Liturgii, ale i mimoliturgickému životu církve neodmyslitelně patří světlo. V podobě zapálené svíce, ohně či hořící olejové lampy se s ním setkáváme při nejrůznějších příležitostech - svíce na oltáři, věčné světlo před svatostánkem, velikonoční oheň a paškál, hromničky…
Jaký je původ a účel těchto zvyklů? Slouží svíce jen jako dekorace k umocnění slavnostního rázu bohoslužeb? Dialog člověka a Boha v liturgii se uskutečňuje prostřednictvím vnějších, smyslům přístupných znamení. Patří mezi ně tělesné postoje, úkony, slova a nejrůznější hmotné předměty (přírodní prvky, liturgický prostor a jeho vybavení, liturgické nádoby a oděvy).
Jsou používány různým způsobem: jako symboly (kadidlo je např. symbolem modlitby), jako látka svátostí a svátostin (např. chléb, víno, voda, olej) a také jako nástroj k navození či vyjádření vnitřního stavu člověka (pokleknutím se např. naznačuje pokora a úcta; označení popelem je znamení pokání).
Jedním z nejstarších a nejrozšířenějších přírodních symbolů v liturgii je světlo. Hořící svíce, pochodně či olejové lampy používali při svých bohoslužbách již první křesťané, zpočátku však pouze z praktických důvodů - bohoslužby se totiž konaly v noci nebo v časných ranních hodinách. První zmínky o symbolickém významu světla nacházíme u sv. Jeronýma (342-420); světlo se jako symbol začalo používat při čtení evangelia a při uctívání ostatků mučedníků. Teprve na přelomu 11. a 12. století se světlo objevuje na oltáři; do té doby se svícny umisťovaly kolem oltáře a lampy se zavěšovaly nad oltářem anebo před ním. Nejstarší zprávy o věčném světle hořícím před svatostánkem pocházejí z 13. století.
Symbolika světla v liturgii vychází převážně z biblické tradice. Ve Starém zákoně je světlo symbolem živého Boha; je odleskem jeho velebnosti, pláštěm, do něhož se Bůh halí (Ž 104, 2), slouží při popisu Božího zjevení: hořící keř při zjevení Mojžíšovi (Ex 3, 2), ohnivý sloup předcházející Izraelity (Ex 13, 21), oheň sestupující na Sinaj (Ex 19, 18) apod. V Novém zákoně je Bůh nazýván světlem (1 Jan 1, 5), jediným nesmrtelným, který přebývá v nepřístupném světle (1 Tim 6, 16), světlem, které bude ozářovat nebeský Jeruzalém (Zj 22, 5). Světlo je také symbolem Ježíše Krista, který je světlo světa (Jan 8, 12; 12, 36) a světlo pravé, které osvěcuje každého člověka (Jan 1, 9).
Použití světla jako symbolu v Písmu i v liturgii je odvozeno z vlastností světla a jeho zdroje. Světlo člověka oslní a zahání temnotu, proto může naznačovat přítomnost Boží. Světlo odhaluje skryté věci a umožňuje vidět je v pravé podobě, proto je symbolem Krista - Pravdy, který nám v evangeliu dává poznat pravdu. Vedle toho je světlo také nezbytnou podmínkou našeho pozemského života; v liturgii tedy ukazuje na Krista, který nám dává život věčný. Světlo vyvolává vznešený dojem, potěšuje a přináší radost. Je tedy znamením radosti, ke které nás povolává Bůh. Světlo, to je také den a bdění, a jako takové je symbolem modlitby a pozvánkou k ní.
Vedle světla je oblíbeným symbolem i sama hořící svíce, jež se skládá ze dvou částí: vosku a plamene, naznačujících hmotnou a duchovní skutečnost. Stala se proto symbolem Krista, který je pravý Bůh a pravý člověk. Plamen je znamením Kristovy božské povahy, vosk, který se při hoření ničí a stravuje, symbolizuje Kristovo obětované lidství. Lampový olej je zase obrazem milosti a Ducha svatého.
Svíce nebo lampy umístěné na oltáři symbolizují Kristovu přítomnost v mešní oběti a zvýrazňují symboliku oltáře, který je znamením Krista a jeho oběti na kříži. Při čtení evangelia připomínají svíce Boha, s kterým se setkáváme v jeho slově - „Slovo Boží je pravé světlo“ (sv. Augustin). Věčné světlo naznačuje přítomnost Nejsvětější svátosti ve svatostánku a je vyjádřením úcty k ní. Svíce hořící při udělování svátostí ukazují na Krista, neviditelného dárce milosti. Křestní svíce zapálená od paškálu symbolizuje křestní milost a nový život, který pokřtěný přijal od vzkříšeného Krista. Svíce na hrobech vyzývají k modlitbě za zemřelé a jsou znamením naší prosby: „věčné světlo ať jim svítí“.
Zapalování svíce před sochami nebo obrazy Panny Marie a svatých je projevem zbožné úcty spojené s určitou obětí a prosebnou nebo děkovnou modlitbou. Významné místo v liturgii má také paškál, velikonoční svíce, jež je symbolem vzkříšeného Krista. Hořící svíce nám navíc připomínají, že i my jsme světlo a máme žít jako synové (děti) světla (Ef 5, 8.9; 1 Petr 2, 9; Mt 5, 14-16). Zvou nás k radosti a díkučinění: „Radostně děkujme Bohu Otci, že nám dal účast na podíle ve světle; že nás vytrhl z moci temnoty a převedl do království Syna.“ (Kol 1, 12-13)
Na závěr k problematice keramiky a dekorací souvisejících s křesťanskou tematikou v domácnosti: ruční keramika a dekorace do bytu se často inspirují náboženskými motivy, které mohou sloužit jako každodenní připomínky víry a naděje. Dekorativní a modelová keramika má tlumené engoby a vypalování probíhá na 1200-1250 °C, čímž vznikají kameniny s jedinečným vzhledem, který se odráží v každém kusu jako neopakovatelný originál. Často zahrnují motivy kříže, Svaté rodiny, Panny Marie, andělů a biblických citátů, které mohou ozdobit obývací pokoj, ložnici nebo modlitební kout. Našimi zákazníky jsou mj. společnosti i jednotlivci po celé zemi.
Nabízené předměty zahrnují například kropenky, sošky Willow Tree, dřevořezby PannyMarie či dárkové magnetky s biblickými verši. Tyto předměty vyjadřují péči, víru a naději a mohou doprovázet rodinné slavnosti, křtiny, svatby či vzpomínkové chvíle. Některé výrobky se objevují i ve filmu či seriálech, čímž získávají širší veřejný ohlas.
Mohou také obohacovat interiér o symboly víry a povzbuzení, a to i ve formě křížů, vitráží, dřevěných řezeb a moderních ikonografických prvků.
Větší souhrn motivů ukazuje, že světlo a plameny nejsou jen estetickým prvkem, ale nositeli hlubších významů: světlo odhaluje pravdu, vyzývá k modlitbě a potvrzuje přítomnost Boží v liturgii i v každodenním životě věřících.
tags: #keramika #s #krestanskou #tematikou