel odcestovat z Milétu, starší muži efezského sboru byli tak dojati, že plakali a „padli Pavlovi kolem krku a něžně ho líbali“.
Bible se krátce zmiňuje o polibcích souvisejících s láskou mezi mužem a ženou. Když kniha Přísloví radí, aby se člověk střežil před úskoky ničemné ženy, varuje před svůdnými polibky prostitutky. Polibky mohou být pokrytecké. A právě klamným polibkem zradil Jidáš Iškariotský Ježíše Krista. Falešné uctívání. Polibek jako akt zbožňování falešných bohů Jehova zakázal; zmiňuje se o sedmi tisících mužů, kteří neklekali před Baalem a nelíbali ho. Efrajim byl kárán za to, že vyráběl modly a říkal: „Ať obětující, kteří jsou lidé, líbají pouhá telata.“ Řekové a Římané měli ve zvyku, že svým modlám, pokud byly daleko, posílali polibek rukou; tak zdravili i vycházející slunce.
Jádro příběhu spočívá v tom, že „Jidášův polibek“ se stal symbolem zrady a neupřímné lásky. Mezi prvními křesťany existovalo „svaté políbení“ nebo „políbení lásky“, jež si možná dávaly osoby stejného pohlaví, a toto gesto mohlo být spojeno s pozdravem a jednotou církve. V antickém Římě se bral polibek velmi vážně a měl povahu právního aktu. Hlavní zásluhu si připsal Marcus Porcius Cato Starší, který určil pravidla pro polibky v rámci rodinného práva. Postupně se polibek z roviny oficiálního právního úkonu přesunul do sféry osobních vztahů v rané křesťanské církvi, kde si polibek na začátku bohoslužeb sloužil k vyjádření bratrství.
Historické posuny a kulturní kontext vývoje zobrazování Ježíše
Tradice betlémů v Česku vtiskla obraz Ježíše v jasné podobě: bílé miminko, Marie, Josef, oslík a další zvířata. Zobrazování Ježíše jako bílého Evropana však vyvolává debaty o reprezentaci kultur. Dnes někteří vyzývají k zohlednění různých rasových a kulturních kontextů, aby nebyl Ježíš redukován na evropskou normu. Největší kritiku vyvolává obraz Ježíše jako bíleho člověka, jelikož tento obraz sloužil historicky kolonizaci a diskriminaci.
Podle religionisty Philipa Almonda samotný původ Ježíše by nás mohl dovést k poznání společného lidství, avšak historické obrazy a teologie často sloužily mocenským strukturám. Moderní ikonografie Ježíše vychází ze série kulturních, politických a ekonomických vlivů, které formovaly to, jak je Ježíš vnímán a zobrazován na různých místech světa.
Koloniální kříž a proměny zobrazování Ježíše v Africe a dalších regionech
V Africe se křížová misie a kolonizace spojily se šířením evropského křesťanství; Etiopie však patří k jedněm z nejstarších křesťanských království a její král byl pokřtěn již ve čtvrtém století. Do míst své působnosti kolonizátoři vnesli křesťanství ryze evropské, které bylo s vývojem rasového diskurzu propojeno bílým tělem i kulturou. Na zobrazování totiž záleží: koloniální expanze a ospravedlňování vykořisťování často vyžadovaly obraz bílé dominance. Ve Spojených státech se evropské zobrazení Krista objevilo až na počátku 19. století, a Ježíš se stal bělochem v kontextu otrokářství a vyvlastnění půdy. Dnes afričtí umělci usilují o alternativní vizuální dědictví a vyobrazení Ježíše jako součást identity místních komunit.
Kimpa Vita a Simon Kimbangu jsou příklady místních vůdců, kteří viděli Ježíše a apoštoly jako černé a jejich misie byla často pronásledována. Kimpa Vita byla upálena kolonizátory za to, že se obnažila vůči západnímu morálnímu kodexu a vyžadovala odlišný pohled na Italská a portugalská kolonizace. Simon Kimbangu byl vůdcem, který uzdravoval a hlásal Nový Jeruzalém ve vesnici Nkamba, a byl ztížen koloniálními autoritami. Také tyto příběhy ilustrují, jak místní koncepty Ježíše a křesťanství mohou být formovány v odpověď na evropské dědictví.
V závěru lze říci, že Jidášův polibek zůstává trvalým obrazem zrady a napomenutí před chamtivostí. Současně však textura biblického příběhu a historických interpretací ukazuje, že samotné gesto lásky a vody v souladu s vírou bylo v různých kulturách zpracováváno různě - od slavnostních polibků až po politické a teologické polemiky o identitě a spravedlnosti.
Evangelium podle Jidáše - co vše se skrývá ve spisech zakázaných církví | Záhady
Ve finále zůstává klíčové uvědomění, že cena lidského života je nekonečná a žádná měna ji nemůže vyjádřit. Jakkoliv to může znít jako klišé, cena lidského života je nevyčíslitelná. Třicet stříbrných tak zůstává synonymem pro zradu. Pro mrzkou, hloupou zradu, u níž člověk, který tak činí, možná ani pořádně neví, proč to dělá. O to, jestli je třicet šekelů stříbra málo nebo mnoho peněz, zde v podstatě nejde. Rembrandt: Jidáš vrací třicet stříbrných a jeho příběh nám připomíná nutnost kajícnosti a hledání odpuštění.
V kontextu dnešních diskuzí o spravedlnosti a etice si můžeme položit otázku: lze vůbec nějak stanovit cenu lidského života? A je možné vypsat šek za Boha? Odpověď zní: ne. Klíčové však zůstává, že kajícník vyznává vinou a hledá cestu k odpuštění, čímž se otvírá cesta ke spáse a k milosti, která překračuje lidské měřítko.