Máme za sebou sérii, kdy jsme se od začátku roku bavili o Božím povolání do služby a především jsme odstraňovali překážky, které nám někdy brání, abychom se do služby zapojili. Jsem Pánu velice vděčný, že několik účastníků bohoslužeb na tato kázání také reagovalo tím, že řekli, že se chtějí zapojit do služby, a často už i viděli, kde je Pán Bůh směřuje. Většinou jsme tady mluvili o povolání do služby ve sboru, ale zmínili jsme i jiné povolání. My, kdo jsme byli na setkání Ráno s Biblí, jsme byli hluboce dotčeni svědectvím Aničky Malé. Té se hned po narození rodiče více méně zřekli. Prožila většinu života bez rodičů. Nakonec však přijala povolání, aby maminku hledala a opravdu ji našla. Byla v jednom sociálním zařízení a byla to už, snad to tak mohu říct, dementní stařenka. Anička si ji vzala domů a spolu s manželem se o ní 7 let starali. I tohle je povolání. Ještě jednou za to svědectví děkuji.
K čemu volá Pán Bůh tebe? Dnes tu naši sérii zakončujeme. Na nový rok jsme začali veršem, který tady máme na tom banneru. Mluvili jsme o tom, že žeň je veliká a dělníků málo. Dnes využijeme ten druhý verš a sérii zakončíme. Je z proroka Izajáše. Pán Bůh hledá služebníka, kterého by povolal. Ptá se, kdo půjde? A Izajáš odpovídá, že on půjde. Někdy, když slyšíme takové Boží povolání, tak nás spíše napadají jiní, kteří by mohli jít. Pane … ten a ten by byl vhodný. Pošli jej. Nebo Pánu Bohu řekneme jako Mojžíš, proč zrovna my nejsme ti vhodní kandidáti. Izajáš taky mohl někoho doporučit. Také se mohl vymlouvat. Ale on říká: "Hle, zde jsem, pošli mne!"
Jak je to možné? Jak se to stane, že je někdo připraven přijmout povolání? Podívejme se na to spolu. 1. Izajáš uviděl svatého Boha. Ta naše kapitola začíná těmito slovy: „Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Izajáš se ve speciální vizi přesvědčil o tom, kým je Bůh. Jeden z důvodů, proč neposloucháme Boží povolání, je v tom, že Pána Boha nevidíme jako velkého. Nedomýšlíme Jeho velikost, Jeho moc. Bratři a sestry, jak vidíte Pána Boha? Vidíte Ho, jako toho, který řekl, a vznikly světy? Pouhé Boží slovo dalo vzniknout tomuto úžasnému obřímu vesmíru, který je propracován do detailů. On je věčný Bůh, který pouhým slovem vše stvořil. Obětoval se pro nás, abychom mohli žít. To je úžasná známka morální velikosti. A tento Bůh je tak mocný, že zlo Jej nemůže ovlivnit. Je dokonale čistý a svatý. Nikdy neudělá nic, co nechce. Nikdy neudělá nic, co by bylo zlé. Izajáš zažil speciální moment, kdy uviděl tuto Boží velikost. Jak ji můžeme prožít my? Musíme říct, že je to Boží milost, když člověk uvidí velkého Boha. Nejde dát zaručený recept, jak na to. Někdo se dívá na hvězdné nebe nebo na západ slunce a žasne nad Boží velikostí a někým to nehne. Někde čte evangelium a je nadšen tím, že Ježíš vstal z mrtvých a druhý nehne brvou. Nikomu nemůžeme slíbit, že uvidí velkého Boha. Ale Bible říká, že kdo Pána Boha prosí, ten dostává. A tak o to můžeme prosit. Bible nás také ujišťuje, že velkého Boha spíše uvidí ti, kdo naslouchají Božímu slovu, modlí se, přicházejí do shromáždění. A tak nás chci povzbudit. Hledejme velkého Boha. Pak totiž vidíme pravdu a realitu. A pak On k nám bude mluvit. A pak my budeme poslušní Jeho povolání.
2. Po tom, co Izajáš uviděl velkého Boha, uviděl svoji hříšnost a s hrůzou zjistil, že ve světle Boží svátosti je ztracen. Zapsal: „Běda mi, jsem ztracen. Izajášovi došlo, že v porovnání s Bohem je On pouze prach. Jak by se mohl vymlouvat? My máme někdy pocit, že Pána Boha přesvědčíme svými argumenty. Už jsem dnes zmínil Mojžíše, který se vymlouval, že se na úkol, pro který ho Pán volá, nehodí. Vždyť je to vlastně hrozně absurdní! Člověk poučuje Pána Boha. Bratři a sestry, potřebujeme si v pokoře uvědomit, kdo jsme. Vždyť Pán Bůh nás stvořil. Ví o nás každý detail. Nic mu není skryto. Zná každou naši vlastnosti, každou slabost. Když nás povolává, tak nic nepřehlédl, nic neopomenul. On ví, k čemu nás povolává. Ano, Mojžíš měl možná nějaké slabosti. Lidsky se na ten úkol možná nehodil. Ale Pán Bůh zasáhl a z Mojžíše se stal jeden z největších lídrů dějin. Ano, toto potřebujeme připomínat. Pokud nás volá Pán Bůh, tak On ví, co dělá. On zná naši minulost, naše slabiny, nedostatky i naši hříšnost. On s tím dokáže pracovat. Dejme to do Božích rukou a poslechněme Jeho volání. Pak budeme v Jeho vůli. Pak budeme šťastni.
3. Izajáš zažil velmi obrazné odpuštění. Zapsal nám, co prožil: „Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. Pán Bůh ujistil Izajáše o odpuštění. Izajáš si uvědomil, že mu Bůh milostivě a nezaslouženě odpouští. Izajáš viděl anděla, který ho čistí. My jsme uviděli mnohem více. My jsme uviděli, jak Bůh zajistil naše odpuštění. My víme, že sám Bůh sestoupil ze své dokonalé slávy na tuto zem. Narodil se do chléva, zápachu a špíny. Žil život v chudobě a těžkých podmínkách. Svůj pozemský život prožil v největším ponížení. Přestože byl dokonale svatý, je souzen a odsouzen nespravedlivými lidmi. Byl ponižován, vysmíván, popliván. Byl zbičován a popraven nejkrutějším způsobem, ukřižováním. Tak nás Ježíš očistil. Tak vydobyl odpuštění našich hříchů. My můžeme znát velikost Boží odpouštějící lásky ještě mnohem lépe než Izajáš. My víme, jak moc Ježíš obětoval, aby nám zajistil odpuštění. A ten, kdo si uvědomuje, co pro něj Pán Ježíš udělal, ten poslechne Boží povolání. Vždyť touží po tom, aby ukázal, jak si cení velké oběti Pána Ježíše. Vážení bratři a sestry, jako křesťané vírou vidíme Boží svátost, svoji vlastní hříšnost, ale také odpuštění, které nám Pán připravil. Jak bychom mohli nesloužit Bohu, který nám vydobyl odpuštění a věčný život s Ním? Pán Bůh chce svých záměrů dosahovat skrze církev. On chce svých záměrů dosahovat skrze mne a tebe. Pán Bůh si chce použít církev, aby jasně ukázala Boží moudrost naplněnou v Pánu Ježíši. Jak to může církev udělat? Tím, že bude nositelem evangelia. A to nejde jinak, než že chlapci a děvčata, muži a ženy, uslyší Boží povolání a zapojí se do služby v církvi. Bratře a sestro, jsi zapojen do Boží služby? Uslyšel jsi a přijal povolání, které ti Pána dává? Pokud ano, pros, abys v té službě stál v Boží síle a ne ve své vlastní. Pokud ne, pros, aby ti Pán jasně ukázal, kde tě volá. A znovu nabízíme, abyste přišli za námi pastory, presbytery. Je mou velkou touhou, aby náš sbor byl místem, kde lidé na Boží povolání reagují stejně jak Izajáš. Izajáš napsal: „Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: ‚Koho pošlu a kdo nám půjde?‘ I řekl jsem: ‚Hle, zde jsem, pošli mne!‘ Odpověděl: ‚Jdi…‘“ (Izajáš 6:8-9). Ve verších, které předcházejí tomuto místu, Izajáš hledal nejrůznější výmluvy a vysvětloval Bohu, proč není pro tuto práci kvalifikovaný. Nicméně v Božím království povolání vždy vítězí nad pověřovacími listinami či vzděláním! A lakmusovým papírkem není zkušenost nebo odborná znalost, ale dostupnost a ochota se učit. Pokud jsi ochoten jít, když ti Bůh dá zelenou, on tě vezme na nepřístupná místa a zmocní tě, abys mohl dělat nemožné věci. Abraham, Jákob, Josef, Ester, Mojžíš, Samuel, David a Izajáš měli jedno společné. Všichni řekli: „Zde jsem.“ Není to ironie, že trávíme tolik času a energie snahou zjistit, jak se dostat tam, kde nás Bůh chce mít, když jediné, co musíme udělat, je, jednoduše říct: „Zde jsem.“? To je Boží úkol, dostat nás tam, kde nás chce mít; naším úkolem je být k dispozici. Bůh od nás očekává, že budeme připraveni reagovat jako lékař při pohotovosti, policista ve službě nebo požárník na směně. Někdy je to jednoduchá výzva, abychom odbočili ze své cesty a milovali svého souseda. Jindy je to výzva přestěhovat se na druhou stranu světa. Vždycky to ale začíná krátkým dvouslovným vyznáním: „Zde jsem.“ Tato slova řekl Mojžíš u hořícího keře. Řekl je Káleb, když konečně vkročil do zaslíbené země.
