Nestává se běžně, abychom představovali v naší rubrice o povolání někoho, kdo je již sedm let mrtvý. Otec Jaroslav Zrzavý je však věčně živý v srdcích řady lidí, kteří se s ním setkali. Mezi nimi je i několik kněží, jejichž články nacházíte pravidelně v našem časopise.
Život Otce Jaroslava Zrzavého: svědomí, sebezápor a povolání ke kněžství
Narodil se 23. 8. 1923 v Krucemburku. Byl nejmladším ze 3 dětí a vycházel z hluboce zbožné katolické rodiny. Byl vychováván k sebezáporům a sám je od dětství vyhledával. Slíbil Pánu Ježíši, že z lásky k Jeho utrpení nebude jíst sladkosti, a tento slib dodržoval celý život. Během války byl totálně nasazen v Německu a utekl do Čech. Po válce začal studovat filosofickou fakultu na Univerzitě Karlově v Praze a při rozmluvě s jedním knězem byl přesvědčen o povolání ke kněžství a poslán do semináře v Dejvicích. Po komunistickém převratu odešel ze semináře na doporučení biskupa, pracoval 18 let v různých zaměstnáních a byl vyšetřován STB. V roce 1968 vstoupil znovu do semináře a po kněžském svěcení zůstal vicerektorem. V roce 1992 byl přeložen do Bubenče, kde působil až do smrti 25. 2. 2002; vybudoval zde fungující farní rodinu a vyrostlo z něj mnoho kněžských povolání. Jeho láska k Eucharistii a k liturgii byla nezměrná; během mší svatých a adorací ji prožíval a vedl ministranty k hlubší účasti na liturgii. Po vážném infarktu po Vánocích 2001 zemřel.
Vliv na povolání a duchovní život mladých
„Stále vlastně žil životem duchovním,“ uvedl autor svědectví. „A hlavně začátek jeho působení zde bylo opravdovou křížovou cestou. Trpěl vlastně celý život, a to nejen fyzicky, ale i psychicky.“ Silně působil mimo jiné na svůj farní kruh ihned po nástupu do farnosti sv. Norberta v Praze - Střešovicích; zde pak působil 16 let a z této doby vyrostlo mnoho kněžských povolání.
„Vychovával především svým příkladem, takže člověk, kterého on duchovně vedl měl často dojem určité samozřejmosti toho, co od něho přijímal.“ Byl rozeným filosofem a knězem nepřekonatelně a jemně taktním. Nikdy nezanedbával vedení křtů dospělých a 200 jejich odhadů považoval za málo ve srovnání s potřebou. V roce 1992 poznal Dílo (Opus Dei) a od té doby o něm mluvil s velikou úctou: „To, co ostatní jen slibují, oni žijí.“
Opus Dei: základní informace a historický kontext
Opus Dei je podle kanonického práva osobní prelatura katolické církve. Sídlo prelatury je v Římě a prelát je jmenován papežem. Prelatura zahrnuje kněze a laické spolupracovníky; laici tvoří většinu členů. Základní myšlenkou je, že každý člověk je povolán ke svatosti prostřednictvím každodenní práce a běžného života. Zakladatel Opus Dei, Svatý Josemaría Escrivá de Balaguer, založil organizaci v roce 1928 a považoval ji za cestu k svatosti pro laiky a katolíky žijící v světském prostředí.
Josemaría Escrivá se domníval, že prelatura má sloužit jako prostředek pro posvěcení světské činnosti. V prvních letech se Dílo rozšířilo do mnoha zemí a během druhé světové války se zakladatel často stěhoval, aby zajistil mezinárodní rozvoj. V roce 1947 Dílo získalo schválení ad experimentum a v roce 1950 schválení definitivní, ačkoliv definice právního statutu nebyla zcela jednoznačná. Před vznikem prelatury byl Dílo nejprve sekulárním institutem a později sdružením věřících.
Struktura Opus Dei
Opus Dei je osobní prelatura; jejího prelátu doprovází Kněžská společnost Svatého Kříže. Kooperátoři prelatury a diecézní kněží tvoří součást díla, ale diecézní kněz zůstává pod jurisdikcí svého biskupa. Laici se mohou zapojovat na různých úrovních: numeráři a numerářky, supernumeráři a spolupracovníci. Numeráři žijí v celoživotním celibátu a odevzdávají Opus Dei všechny své příjmy; numerářky auxiliar vykonávají bezplatné domácí práce a spolupracovníci působí s podpůrnými závazky bez komunitního života.
Opus Dei má centra ve 68 zemích a provozuje korporativní díla - sociální projekty, které prelatura často používá jako prostředky evangelizace. Z kruhu kritiků vyšel ODAN (Opus Dei Awareness Network), které sdružuje bývalé členy a spolupracovníky organizace, kteří její fungování kritizují. Dále vznikl portál opuslibros.org a některé české svědectví pojednávají o problémech s historií a uvádějí případy, které bývají kritizovány za manipulaci či překrucování historie.
Učení zakladatele a prameny současného discursu
Zakladatel navrhl, že každý člověk je povolán ke svatosti bez ohledu na profesi. Jeho hlavní myšlenkou bylo hledat Boha ve všem, co lidé dělají. Escrivá byl svatořečen papežem Janem Pavlem II. v roce 2002. V dalších pasážích textu se uvádí, že Opus Dei je charismatickou, nikoliv hierarchickou organizací a že laici mohou spolupracovat s prelaturou na apoštolských činnostech.
Podle různých dokumentů a článků, které v českém prostředí vycházejí, Opus Dei má za cíl podporovat křesťanské povolání v běžných životech - školách, nemocnicích a dalších institucích, které prelatura spravuje či koordinuje. V čele prelatury stojí prelát, který je ordinářem kněží prelatury a podléhá papeži prostřednictvím kongregace pro biskupy. Diecézní kněží se řídí svým ordinářem, nikoli prelaturou samotnou. Laici se zapojují prostřednictvím numerářů, supernumerářů a spolupracovníků.
Apoštolská díla a jejich role
Kromě individuálního působení členů Díla existují i korporativní aktivity - apoštolská díla - jako mateřské školy, učiliště, univerzity a nemocnice. Tato díla představují viditelnou stránku působení, ale jádrem poslání zůstává osobní duchovní vedení a formace jednotlivců. Vzdělávací systém Opus Dei klade důraz na profesionalitu, etiku, individuální přístup a komunikaci s rodiči. Univerzita v Keni a několik dalších institucí ilustrují globální dosah díla, které se snaží rozvíjet kvalitu vzdělání a poskytovat sociální služby v různých regionech.
Etický rámec a kritika
Mezi hlavní kritiky patří obviňování z proselytismu, elitářství, opacity a manipulativního ovlivňování členů. Kritici poukazují na rozdíly mezi interním a externím fórem a na způsoby duchovního vedení, které mohou být v rozporu s kanonickým právem. Papežové František a Benedikt XVI. někdy vyjádřili odmítavý postoj k proselytismu; František uvedl, že evangelizace není proselytismus a že církev má působit přitažlivostí. Popsané body ukazují komplexnost a kontroverzi diskuse o Opus Dei v moderní církvi.
Historie a současnost v českém prostředí
V českém prostředí existují adresy Opus Dei v České republice a na Slovensku; zmíněny byly i činnosti spojené s blahořečením a svatořečením. Text uvádí, že Opus Dei je spravováno skrze občanské sdružení a nadace a že laici v různých úrovních spolupracují na apoštolství. Různé zdroje zmiňují počátky Opus Dei v kontextu polních misí v Madridu, Římě a dalších městech a jejich expanzi do světa během 20. století.
Historie ve zkratce
- Založení Opus Dei v roce 1928 španělským knězem Josemaríou Escrivá de Balaguerem jako cesta k posvěcování laiků prostřednictvím jejich profesní činnosti.
- Rochemadizace a rozvoj v Evropě a dalších kontinentech, včetně schválení ad experimentum v roce 1947 a definitivi v roce 1950.
- V roce 1982 byla prelatura určena jako osobní prelatura Katolické církve, čímž získala „personální“ charakter bez pevného území, avšak s plnou jurisdikční odpovědností za své kněze a laické spolupracovníky.
- Jan Pavel II. a František nadále formují rámec pro fungování prelatury a její vztah k církevní hierarchii a laikům.
Specifický text zmiňuje, že Opus Dei má kolem 87 tisíc členů, zhruba 2 procenta z nich jsou kněží a duchovní, a že přibližně 70 procent tvoří supernumeráři žijící v manželství.
Na závěr je uvedeno shrnutí: Opus Dei usiluje o svatost v běžném životě, vedení duchovního života a apoštolát prostřednictvím individuálních programů a korporativních děl, s důrazem na kvalitu formace, etiku a respekt k diecézní jurisdikci.