Jan Želivský se vynořil v Praze roku 1418 a stal se jednou z nejznámějších postav husitské revoluce, i když o jeho životě před rokem 1419 se zachovaly jen málo záznamů. Jeho osobnost bývá spojována s násilím, nárokem na moc a s radikálním kázáním, které mu vyneslo pověst krvavého kněze.
V červenci 1419 přivedl Želivský rozvášněný dav před Novoměstskou radnici; událost skončila defenestrací konšelů a purkmistra - a stala se považovat za první pražskou defenestraci. Do čela radikální pražské husitské progresie se stal právě on, ale jeho moc nebyla stabilní: politická opozice a umírnění Pražané mu nakonec v roce 1422 zabrali politickou moc a ponechali mu jen duchovní úřad.
Kořeny a raná kariéra
Do centra dění Jan Želivský přišel jako řeholník a kněz Premonstrátů v Želivi; podle některých zdrojů byl premonstrátským knězem působícím v klášteře Želiv, a zřejmě pocházel z rodu, který prošel náboženskou reformou a kritikou světské moci. O jeho narození se neví přesně, stejně jako o jeho životě před Prahou; všeobecně se uvádí, že se v Praze stal kazatelem, nejprve u chrámu svatého Štěpána na Novém Městě a později v kostele Panny Marie Sněžné, kde si získal popularitu mezi chudinou díky svým kázáním v češtině, nikoli v latině.
Král Václav IV. se obával šíření chiliastické a husitské vlny v hlavním městě, a proto 6. července 1419 nařídil vyklizení novoměstské rady a vypovězení husitských kněží z většiny pražských kostelů. Pomenutý kostel Panny Marie Sněžné však unikl tomuto postihu, což Želivskému umožnilo consolidovat svou podporu u chudiny a rychle posilovat vliv v městské radě i mezi radikály.
Defenestrace a nástup k moci
Vláda nad městem se Želivskému podařilo posílit poté, co po vypuknutí husitské revoluce rozšířil svůj vliv v Praze a získal podporu radikálních husitů, včetně táborských oddílů vedených Janem Žižkou. Po tragické smrti Václava IV. v srpnu 1419 se krize ještě prohloubila, a Želivský uplatňoval absolutní moc nad městem spolu s radikály v Novém i na Starém Městě. V červnu 1421 vyvolal puč: radikálové dobyli Staroměstskou radnici, donutili konšely k abdikaci a spojili Nové a Staré Město do jedné správní jednotky.
Nově zvolení konšelé byli z velké části bez zkušeností s výkonem úřadu, zatímco Želivský připravoval prostředí pro úplnou diktaturu a teror vůči odpůrcům. Obětí se měl stát Jan Sádlo ze Smilkova, kritik Želivského vládnutí nad světskými záležitostmi. V říjnu 1421 se Želivský snažil, aby právo nad městem zůstal plně pod jeho vládou, a proto využíval své moci k zastrašování a popravám proti odpůrcům.
Konec vlády a dědictví postavy
V červnu 1421 došlo k dalšímu rozkolu: Želivský obvinil Sádla ze zradě a po jeho vraždě v Praze se situace zřetelně zhoršila. Opozice umírněných husitů postupně zvyšovala tlak; komise v únoru 1422, do jejíhož složení patřil i Jan Žižka, zbavila Želivského moci a jmenovala nového hejtmana Haška Ostrovského z Valdštejna, čímž se nad Želivským rozsvítil další damoklův meč a jeho diktatura skončila. Želivský tedy zůstal jen duchovním úřadem, ale už bez možnosti ovlivňovat město jako dřív.
Pozdější interpretace a ikonografie
Historici různými způsoby hodnotí Želivského motivaci a styl vedení. Někdy je jeho osobnost popisována jako sociální revolucionář, avšak podle některého historiků Jiřího Vaníčka není správné hovořit o něm jako o radikálním sociálním revolucionáři; radikalismus Želivského vrcholí v červnu 1421, a jeho vztah k Janovi Žižkovi nebyl tak pevný, jak bývá zobrazován.
Želivský zůstává komplexní postavou husitské Prahy: jeho řečnické dovednosti mu vynesly podporu chudiny a přísun moci, zároveň však vedl k konfliktům a nakonec i k jeho pádu. Do centra dění se dostal po upálení Mistra Jana Husa a rychle se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů chiliasmu a husitské radikální linie. Jeho příběh odráží složitost dob, kdy náboženství a politická moc byly úzce propojeny a kdy městské elity bojovaly o kontrolu nad Prahou.
V médiích a ve filmových zobrazeních se setkáváme s různými vyobrazeními Želivského; například ve filmu Jan Žižka z roku 1955 je jeho charakter ztvárněn spíše jako příklad horkokrevnosti než jako skutečný politický diktátor, což ukazuje, jak se obraz historické postavy tvaruje pod vlivem doby a kultury, které ji vykládají.
Jan Želivský dnes zůstává připomínkou složitého období husitské reformy, kdy náboženský idealismus a politická fascinace moci mohly vést k násilí a konfliktům mezi různými frakcemi. Jeho příběh zůstává důležitý pro pochopení dynamiky prusko-náboženské revoluce a okamžiků, kdy Praha hrála klíčovou roli v proměně českého státu.