Slovanská epopej Alfonse Muchy: monumentální dílo, které hledá své místo

Diskuze o tom, zda Slovanská epopej patří do Prahy, nebo jinam a zda je vyčpělá, či nadčasová, se vlečou. Nenechme se však zviklat a podívejme se na celý cyklus očima nepředpojatého diváka, a to nejlépe naživo: Zhlédnutí reprodukcí totiž vůbec nevypovídá o skutečné povaze tohoto fenomenálního díla. V ANKETĚ „Jak se vám líbí“ na zámku v Moravském Krumlově si malá školačka myslí, že se „mu to moc povedlo!", trojice chlapců neví; dospělí hledí na plátna s pusou dokořán. A že je na co se koukat: U stěny stojí dvacet obřích pláten. Diváci jsou proti nim nepatrní, ale z obrazů čiší klid, i když líčí dramatické dějiny - slovanské, ale i ryze české.

Podobná slova zazní i ve vzpomínce: „Ten váš Mucha namaloval našeho Simeona“. Potvrdit to tehdy nešlo. Muchovo životní dílo je jako povinná četba - známe ho zhruba, ale přesně ne. Dnes však dostáváme odpověď: Bulharského vládce Mucha namaloval a obraz se jmenuje Car Simeon Bulharský (1923) - i na něj se krumlovští hosté pozorně dívají. close Simeon I. byl jednou z nejdůležitějších postav staré bulharské říše. Původně byl mnichem, ale svého postu dosáhl působením v armádě. Jako osvícený vládce podnítil tamní písemnictví a organizoval překlady byzantských děl.

Vlevo nahoře je postava Klimenta Ochridského - žáka svatých Cyrila a Metoděje. Obraz z cyklu Slovanská epopej vznikl v roce 1923. Co dalšího tedy Alfons Mucha v epopeji namaloval? A co na jeho cyklus říká restaurátor, nebo Muchův syn, který vyrůstal pod vznikajícími obrazy ve zbirožském zámku? A co naznačují kritici?

Doba před koncem 19. století

Mucha vyrůstal v monarchii ovládané Rakouskem, a tak nepřekvapí, že podobně jako skladatel Dvořák se svými Slovanskými tanci pokukoval po příbuznějších národech. Na sklonku 19. století se ve městech mluvilo o slovanství a Mucha k němu měl blízko - i díky prostředí, z něhož pocházel: Narodil se roku 1860 v Ivančicích, kde strávil mládí; ve světě tetiček, strýců, krojů, ale i slavností a předčasného odcházení, ať už to bylo doma v rodině, kde umírali sourozenci, nebo v legendární bitvě mezi Prušáky a Rakouskem u Sadové v roce 1866, jíž byl náhodou svědkem.

Jak píše syn Jiří Mucha, „Otec se narodil právě včas, aby zahlédl a zapamatoval si poslední výpravné divadlo dávných válek.“ Ve vzpomínce na tyto prázdniny viděl barevné kabátce, koně, hladové i mrtvé vojáky. Po bitvě vypukla cholera a „zažloutlá těla vojáků byla po desítkách házena do společných hrobů za městem.“ Tato vzpomínka měla ožít v historických malbách na sklonku umělcova života.

I když jej odmítli na pražské akademii, optimistický Moravan nezahořkl a vyrazil do Vídně, aby tam maloval divadelní dekorace, a svoje akademická studia absolvoval až na mnichovské akademii. Do světa tedy odchází už v 18 letech, a i když bude pravidelně jezdit domů, do svého rodiště se už natrvalo nevrátí.

Cesta do USA

Do Spojených států odplouvá Mucha v roce 1904 už jako velký francouzský umělec. Za sebou má plakát pro Sarah Bernhardotovou, který jej vystřelil na pomyslné nebe, a další zakázky se mu hrnuly. Tato „grafičnost“ byla vynálezem, který umožňoval sériovou výrobu. Pro tyto účely vydal 72 listů se svými kresbami, které se staly předlohou řemeslníkům, čímž také pomohl k rozšíření „stylu Mucha.“ První edici tohoto slavného manuálu z roku 1902 dnes nabízí zahraniční aukční síň za 65 000 dolarů.

Na cestu do zámoří jej v Paříži vybavila paní Rotschieldová dvěma košíky s doprovodnými pochutinami a doporučeními na osoby, s nimiž se má setkat, jak uvádí Jiří Mucha. Umělec doufá, že si na parníku odpočine, protože v den odjezdu zůstává vzhůru do noci, aby dokončil zakázky. Tím nejdůležitějším, co si s sebou odváží, je však odhodlání sehnat peníze na Slovanskou epopej.

Právě zde jej oslnila slovanská tematika. Následně, při práci na výzdobě Obecního domu (1902) v Praze, si do hledáčku přibral také české dějiny. Dostatečně velký ateliér Muchovy snahy dopadly na úrodnou půdu u chicagského průmyslníka a znalce Slovanů Charlese R. Cranea. Mucha tak konečně získal dost prostředků, aby mohl jako odpovědný podnikatel - a nově i manžel a otec - začít pracovat na svém snu.

Zázemí pro tvorbu našel na zámku ve Zbirohu, kde realizací cyklu stráví příštích šestnáct let života. Na návštěvy v otcově ateliéru vzpomíná syn Jiří s bolestí v noze: „Když jsem byl větší a chodil jsem za otcem do ateliéru...“

Práce na epopeji a její technické zvláštnosti

Kromě studií stovek postav Mucha pokračoval v poznávání slovanské krajiny - navštívil Moskvu, kde si vyfotil ikonický Chrám Vasila Blaženého, a podle fotografií pak namaloval obraz Zrušení nevolnictví v Rusku. Přípravné práce začaly už v roce 1911. První obraz byl dokončen za rok, poslední plátno pak v roce 1928 - deset let po skončení první světové války. Konflikt mu vzal důležitého pomocníka, zbirožského zámečníka Kozlera.

Lodní plachty Mucha používal namísto běžného malířského plátna kvůli snazšímu napínání velkých formátů a rolování během stěhování. Obrazy jsou dnes nataženy do rámů a vypnuty šněrováním; největší plátna měří až 8,10 × 6,10 m. Malba probíhala temperou, míchanou vaječnými žloutky, detaily olejem.

První úspěchy v USA: výstava v Brooklynském muzeu v roce 1921 přilákala 600 000 návštěvníků; vstup byl zdarma na žádost samotného Muchy.

Celý cyklus a jeho význam

Slovanská epopej je monumentální soubor dvaceti velkoformátových pláten, která Mucha namaloval na Zbirohu a dodnes představují unikátní syntézu slovanských mýtů a dějin českého národa. Cyklus má být věnován československému lidu; po dokončení byl předán Praze spolu s Cranem. V letech 1963-2011 byly obrazy vystaveny na zámku v Moravském Krumlově; nyní je správcem Galerie hlavního města Prahy, a část pláten je vystavena ve Veletržním paláci. Správa výstavy je komplikovaná kvůli právním sporům o umístění a budovu pro trvalou expozici.

Velkolepost, intenzita a barvy Slovanské epopeje působí na diváka jako vitráže v katedrále. Tato díla vyžadují speciální prostor a architekturu na míru, aby plně vynikla jejich síla. Architektonicky má prostor připomínat kopuli bez sloupů; plátna by měla umožnit divákovi odstoupit, aniž by mu cokoli bránilo v pohledu.

Cyklus je bohatý na historické a kulturní motivy: od přijetí slovanské liturgie na Velké Moravě přes zobrazení husitských válek až po portréty významných osobností českých dějin, jako je Mistr Jan Hus, Zikmund, nebo Přemysl Otakar II. Důraz na detail, monumentalitu a symboliku vytváří pocit vícekulturálního a nadčasového díla.

Vztah Paříže, Moravského Krumlova a Prahy

Dokončení cyklu v roce 1928 a jeho věnování Praze znamenaly slavnostní moment pro československou kulturu. Kontroverze kolem přesunu části epopeje do Prahy na jaře 2011 a následné právní spory s Krummlovem ilustrují složitý vztah mezi městy a institucemi. Přesto Mucha záměrně považoval cyklus za dílo pro lid, nikoli jen pro galerii, a proto jej věnoval „lidu“.

Současná situace vyžaduje přizpůsobený prostor, aby epopej mohla plně působit. Thomas Heatherwick navrhuje prostor, který eliminuje sloupy a umožní široké zorné pole, čímž zajistí, že plátna budou působit stejně impozantně jako při původní realizaci.

Slovanská epopej v číslech a současných realitách

1. Maleb ve Slovanské epopeji: dvacet, velikost jednotlivých pláten od 4,80 × 4,05 m po 8,10 × 6,10 m.
2. V letech 1912-1928 vznikal cyklus na zámku Zbiroh; dokončen 1928 a darován Praze a československému lidu.
3. Současná expozice: Moravský Krumlov; část pláten je vystavena ve Veletržním paláci, část na zámku v Moravském Krumlově.
4. Pojištění cyklu: okolo 100 000 korun měsíčně za pojištění a stejná částka za vzduchotechniku; bezpečnost památky stojí další stovky tisíc.

Malba Like a cathedral vitráže: Velkolepost, intenzita a barvy Slovanské epopeje působí na diváka podobně jako vitráže v katedrále. A takové místo musí být vybudováno na míru, aby plátna mohla vyniknout v plném světle a v plné síle působit na každého návštěvníka.

tags: #klaster #z #nevestince #slovanska #epopej