Mūž, který se stal jedním z hlavních šiřitelů křesťanství, tedy sv. Pavel, se narodil v pobřežním městě Tarsos v Kilíkii v židovské diaspoře, jakých bylo tehdy v římské říši nepočítaně. Sám tvrdil, že pochází z židovského kmene Benjamin a patřil k rodině přísných farizeů. Tarsos byl helénisticky ovlivněný a měl od Římanů samosprávu; Pavlovi bylo navíc dáno římské občanství, které získal nejspíš díky službám Římu či jako propuštěný otrok.
Jako mladý byl Pavel alespoň žid, a byť od počátku patřil k fanatické větvi židovské víry, po Kristově ukřižování se postavil proti jeho následovníkům a byl aktivně zapojen do pronásledování křesťanů. Při jedné výpravě do Damašku roku 36 se však stal svědkem mystického setkání s Ježíšem, které jeho život úplně obrátilo: znenadání spatřil ohnivý záblesk, oslepl a uslyšel hlas s výzvou vstoupit do Damašku a dozvědět se, co má dále vykonat. Po vzpamatování zjistil, že má hlásat novou víru, a stal se horlivým obráncem křesťanství.
První dopisy Pavla vznikaly v letech cca 50 n. l. a patří k nejstarší křesťanské literatuře, předcházejí evangeliím o dvacet let. Pavelův obraz je v těchto listech živý a plný vášně; šlo o misionáře, který z Tarsu vyšel za šířením víry mezi židy i pohany, a jeho práce byla nesnadná: židé často odmítali deifikaci Ježíše v synagogách, což vedlo k násilí a k napětí mezi židovskou a pohanskou větví církve. Zpočátku se Pavel věnoval hlavně obrácení Židů, později však obracel především pohany, kteří odmítali obřízku a zvláštní dietní pravidla; to vyvolalo ostré spory, které vedly k dlouhým cestám a dalším misijním cestám.
První misijní cestu Pavla a Barnabáše následují dlouhé cesty do Sýrie, Kypru a Malé Asie; po několika letech se objevil v Jeruzalémě a po návratu čelil pronásledování ze strany Židů a římských úřadů. Loď ho na Maltu dokonce přivedla k nebezpečí a nakonec se dostal do Říma; zde strávil dva roky ve vězení a poté byl opět vyslán na další misie, až do roku 64, kdy byl znovu uvězněn v Římě a zemřel během pronásledování Neróna. Pavlův život je spojen s činnostmi na kaikých místech Středomoří a s činností, která položila základy mnoha novým pohanokřesťanským komunitám.
V Jeruzalémě a Antiochii se Pavel stal hlavní postavou v řešení otázky, jak žít společně Židy a pohany v jedné církvi. Dokumenty Skutků a Pavlovy listy popisují, že rozepře vedla k dohodě, kterou „Jakub a Petr“ podepsali a která umožnila pohanům vstup do církve bez nutnosti přijímání židovských předpisů; nicméně některé předpisy zůstaly relevantní pro soužití obou větví. Disputy a jejich řešení vedly k prvnímu konsensu a vzniku misijního hnutí mezi pohany, které se stalo jádrem křesťanství pro celé období.
Co se týče Pavlovy smrti a jeho svěcení, tradiční zápisy uvádějí, že byl při službách pro Krista uvězněn ve Římě a zemřel ostří meče na Ostijské cestě v místě ad Aquas Salvias; podle tradice byl pohřben ve východním úpatí vatikánského pahorku a následně byla postavena bazilika a slavnostně posvěcena v 4. století. Vzpomínky na Pavla jako na „apoštola národů“ a na to, že otevřel brány církve všem národům a kulturám, odrážejí zásadní význam jeho učitelského a pastoračního díla pro vznik a směřování křesťanské církve.
Svátostní a kanonické souvislosti
Sv. Pavel není považován za jednoho z dvanácti apoštolů, ale za apoštola národů - zpečetěného v jeho svědectví a posláním k pohanům (Sk 9,15-16; Gal 2,7-9). Jeho jméno Saul se změnilo na Paulus (Pavel) po obrácení, a tato změna symbolizuje jeho nový směr v službě Krista. Pavel měl znalosti z hebrejštiny, řečtiny a aramejštiny; byl vyučen ve farizejství a byl kulturně zdatný v helénistickém prostředí Tarsu, což mu umožnilo šířit křesťanství široce mezi různými komunitami a porozumět různým kulturám.
První cesty, misie a vyznání Pavlova poselství se staly základem pro texty Nového zákona; dřívější konverze, důraz na spásu skrze víru v Krista a důraz na dialog s Židy a pohany se střídají s výzvami k jednotě v církvi. Pavlova práce zahrnovala psaní listů, kde popsal praktické rady ohledně života v církvi a organizaci společenství; tento aspekt jeho působení učinil z Pavla jeden z nejvlivnějších autorů Nového zákona a zároveň klíčového učitele církve.
Jan Pavel II. byl další významnou historickou postavou, která reflektovala Pavlovo dílo a jeho apel na světový dialog a sjednocení křesťanů a židovských i nekřesťanských náboženství. Papež ťižní, který se narodil jako Karol Wojtyla a byl zvolen v roce 1978, znamenal pokračování svědectví Pavla o světovosti křesťanství a důvní dialogu s židy a dalšími náboženstvími. Jeho pontifikát je v evropské i mezinárodní historii významný pro svou orientaci na mír, rodiny, mládež a ekumenismus.
Podrobné historické záznamy a archeologické nálezy potvrzují existenci a působení Petra a Pavla, jejich význam a vzájemné vztahy v rané církvi. Petr a Pavel jsou spojeni nejen svým posláním, ale i svým osudem: oba zemřeli pro víru-Petr byl ukřižován hlavou dolů, Pavel byl sťat mečem; jejich vzájemná souvislost a dopad jejich života na tvorbu křesťanské identity je často vyjadřována ve společném svátku a v chápání jejich rozdílných rolí v šíření evangelia.
Stručný přehled klíčových momentů Pavlovy cesty
- Narození v Tarsu, římské občanství, hebrejský původ
- Obrácení na cestě do Damašku roku 36 a počátek misijního poslání
- První misijní cesta s Barnabášem do Sýrie, Kypru a Malé Asii (cca 45-48)
- Rozkol s židovskou větví a postupné obracení pohanů
- V Jeruzalémě pronásledování, návštěvy Antiochie a rozeslání misijních cest
- Koncil v Jeruzalémě a rozhodnutí o nevyžadování obřízky pohanům
- Průběh dalších cest: Efes, Korint, Makedonie; psaní listů
- Průchod vězněním v Říme, zatímco pokračoval v misii a psaní listů
- Smrt ve Římě a trvalý vliv Pavla na křesťanskou víru
V jeho spisech a v traditionálním podání je Pavel zobrazen jako vytrvalý svědek Krista, jako člověk, který snášel utrpení, a který stál v čele šíření evangelia mezi pohany. Jeho poselství o Kristu, který je Pán, aže skrze víru v něj se dosahuje odpuštění hříchů, formovalo základní rámec pro teologii, liturgii a pastorační život církve po staletí.
