Je to dosti tlustá kniha. V kralickém překladu má Starý zákon asi 830 stran, Nový zákon asi 270. Různá vydání se o několik stran liší. Aby se to všecko vešlo do jedné knihy, bývá Bible tištěna na jemném a tenkém, kvalitním papíře, kterému se říká biblový. Ve skutečnosti však jde o celou knihovnu, protože Starý zákon se skládá z 39 spisů a Nový zákon 27. Ovšem jen v Biblích evangelických čili protestantských. Nový zákon je všude stejný, Starý nikoli.
Musíme si vysvětlit pojmy, předně pojem kánon. Hebrejské slůvko kane znamená třtina. Té se používalo jako míry. Řecká podoba tohoto slova kánon označovala původně měřítko, vlastně seznam spisů, které byly považovány za pravověrné a patřily do Bible. Jak došlo k rozrůznění rozsahu bible čili k různým typům kánonu? Prvním zářezem bylo babylónské zajetí Izraele (586-538 př.Kr.). Ti, kdo nebyli odvlečeni do zajetí, tedy do Babylóna, a zůstali v Palestině, vytvořili později obec Samaritánů, jakousi konservativní sektu, která z celého Starého zákona uznávala jen jeho nejstarší část, pět knih Mojžíšových.
Po návratu z babylónského zajetí vznikly v Palestině další knihy, do kterých byl shromážděn i mnohý starý materiál. Byly vesměs psány hebrejsky. Část židů se však do Palestiny nevrátila a vytvořila obec v rozptýlení čili diasporu. V té vznikaly v helénistické době další knihy, psané však - až na několik málo výjimek - řecky. Palestinské pravověrné židovstvo je odmítalo, kdežto nábožensky liberálnější diaspora je uznávala. Tak vznikl v Egyptě asi mezi rokem 300 a 200 př.Kr. řecký Starý zákon, podstatně rozsáhlejší než hebrejský a nazývaný Septuaginta, tj. řecky Sedmdesátka, podle údajného počtu překladatelů. Na tuto Sedmdesátku navázala křesťanská církev, a přidala k ní řecký Nový zákon.
Palestinské židovstvo však zůstalo jen u knih, napsaných původně hebrejsky, mělo tedy zase užší, kratší typ kánonu nežli židé v diaspoře a křesťané. Vznikly spory. Každý trval na svém. Raná křesťanská církev na Západě, tedy v západní části tehdejší Římské říše, však potřebovala Bibli i v latinském znění. Anonymní nezdařilé pokusy o překlad z řečtiny (Itala + Afra = Vetus latina) bylo třeba radikálně opravit a srovnat s původním hebrejským zněním. Tímto úkolem byl pověřen tehdy nejlepší znalec hebrejštiny Hieronymos čili sv. Jeroným, který kolem. r. 400 po Kr. vytvořil Vulgatu, závaznou po celý středověk až do novověku. Vulgata je dílo neobyčejně zdařilé, překlad přesný a výstižný, Hieronymus však byl nakloněn hebrejskému Starému zákonu, tedy užšímu typu kánonu bez knih deuterokanonických. Nemohl je ovšem odmítnout zcela, ale začal alespoň činit rozdíl mezi knihami kanonickými a deuterokanonickými, který se pak na staletí ujal.
Další posun v rozsahu Starého zákona přinesla až reformace. Kamenem úrazu byly tehdy odpustky. A to zase dokládalo především některými místy z deuterokanonických knih. Tak reformace udělala to, k čemu už radil Hieronymus: Knihy deuterokanonické vypustila z Bible, nebo je alespoň od kanonických výrazněji oddělila (Kraličtí: zvláštní díl apokryfů). Tridentský koncil v polemice s reformací trval na širším, tedy řeckém čili septuagintním typu starozákonního kánonu. Pozdější doba však byla soustředěna na jiné problémy, a tak pro současné biblisty, ať protestantské či katolické, není rozsah kánonu žádným vážným kamenem úrazu.
Víme všichni, že kanon-Bible má své těžiště a své okraje a že už dnes prostě nelze vážně argumentovat biblickým citátem, vytrženým ze souvislosti. Vážným teologickým problémem však zůstává sám prostý fakt, že je tu určitý, přesně vymezený počet spisů, kterým se přičítá závaznost. Jak toto vymezení vzniklo? Z církevních dějin neznáme žádný sněm, žádný koncil, který by usnesl ve starověku rozsah Bible, ať Starého nebo Nového zákona. Někdy se říkalo, že užší, hebrejský rozsah Starého zákona byl prý usnesen na židovském koncilu v Jamnii čili Jabné asi r. 90 po Kr. To byla domněnka, kterou novější bádání vyvrací. V Jamnii byla v té době škola, založená slavným židovským učencem (jmenoval se Jochanan ben Zakkai), v níž se zřetelně užívalo Starého zákona v tom rozsahu, jak jej uznávají židé a protestanti dodnes. Ale koncil tam nebyl. Také žádný křesťanský koncil nerozhodl o vymezení Nového zákona. Tento historický fakt nepřímo ukazuje, že Bible se v židovstvu i v křesťanské církvi prosadila vlastní vahou, ba převahou a proto se kvalitativně liší od toho, co církev usnesla na svých koncilech. Žádný vzdělaný protestant už ovšem dnes nepostaví Bibli do protikladu k tradici, jak se to dělávalo dřív. Naopak shodne se se vzdělaným katolíkem v tom, že Bible je základní, konstitutivní část křesťanské tradice, z níž je další tradice vyvozována a odvozována.
Historické členění Starého zákona je rozdělena do tří skupin: 21 knih historických, 7 knih naučných a 4 knihy s literárně‑poetickým a moudnostním obsazením. První svit zahrnuje Pentateuch a navazuje kronikářská a historie královská, která spolu s knihami Paralipomenon doplňují rámec židovské historie a náboženského života. Septuaginta jako řecký překlad a Hexapla Órigenova konstrukce představují cenné nástroje pro srovnávací studium textů Starého zákona a jejich řecké translace. Díky nim lze sledovat i vývoj teologických a liturgických představ v raných obdobích křesťanství a judaismu.
První tisková vydání starozákonních textů nastaly v 15. století a zahrnují řadu jazykových mutací: latina, němčina, francouzština a holandština. Tisky v latině a němčině ovlivnily vznik mnoha dalších překladů a interpretací, zatímco český překlad a vydání přišly až po druhé světové válce. Starozákonní texty se často uvádějí s doprovodnými ilustracemi a poznámkami o původu, které byly zpracovány v různých historických obdobích. Zvláštní pozornost věnujeme i historickým dokumentům z Národní knihovny ČR a dalších významných fondů.
Česká verze Starého zákona známá jako Norimberská má svůj základ v 16. století a je spojena s moravským prostředím a pražskými jazykovými pracemi. Překlady a přetisky měly významný dopad na formování českého biblického jazyka a na rozvoj liturgie v českých zemích. Najdeme zde historické odkazy na Strahovskou knihovnu a Prahu jako kulturní centrum renesančního a barokního biblistického zájmu. České vydání Starého zákona nese vliv německých i latinských biblických tradic a jejich názory na text.
Nový překlad z hebrejštiny měl připravit Jan Vartovský z Varty, který však zemřel v roce 1559 a zůstal v rukopise. Dříve byl uveden Starý zákon respektive Pentateuch (Nürnberg 1541). V současnosti se předpokládá existence tzv. Deuteronomistické školy-skupiny židovských učenců, kteří vytvořili nebo aspoň redakčně upravil knihy Józue až 2. knihu kráľov. Liberální vědci domnívají, že příběhy z včasných dějin Izraele byly spočátku předávány ústně, později vznikli čtyři redaktoři - Jahvista, Elohista, Deuteronomista a Kněžský spis - kteří spojili látku s dalšími texty po babylonském zajetí. Text Starého zákona vznikal od 10. do 3. století př. n. l. a opisuje velké dejiny izraelského národa a Boží zásahy v průběhu dějin spásy.
Moderní kritika a archeologie ukazují, že Genesis obsahuje dvě verze smlouvy a Noe a potopa jsou výsledkem spojení různých pramenů. Prameny J a E vyprávějí tytéž epizody s odlišnými detaily, zatímco P doplňuje podrobnosti o čistých a nečistých zvířatech a rituálech. Nejstarší autorská tradice je jahvistická (J, 10. stol. př. n. l.), mladší Elohistická (E, 9.-8. stol. př. n. l.), ještě mladší Deuteronomická (D, 7. století př. n. l.) a nejmladší Kněžský kodex (P, 6. století př. n. l.). Text Starého zákona vznikal tedy postupně a skrze prameny z různých regionů a časů.
Who Decided the Books of the Bible? (Biblical Canon Explained)
Vynořují se i klíčové kapitoly - například Desatero, které je dnes zařazeno do různých částí Exodu a Deuteronomia, a jeho vznik a skutečná genealogie pojmenování zakončení mohou být odlišné v různých pramenech. Z pohledu chronologie knih se změny projevují i v rozvržení a doplňkách, které vznikaly v období po babylonském zajetí a během vzniku království v Izraeli. Když se porovnávají jednotlivé prameny, vidíme, že některé pasáže vznikaly v různých historických kontextech a s odlišnými teologickými důrazy.
Moderní pohled na Starý zákon potvrzuje, že jde o komplexní dílo složené z více vrstev, které se navzájem prolínají. V jednotlivých částech se objevují rozdíly v jazyku, geografickém zasazení a v tom, které části textu jsou připisovány kterému prameni. Tóru lze tedy chápat jako kontinuální dialog různých komunit, v němž se zrodil konečný tvar, jenž dnes procházel historií tisku a překladů až do současnosti.
Starý zákon je obrovskou knihovnou, která odráží kulturní a teologické proudy různých epoch a regionů. I když se jedná o komplexní text, jeho částí, stejně jako jeho historie vydání a vydavatelských změn, se dotýká i české literární a tiskové tradice, která se k tomuto tématu dlouhodobě vztahuje.