Vrchol a vývoj inkvizice v evropském středu a novověku

Inkviziční proces byl uveden v život za pontifikátu velmi aktivního papeže Innocence III. (1198-1216) , který usiloval o zvýšení moci a prestiže církve. Inquiro znamená vyšetřuji, zjišťuji a inkviziční šetření mělo zásadním způsobem změnit průběh dosavadní soudní praxe. Dnes to možda vypadá neuvěřitelně, ale teprve inkviziční proces požadoval hledání důkazních prostředků a svědecké výpovědi!

Napříště také omezil praxi oněch nešťastných božích soudů neboli ordálů, kdy se například při testu vodou věřilo, že co zůstane plavat na hladině, je vinno. Vysvětlení: Inkvi­zice byla reakcí na šířící se herezi a její šetření mělo působit proti hrozbám pro víru i pro církevní autoritu.

Zatímco církev tímto způsobem vyšetřovala přestupky proti disciplíně, v prostředí světském se inkviziční šetření uplatnilo v trestním právu. Není tedy v žádném případě pravdou, že by inkviziční soudy vznikaly účelově a pouze proti kacířským hnutím v západní Evropě 2. poloviny 13. století. Innocenc III. položil základy, ale jednotná instituce, kterou dnes známe jako inkvizici, vznikla až za pontifikátu papeže Řehoře IX. před polovinou 13. století. Měla ruku v ruce s místními biskupskými soudy šetřit jednotlivé případy kacířství. Tehdy se také úspěšně uplatnilo šetření za pomoci tortury.

Bylo to možné díky změně náhledu na závažnost provinění. Přestupky proti víře začaly být považovány za urážku (božského) majestátu neboli crimen laese majestatis (divinae) a pro takový zločin doporučovaly použití tortury již zákony antického Říma. Velmi často pak docházelo k nejrůznějším excesům při shromažďování „důkazního materiálu“ proti vyšetřovaným útrpným výslechem.

Jak vyplývá z Institorova Malleus maleficarum, v soudním řízení s čarodějnicemi 15. století rozhodoval o možnosti připuštění obhájce sám soudce. Marný boj lidí, kteří padli takové justici do sítí, vedl k jejich usvědčení jedním ze čtyř způsobů: svědeckou výpovědí, díky zjevnosti (nepopiratelnosti) spáchaného činu, za pomoci indicií a přiznáním obviněného, třeba právě po opakovaném použití důmyslných mučicích nástrojů.

Ale zatímco pronásledování kacířů bylo od středověku záležitostí církve, jejich trestáním se preláti odmítali zaobírat s tvrzením, že „církev nebaží po krvi“. Mučení přinášelo až nečekaná přiznání, a tak se již na konci 15. století užití tortury při inkvizičním vyšetřování jakéhokoliv závažného trestného činu u městských soudů na území římskoněmecké říše objevovalo stále častěji.

Politická moc církve včetně inkvizice jako církevní instituce však v době začínající reformace slábla, proto souzení zločinů, které by ve středověku spadaly do církevní kompetence, stále častěji připadalo místním světským soudům. K tomuto zásadnímu posunu došlo také v českých zemích, kde od husitských válek, tedy specifické české reformace, neměla církevní inkvizice prakticky žádnou váhu. Do poloviny 16. století ukončila inkvizice svou činnost nejen na území římskoněmecké říše a v zemích, kde mocenské pozice zaujali stoupenci reformace, ale i tam, kde lidé a elity zůstali katolíky.

Autor: Ing. Inkvi­zice - asi každý si pod pojmem inkvi­ze před­staví vysoce posta­ve­ného kato­lic­kého kněze v černé kápi s kamen­ným až děsi­vým pohle­dem, který bojuje proti kací­řům s pomocí Boží a zba­vuje svět od všeho nečis­tého a bezbož­ného. To ale zatím nezní přece jen tak hro­zivě.

Bojo­vat v této větě může zna­me­nat, že se snaží svést lidi na správ­nou cestu, tedy na cestu křesťanství, ne však silou násilí.

Ovšem touto větou - Inkvi­zice slou­žila jako krutý nástroj vlád­nou­cího křes­ťan­ství ve stře­do­věku, proti kací­řům, která byla i třeba pod lži­vým udá­ním upa­lo­vána na hra­nici a mučena za těch nej­hor­ším pod­mínek a bez mož­nosti obha­joby, jsme k pravdě přece jenom mno­hem blíže.

Jak už bylo řečeno, inkvi­zice vznikla ve stře­do­věku mezi léty 1231 a 1478. Jako takové byly totiž inkvi­zice dvě. A věřte tomu nebo ne, jedna inkvi­zice nespa­dala pod moc papeže. „Kla­sická“ Řím­ská inkvi­zice vznikla jako první v roce 1231. Zalo­žil ji papež Řehoř IX., který chtěl zakro­čit v boji proti kací­řům a proti těm, kdo hlá­sili jinou víru. Po ní nás­do­valo inkvi­zice Špa­něl­ská. Ta vznikla díky nátlaku Fer­di­nanda V. Dnes se na inkvi­zici díváme úplně jinak. Je ale třeba se poza­sta­vit nad tím, že inkvi­zice vznikla v době nej­vět­šího roz­květu křesťanské moci, kdy náboženský fanatismus dosa­hl závratných výšin a kdy všichni, kdo se církvi postavili, za to museli pykat.

Takže ať chtě nebo nechtě, inkvi­zice se stala vlád­noucí tří­dou, které se plně důvě­řo­valo, že při­náší pouze blaho a spásu. Tajemství úspěchu inkvizice podle historiků tkví ve třech základních předpokladech: 1) ve víře v posmrtný život - kdy církev ve své dobré svéře pře­vá­děla lidi na cestu spásy i proti jejich vůli. 2) v přesvědčení - že ti, kdo nesdí­lejí názory církve, smr­telně hřeší a navíc ohrožují spásu všech ostatních.

Rozšíření inkvizice a její mechanismy

Postup inkvizice byl ve všech případech stejný. Aby mohl být vznešený roz­sudek, bylo potřeba věro­hodného, ale i nevěro­hodného svědka. Osoba, která podala oznámení na kacíře, se ozna­čovala jako denun­ci­ant. Pokud se obžalovanému podařilo dokázat, že denun­ci­ant je proti němu zaujatý a křivě proti němu vypověděl, mohl být ke svému štěstí zbaven trestu smrti. Ovšem k takovým případům docházelo málo, inkvi­zice totiž před obža­lovaným jméno denun­ci­anta zata­jo­vala.

K zatýkání kacířů si inkvi­zice vybí­rala pouze klidnou noc, kdy inkvi­zi­tôři neohlášeni vpadli do domu obžalovaného a ještě v polo­spánku ho odtáhli do vězení. Jen někteří šťastlivci, kteří se o zprávě zatykače dozvěděli, dříve stačili uniknout, ale těch byla jen hrstka. Jiní šli dobrovolně v přesvědčení o své nevině, která jim ale později nebyla moc platná. Ve vězení mohl být odsouzený až několik měsíců, dokud nebyl řádně prověřen a dokud nebyly proti němu vzneseny další důkazy.

Ale i tahle formalita se dala obejít. V prvním stupni byl obžalovaný zavedem do mučírny, kde mu byl přečten rozsudek a do detailů mu byly prezentovány a popsány mučící nástroje. Následně měl obžalovaný 52 hodin na rozmýšlení a na přiznání. Pokud se ale i za tuto dobu nepřiznal, přešlo se k druhému stupni. Druhým stupněm bylo vyvolání fyzické bolesti, kdy se používalo např.: palčnice, opalování ohněm, nebo vypalování kacířských znaků do kůže. Pokud se ani po druhém stupni nepřiznal a přežil, bylo zahájeno třetí - Španělská bota.

Španělská bota byla železná forma s nerovným vnitřním povrchem, která svírala obžalovaného a způsobovala nepředstavitelné bolesti. V této fázi už obžalovaný nebyl schopen nic vypovědět, následoval nejhorší stupeň, čtvrtý - škripec. Na ten byl obžalovaný upevněn a následným natáčením válce došlo k vykloubení končetin. Pokud se obžalovaný přiznal, jeho majetek připadl církvi; při odmítnutí se majetek mohl ztratit při pobytu ve vězení a obžalovaný byl propuštěn jen se zaplacením pobytu.

Inkvi­zice nebyla jen o mučení; byla také o politické moci a bohatství. Byla jedním z nejbohatších nástrojů, který si svůj majetek zvětšovala zatýkáním a odsunováním nevinných.

Ve druhé části textu se rozebírá historický kontext a odlišnosti mezi inkvizicí papežskou a světskými tribunály. Ve středověku existovala inkvizice biskupská a papežská, která vznikla v 13. století, a římská inkvizice (Svaté Oficium) byla založena v roce 1542. Třetí oddíl se věnuje vlivu reformace a následným změnám v 16.-19. století, včetně postupného rušení inkvizic ve většině států a vzniku moderní Kongregace pro nauku víry v roce 1965.

Konec inkvizice a její pozůstatky

V roce 1542 vznikla římská inkvizice (Svaté officium), která dohlížela na víru v celé katolické církvi. V 17. století se význam inkvizice s nástupem absolutistických monarchií a reformací snížil; Současná Kongregace pro nauku víry je její duchovní následník. V 18. a 19. století došlo k zrušení většiny inkvizičních tribunálů; Svaté Oficium přečkalo do roku 1965, kdy byl tento úřad zrušen a nahrazen moderní institucí.

V moderní době se na inkvizici nahlíží jako na temné období dějin, ale zároveň se otevírá pohled na složitost historického kontextu: státní moc a církev byly úzce propojeny, a kacíř byl vnímán jako nepřítel společnosti i státu. Po Druhém vatikánském koncilu se prosazuje myšlenka náboženské svobody, a některé historické kroky jsou vykládány s větší mírou kritického odstupu.

1. Inkvizice vznikla ve vrcholném středověku jako reakce na šíření herezí a byla rozdělena na více regionálních forem.
2. Procesy zahrnovaly přísná mučení a tvrdé postupy, ale byly také nástrojem politické moci a vyvlastnění majetku.
3. Roku 1542 vznikla centralizovaná římská inkvizice, která měla sídlo ve Vatikánu a dohlížela na víru po celé Katolické církvi.
4. V průběhu reformace a novověku docházelo k postupnému rušení inkvizic a k nástupu moderního zákonodárství a náboženské tolerance.

Jak už z uvedeného vyplývá, existují dvě odpovědi na otázku, zda inkvizice v českých zemích byla rozsáhlá. Pohledem moderní doby se může zdát, že inkviziční procesy téměř nebyly. Ale historické prameny ukazují, že od počátku existence inkvizice byly tribunály na českém území aktivně činné, a husitské války znamenaly zásadní zlom v jejich moci. Inkvizice v českých zemích končí s husitskými válkami a jejich následnou politickou proměnou.

Na závěr lze připomenout, že související literatura zahrnuje díla historiků a moderní výklad v rámci diskuse o náboženské toleranci a spravedlnosti. Zajímavým příkladem je český kontext a role první inkvizice na českém území, která byla často vedena světskými autoritami, což mělo vliv na místní politiku a sociální struktury.

tags: #kdy #vrcholila #cirkevni #inkvizice