Kněžský celibát byl v různých podobách v katolické církvi přítomen už od prvních staletí. Tato praxe byla několik století společná pro západní i východní část křesťanství. V 7. století východní část na trullské synodě zrušila povinnost zdrženlivosti pro jáhny a kněze (a omezila ji pouze na den kněžské služby - proto také pravoslavní kněží nesloužili mši každý den - museli by zachovávat trvalý celibát). Biskupové ale byli vždy vázáni celibátem. Tato odlišná tradice se zachovává v pravoslavné církvi dodnes.
Římsko-katolická církev akceptovala tuto tradici pro kněze tzv. východního obřadu (řecko-katolíky) - tj. Druhý lateránský koncil (1139) stanovil kněžské svěcení jako překážku pro platné uzavření manželství. Muži, kteří jsou vysvěceni jako svobodní, ale už před tím nesměli uzavírat manželství. To platí pro křesťanský východ i západ až dodnes. Ženatí muži přestali být svěceni na kněze v podstatě až po tridentském koncilu (16. stol.), který nařídil založení kněžských seminářů. Druhý vatikánský koncil znova obnovil svěcení ženatých mužů na jáhny: jsou to tzv. „trvalí jáhnové“. I oni jsou po ovdovění vázáni celibátem.
Celibát je v katolické církvi dobrovolný. Celibát nepatří k podstatě kněžství (platně vysvěcen může být i ženatý muž). Spojení kněžství a celibátu má svůj původ a příklad v osobě Ježíše Krista. Celibát odhaluje a hlouběji osvětluje snubní (manželský) charakter kněžství: kněz je díky svěcení ikonou Krista - Ženicha. Kněz žijící v celibátu může celou svoji pozornost a „pastorační lásku“ zaměřit na dobro církve - Kristovy Nevěsty.
Co jste doposud o kněžském celibátu slyšeli a četli? Vnímáte kněžský celibát jako něco cenného a pozitivního, nebo spíše jako něco špatného, co je potřeba odstranit? Proč myslíte, že se tak často mluví o „zdobrovolnění“ celibátu? Mluvili jste někdy s nějakým knězem o tom, jak se mu žije v celibátu? Znáte nějakého kněze, který je v celibátu opravdu šťastný?
V posledních letech se často diskutovalo o tom, že kněžský celibát stojí za mnoha případy zneužívání dětí kněžími. Co si o tom myslíte? Proč se kněžím a biskupům říká „otče“? (Zkuste si přečíst 1 Kor 4,15.) V jakém smyslu je kněz „otcem“? Jak se jeho duchovní otcovství může projevovat? Může být kněžský celibát kněží v něčem oporou a pomocí pro manželské páry?
Věděli jste, že v katolické církvi působí i ženatí kněží (Řecko-katolíci)? Znáte nějakou takovou kněžskou rodinu? Jaká pozitiva manželský život kněžím přináší? A jaká negativa?
- Stát se knězem v církvi znamená vstoupit prostřednictvím svátosti kněžství do Kristova sebedarování, a to vstoupit do něj s celým svým „já“. Ježíš dal svůj život za všechny, ale zvláštním způsobem se zasvětil kvůli těm, které mu Otec dal, aby byli zasvěceni v pravdě, tedy v něm, a mohli v jeho jménu hovořit a jednat, reprezentovat jej, pokračovat v jeho spásném působení - lámat chléb života a odpouštět hříchy.
- Celibát je dar nechávající se projevit i ve způsobu, jakým kněz slouží společenství a jak se věnuje pastorační péči bez rozptylu světských závazků.
„Církev na II. vatikánském koncilu a opakovaně v následných projevech učitelského úřadu papeže potvrdila pevnou vůli zachovat zákon, který vyžaduje dobrovolně zvolený a trvalý celibát pro uchazeče o kněžské svěcení v latinském obřadu. Celibát je totiž dar, který církev přijala a chce uchovat, protože je dobrem pro ni samotnou i pro svět.“
Stát se knězem znamená vstoupit prostřednictvím svátosti kněžství do Kristova sebedarování a zasvést se Bohu i lidem. Kontexty z prvních století ukazují, že celibát měl hluboké teologické a pastorační důvody, které se vyvíjely podle dobu a kultur, ale zůstávají důležité pro orientaci současné církevní praxe.
- Historie a odlišnosti mezi východními a západními tradicemi
- Právní rámec a důvody pro trvalý celibát
- Role otcovství a pastorační služby kněze v celibátu
- Diskuze o celibátu v souvislosti se zneužíváním a současné názory
Zdrojové pasáže shrnují, že celibát je dar sebe sama „v“ Kristu a „s“ Kristem jeho církvi a vyjadřuje službu kněze církvi „v“ Pánu a „s“ Pánem. Příkladem je Kristus, který si svobodně zvolil život v celibátu, přičemž jednal proti tomu, co se dá považovat za převládající kulturu tehdejší doby. Učedníci, kteří ho následovali, opustili „všechno“, aby naplnili poslání, které jim bylo svěřeno.
