Ježíš Nazaretský, známý také jako Ježíš z Nazareta, byl židovský pocestný kazatel, zakladatel křesťanství.
Hlásal brzký příchod Božího království, vyzýval k obrácení či pokání a byl popraven kvůli svým názorům.
Křesťané Ježíše obvykle nazývají Kristus (Pomazaný, Mesiáš) a považují jej za Božího syna a Spasitele světa.
Jako proroka či významnou duchovní postavu ho uznává i islám a některá další náboženství.
Ježíšova postava také hluboce ovlivnila kulturu křesťanských zemí.
Základním pramenem pro poznání Ježíšova života jsou spisy Nového zákona, zejména čtyři evangelia, jež byla po staletí v křesťanských společnostech považována za náboženská dogmata a přesná líčení událostí.
Počínaje 18. stoletím však začala i bible být čtena pomocí metod textové kritiky, jež se zase naopak obohacovala biblickým bádáním.
Přitom se postupně ukázalo, že novozákonní vyprávění o Ježíšovi jsou z nemalé části záznamem ústně předávaných zpráv, které obsahují nepřesnosti, rozpory a legendární přídavky.
Navíc tyto zprávy prošly redakcí konečných pisatelů, kteří do nich vložili svá specifická teologická poselství.
V 19. století tak mohla být položena otázka Ježíšovy existence, jež byla pak většinou badatelů zodpovězena kladně, a otázka oddělení „historického Ježíše“ od přídavků a legend, což se ukázalo být jako možné jen zčásti.
Křesťanství se od počátku, již od samotných novozákonních záznamů, tázalo především na duchovní význam Ježíšova života, působení a smrti.
Teologická nauka o Ježíši se označuje jako christologie a vychází i za hranice historicky ověřitelných faktů, například ve víře, že Ježíš byl v lůně jeho matky Marie počat přímo Duchem božím bez přítomnosti fyzického otce anebo že Ježíš byl po smrti třetího dne vzkříšen a poté vystoupil na nebesa, aby tak své následovníky předešel k Bohu.
Ježíš Kristus je většinou křesťanů považován za Boha a zároveň člověka, za vzor a nebeského ochránce křesťanů a zároveň za budoucího soudce všech.
Christologie se zejména v období christologických sporů v antické církvi rozvinula do řady dogmat, z nichž ta nejdůležitější jsou shrnuta v různých vyznáních víry.
Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ίησοῦς (Iésús), které vzniklo helenizací židovského vlastního jména יְשׁוּ Ješua, kratší podoba jména יְהוֹשֻׁע Jehošua.
První část jména (יָה) je zkrácenou formou Božího jména „JHVH“, druhá část se odvozuje od slovesa יָשַע (jáša‘) „pomáhat“, „zachraňovat“, „spasit“.
Celé jméno tedy znamená „Bůh je záchrana“, překládá se také jako „záchrana přichází od Boha“.
Přívlastek „Kristus“ pochází z řeckého χριστός christos a je doslovným překladem hebrejského מָשִׁיחַ mašíach, jež znamená „pomazaný“, „mesiáš“.
Přívlastek Nazaretský, který se tradičně vykládá jako „z Nazaretu“, se v řeckém originále vyskytuje ve tvaru Ναζαρηνός Nazarénos a Ναζωραῖος Nazóraios a jejich původní význam je nejasný.
Tvar Nazóraios snad etymologicky souvisí s aramejským Nasuraia od semitského kořene NSR, „hledět“ nebo „hlídat“, jako nazarénci byli označováni členové křesťanské sekty a v hebrejských textech jako označení křesťanů.
Podle Matouše Ježíšův původ z Nazaretu splňuje údajné proroctví „bude nazýván Nazaretský“, které se ve Starém zákoně přímo nevyskytuje.
Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických a souvisejících textů.
Kromě toho se zkoumají další prameny, jako mimokřesťanské texty pocházející buď ze židovského (Flavius Iosephus, Talmud) nebo z římského prostředí (Plinius mladší, Tacitus, Suetonius), a biblická archeologie.
Většina badatelů předpokládá, že Ježíš byl reálně existující historickou osobností.
Zřejmě šlo o galilejského rabína a židovského náboženského reformátora, který se narodil krátce před začátkem letopočtu.
Většina údajů o jeho životě však zůstává nejistá a hypotetická.
Mezi kritiky historické existence postavy Ježíše patří např. Křesťanský příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově.
O Ježíšově narození píší pouze Matoušovo a Lukášovo evangelium.
Evangelia označují Ježíše jako „syna Josefova“, „syna Josefova z Nazareta“ a jako „syna Mariina“.
Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení.
Obě evangelia líčí, že Ježíše počala Maria jako panna z Ducha svatého, nikoli s Josefem, a že narození i jméno Ježíš bylo oznámeno božím poslem - andělem.
Podle Matouše se zjevil Josefovi, podle Lukáše se anděl Gabriel zjevil Marii (zvěstování Panny Marie) a označil jej za Syna Božího.
Vlastní narození líčí Lukáš tak, že Josef s Marií kvůli sčítání lidu nařízeném císařem Augustem odešli z Nazareta do Betléma, kde Maria porodila a novorozence uložila do jeslí, protože nenašli místo pod střechou.
Evangelia líčí narození Ježíše jako splnění očekávaného příchodu Mesiáše.
Ježíšovy rodokmeny mají Krista skrz otce Josefa zapojit do linie krále Davida a patriarchy Abraháma, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny ukazuje Ježíšův božský původ.
Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti.
Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítáním lidu, které se událo za působení syrského místodržitele P. Sulpicia Quirinia.
Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu za Quiriniova místodržitelství.
Další indicii může představovat betlémská hvězda, snad neobvyklá konjunkce planet, již bylo možné v Judeji pozorovat roku 7 př. n. l.
Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce (Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy roku 28 n. l.) a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let, vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu.
Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l.
Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů, dostupných v 6. století, mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně.
Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes letopočtem celosvětově nejběžněji používaným.
Ke slovu přišel znovu asi před deseti lety, zvláště díky studiím Giorgia Fedalta, který využil výsledků pozorování washingtonské U. S. Tradiční datum oslavy Ježíšova narození, 25. prosinec (Vánoce), se ustanovuje ve 3. století v souvislosti s velikonočním cyklem.
Ve druhé polovině 20. století se však zejména mezi liturgisty ujala myšlenka, že 25. prosinec je pouze konvenční datum, které si zvolili římští křesťané, aby vytlačili kult nepřemožitelného Slunce.
Po Konstantinově ediktu by církev mohla mít touhu zužitkovat nějaký svátek zanikajícího pohanství, nikoli však vymýšlet z ničeho nic datum tak zásadního významu.
Navíc, kult nepřemožitelného Slunce zavedl císař Aurelianus roku 274, zatímco první zmínku o 25. prosinci jako dni Narození Krista nacházíme u Hippolyta Římského roku 204.
Kromě narození a navazujících událostí, zejména útěku do Egypta, tamním pobytu a návratu, popisuje Nový zákon jen jednu další událost z Ježíšova dětství.
Je jím příběh z Lukášova evangelia o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě, kde diskutoval s učiteli poté, co se o pesachu ztratil rodičům.
Další události a zázraky konané chlapcem Ježíšem popisují apokryfní evangelia dětství, např. Hlasatel pokání Jan Křtitel, který působil v poušti poblíž řeky Jordánu a křtil zde kajícníky na znamení lítosti a odpuštění hříchů, je v Novém zákoně líčen a křesťanstvím chápán jako „předchůdce Páně“.
Zda Ježíš sám patřil po nějakou dobu k jeho okruhu, není jisté; přes zjevné rozdíly mezi asketou Janem a Ježíšem přijímajícím pozvání na hostiny však sdíleli naléhavou, radikální etiku spojenou s vizemi blížícího se konce světa.
Setkání obou mužů vyvrcholilo tím, že se Ježíš nechal od Jana pokřtít jako další kajícníci.
Křest v Jordánu je historiky považován za věrohodně doložený, pro shodu všech čtyř evangelií a především proto, že pozdější křesťané neměli důvod vymýšlet si událost, která staví Jana do pozice autority vůči Ježíšovi.
Křest je zároveň Biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení.
Ježíš strávil většinu svého života v Galileji pod vládou Heroda Antipy.
Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona.
Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence.
Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu).
Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát, že vztah s Bohem překonává i rodinné vazby: např. opuštění rodičů ve dvanácti letech v chrámu.
A rovněž své učedníky vyzýval k opuštění všeho pro hlásání evangelia, narušoval pojetí výlučnosti Židů.
V Bibli je zaznamenáno mnoho případů zázračného uzdravení jak tělesného, tak i duševního.
Jde o horečky, slepotu, malomocenství a jeho příznaky, navrácení života mrtvému a další.
Zvláštním případem uzdravování bylo vyhánění zlých duchů, praktikované některými křesťanskými církvemi dodnes (viz exorcismus), kteří měli způsobovat jak tělesné tak duševní trápení a nemoci.
Při uzdravení dochází v Bibli často též k obrácení dotyčného.
Podle biblických vyprávění Ježíš uzdravoval lidi, kteří k němu přišli, často pouhým dotykem či modlitbou.
V Bibli se můžeme dočíst, že Ježíš uzdravoval chromé i slepé, na které narazil.
Od počátku Ježíšova veřejného působení se kolem něho formoval okruh přívrženců.
Vedle běžných posluchačů, kteří v počtu stovek až tisíců docházeli na Ježíšova kázání, když byl nablízku, a poskytovali mu podporu a pohostinství, se vyhranila skupina nejbližších učedníků.
Lukášovo evangelium zná širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků, vyslaných Ježíšem jako hlasatelé božího království.
Především však Ježíše následovalo na jeho cestách „Dvanáct“, skupina učedníků dnes často označovaná jako dvanáct apoštolů, v čele s Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším.
Vzhledem k dobovým zvyklostem neobvykle pozitivní byl Ježíšův vztah k ženám.
Vedle matky Marie se v jeho blízkosti objevují Marie Magdalská, Lazarovy sestry Marie a Marta, matka Jakuba a Jana Salomé a mnoho dalších.
Ženy ze svých prostředků Ježíše a jeho učedníky podporovaly a některé je dokonce doprovázely.
Všechna kanonická evangelia se shodují na skutečnosti, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach.
K popravě došlo za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie v letech 26 až 36.
Markovo evangelium označuje za den jeho smrti začátek Pesachu, pátek 15. nisanu, Janovo evangelium hovoří o odpoledni 14. dne měsíce nisanu, tedy předvečeru svátku.
Vzhledem k tomu, že je obtížné si představit Ježíšovu popravu právě během největší ze židovských slavností, zdá se, že je z historického hlediska Janovo vyprávění přesnější.
V těchto letech pak 14. nisan připadal na pátek 7. dubna 30 nebo 3. dubna 33.
Je-li se možno spolehnout na údaj, že když Ježíši bylo na začátku jeho veřejného působení třicet let a že toto působení trvalo tři roky, připadá jako nejpravděpodobnější datum Ježíšovy smrti 7.
V otázce, který z těchto důvodů pro obžalobu Ježíšovu a jeho odsouzení byl nejdůležitější, existují rozličné názory.
V Ježíšově působení bylo vícero prvků, které mohly být pro část židovského obyvatelstva těžko stravitelné: vyhnání penězoměnců z jeruzalémského chrámu, spory s farizeji a saduceji, učení o Ježíšově těle coby pokrmu a další.
Ale hlásání božího království mohlo být také vnímáno jako politicky nebezpečné jak ze strany Římanů, tak židů.
Ačkoliv vzkříšení z prázdného hrobu nebylo prokázáno samotnými fakty, učedníci hlásali zjeveními Ježíše svým učedníkům a následovníkům.
Ač se objevily snahy vysvětlovat tato zjevení jako důsledek euforie či halucinace učedníků, případně jako podvod jejich či pisatelů evangelií a dalších novozákonních spisů, důvěryhodnost těchto teorií zpochybňuje vícero okolností.
nejvíce pak fakt, že všichni apoštolové museli pro obhajobu svého tvrzení ustát za cenu vlastního života.
Matoušovo a Lukášovo evangelium nekončí prázdným hrobem a tím, jak se učedníci a některé ženy setkali se vzkříšeným Kristem.
Poznámka: Poslední událostí, kterou popisují, je Ježíšovo nanebevstoupení.
Ježíš tehdy vystoupil ke svému Otci a dal učedníkům velké poslání - jít do celého světa a zvěstovat evangelium.
Tím, kdo je v tom bude vést, bude Duch svatý, na jehož seslání měli počkat.
O Ježíšovi pojednávají i další knihy, které nebyly zařazeny do Nového zákona, tzv. apokryfní a pseudepigrafní knihy.
Známá jsou například evangelia dětství, kde se líčí Ježíšův pobyt s rodinou v Egyptě.
Mezi taková evangelia patří například Tomášovo evangelium dětství.
V pravoslavných církvích je populární také alternativní evangelium o Ježíšově narození, tzv. Další apokryfy o Ježíšovi jsou většinou různá logia („ztracené“ výroky Ježíše Krista, např. Filipovo nebo Tomášovo evangelium) nebo vyprávění samotných apoštolů.
Ježíšova nauka klade důraz na pokání, obrácení a změnu smýšlení, na odpovědnost za aktivní využití života a na lásku k bližnímu.
Pokračující biblická zkoumání ukazují na etické principy sounáležitosti a milosrdenství, které jsou nadřazeny náboženským či etnickým rozdílům.
Je důležité poznámky doplnit: Kristus je titul a jméno Ježíše bývá často používáno v kombinaci jako Ježíš Kristus nebo Kristus Ježíš.
Jméno Ježíš, řecky Iesús, je zkrácenou verzí hebrejského Ješua a jeho původní význam je „Hospodin je vysvobození“.
Význam jména „Ježíš“ v Bibli
Některé koncepce však zdůrazňují, že Ježíš byl Mesiáš ne podle politické moci, ale podle poselství lásky a spravedlnosti, a že jeho skutečné království je nebeské.
Historická data o narození a smrti Ježíše zůstávají nejednoznačná a různá data se dohaduje.
Jako konsekvence se christianizace a liturgie vyvíjely: například 25. prosinec jako den narození Krista se stal konvenčním až v 3. století a byl spojen s kulturními slunečními tradicemi.
Počátky uctívání Ježíšova jména a jeho významu pro víru se rozvíjely během staletí, s důrazem na to, že Ježíš je Boží Syn a Spasitel světa.
Jméno Ježíš je tedy spojeno s programem vykoupení a s významem pro světovou historií víry a kultury.