Liturgii i mimoliturgickému životu církve neodmyslitelně patří světlo. V podobě zapálené svíce, ohně či hořící olejové lampy se s ním setkáváme při nejrůznějších příležitostech - svíce na oltáři, věčné světlo před svatostánkem, velikonoční oheň a paškál, hromničky…
Jaký je původ a účel těchto zvyků? Slouží svíce jen jako dekorace k umocnění slavnostního rázu bohoslužeb? Dialog člověka a Boha v liturgii se uskutečňuje prostřednictvím vnějších, smyslům přístupných znamení. Patří mezi ně tělesné postoje, úkony, slova a nejrůznější hmotné předměty (přírodní prvky, liturgický prostor a jeho vybavení, liturgické nádoby a oděvy).
Jsou používány různým způsobem: jako symboly (kadidlo je např. symbolem modlitby), jako látka svátostí a svátostin (např. chléb, víno, voda, olej) a také jako nástroj k navození či vyjádření vnitřního stavu člověka (pokleknutím se např. naznačuje pokora a úcta; označení popelem je znamením pokání).
Jedním z nejstarších a nejrozšířenějších přírodních symbolů v liturgii je světlo. Hořící svíce, pochodně či olejové lampy používali při svých bohoslužbách již první křesťané, zpočátku však pouze z praktických důvodů - bohoslužby se totiž konaly v noci nebo v časných ranních hodinách. První zmínky o symbolickém významu světla nacházíme u sv. Jeronýma (342-420); světlo se jako symbol začalo používat při čtení evangelia a při uctívání ostatků mučedníků. Teprve na přelomu 11. a 12. století se světlo objevuje na oltáři; do té doby se svícny umisťovaly kolem oltáře a lampy se zavěšovaly nad oltářem anebo před ním. Nejstarší zprávy o věčném světle hořícím před svatostánkem pocházejí z 13. století.
Symbolika světla v liturgii vychází především z biblické tradice. Ve Starém zákoně je světlo symbolem živého Boha; je odleskem jeho velebnosti, pláštěm, do něhož se Bůh halí (Ž 104, 2), slouží při popisu Božího zjevení: hořící keř při zjevení Mojžíšovi (Ex 3, 2), ohnivý sloup předcházející Izraelity (Ex 13, 21), oheň sestupující na Sinaj (Ex 19, 18) apod. V Novém zákoně je Bůh nazýván světlem (1 Jan 1, 5), jediným nesmrtelným, který přebývá v nepřístupném světle (1 Tim 6, 16), světlem, které bude ozářovat Nebeský Jeruzalém (Zj 22, 5). Světlo je také symbolem Ježíše Krista, který je světlo světa (Jan 8, 12; 12, 36) a světlo pravé, které osvěcuje každého člověka (Jan 1, 9).
Použití světla jako symbolu v Písmu i v liturgii je odvozeno z vlastností světla a jeho zdroje. Světlo člověka oslňuje a zahání temnotu, proto muže naznačovat přítomnost Boží. Světlo odhaluje skryté věci a umožňuje vidět je v pravé podobě, proto je symbolem Krista - Pravdy, který nám v evangeliu dává poznat pravdu. Vedle toho je světlo také nezbytnou podmínkou našeho pozemského života; v liturgii tedy ukazuje na Krista, který nám dává život věčný. Světlo vyvolává vznešený dojem, potěšuje a přináší radost. Je tedy znamením radosti, ke které nás povolává Bůh. Světlo, to je také den a bdění, a jako takové je symbolem modlitby a pozvánkou k ní.
Vedle světla je oblíbeným symbolem i sama hořící svíce, jež se skládá ze dvou částí: vosku a plamene, naznačujících hmotnou a duchovní skutečnost. Stala se proto symbolem Krista, který je pravý Bůh a pravý člověk. Plamen je znamením Kristovy božské přirozenosti, vosk, který se při hoření ničí a stravuje, symbolizuje Kristovo obětované lidství. Lampový olej je zase obrazem milosti a Ducha svatého.
Svíce nebo lampy umístěné na oltáři symbolizují Kristovu přítomnost v mešní oběti a zvýrazňují symboliku oltáře, který je znamením Krista a jeho oběti na kříži. Při čtení evangelia připomínají svíce Boha, s kterým se setkáváme v jeho slově - „Slovo Boží je pravé světlo“ (sv. Augustin). Věčné světlo naznačuje přítomnost Nejsvětější svátosti ve svatostánku a je vyjádřením naší úcty k ní. Svíce hořící při udělování svátostí ukazují na Krista, neviditelného dárce milosti. Křestní svíce zapálená od paškálu symbolizuje křestní milost a nový život, který pokřtěný přijal od vzkříšeného Krista. Svíce na hrobech vyzývají k modlitbě za zemřelé a jsou znamením naší prosby: „věčné světlo ať jim svítí“. Zapalování svíce před sochami nebo obrazy Panny Marie a svatých je projevem zbožné úcty spojené s určitou obětí a prosebnou nebo děkovnou modlitbou. Významné místo v liturgii má také paškál, velikonoční svíce, jež je symbolem vzkříšeného Krista. Hořící svíce nám navíc připomínají, že i my jsme světlo a máme žít jako synové (děti) světlá (Ef 5, 8.9; 1 Petr 2, 9), a že Bůh nás povolal ze tmy k podivuhodnému světlu (1 Petr 2, 9), a že naše světlo má svítit lidem a k Boží slávě (Mt 5, 14-16). Zvou nás k radosti a díkuvzdání: „Radostně děkujme Bohu Otci, že nám dal účast na podíle věřících ve světle; že nás vytrhl z moci temnoty a převedl do království svého milovaného Syna.“ (Kol 1, 12.13)
- Historie a původ světelných znaků v křesťanství
- Symbolika světla v Starém a Novém zákoně
- Využití světla v liturgii a význam konkrétních předmětů
Literatura: L. Pokorný a kol.: Obnovená liturgie, J. Foltyn-ovský: Liturgika, a další prameny z církevní praxe.
V kontextu dnešní praxe je důležité chápat světlo jako prostředek dialogu s Bohem, který nás vede k poznání Pravdy a k radosti z Kristova vzkříšení. Paškál a věčné světlo připomínají Krista jakožto světlo světa i světlo, které nás vyzývá k modlitbě, pokání a úctě k svátostem. Důraz na symboliku světla napomáhá věřícím prožívat liturgii hlubším způsobem a uvědomit si, že i obyčejný plamen nese teologii a duchovní význam.
tags: #keramika #s #krestanskou #tematikou