Záleží nám na tom, aby pro vás prohlížení bylo co nejlepším zážitkem. Abyste na našich stránkách rychle našli to, co hledáte, ušetřili spoustu klikání a nezobrazovaly se vám reklamy na věci, které vás nezajímají. Abyste web viděli v zobrazení na které jste zvyklí a nemuseli se pokaždé přihlašovat. Proto od vás potřebujeme souhlas se zpracováním souborů cookies - malých souborů, které se dočasně ukládají ve vašem prohlížeči. Stisknutím tlačítka „V pořádku“ souhlasíte s nastavením cookies tak, abychom vám poskytovali smysluplné a užitečné služby na základě vašich údajů.
Kudy táhli Moravou krvelační Kumáni a kde zanechali náhrobní kámen s tajemným písmem? Výlet po stopách ukrutných událostí ze středověkých moravských dějin začíná v Ivančicích, městečku vzdáleném 20 kilometrů od Brna. „Kumáni v roce 1304 nahnali obyvatele Ivančic do kostela a stavbu zapálili. Tento kámen zřejmě souvisí s oním masakrem,“ ukazuje ivančický farář Petr Rössler takzvaný kumánský náhrobek. Ozdoben je neznámým písmem, jehož tvary mají blízko k ujgurským či jiným dálnovýchodním znakům. Faráře však více než Kumáni zajímají templáři, kteří v té době ovládali kraj z hradu Templštejn. „Tohle je kříž templářského komtura Ekka,“ ukazuje na další kámen. Rösslerovu černou sutanu zdobí červený templářský kříž, ačkoli papež Klement V. řád templářů již v roce 1312 zakázal.
Je to fascinující výprava do moravské středověké historie, na které se však nelze vyhnout ani novodobým reáliím. Třeba překvapivému množství trabantů, ale také burgrům a langošům v půli cesty. Než ovšem farář Petr Rössler vylíčí strašlivý ivančický masakr z roku 1304, při kterém podle středověké Zbraslavské kroniky vytékala z chrámu „tučná mastnota z lidských mrtvol“, zmíníme Alfonse Muchu a Vladimíra Menšíka. Nejznámější rodáky z desetitisícového městečka Ivančice, které leží v takzvané Boskovické brázdě. Na mše svaté v tomto chrámu vlastně Mucha vzpomínal celý život. „Vidím to všechno, jako by to bylo dnes. Své spolužáky, pana učitele u varhan a šero a sta plaménků v kostelní lodi a daleko vpředu bledý oltář v záři svíček. Cinkání ministranta, obcházení svíčkové báby, kašlání sedláků a zase ticho, zase zpěv,“ napsal Mucha roku 1904 v Paříži, to mu bylo 44 let.
V kostele se prý na Alfonse Muchu dochovala i jedinečná památka. Ve vzpomínkové knize jeho syna Jiřího je alespoň poznamenáno, že na jedné kostelní lavici je stále k vidění „šest centimetrů vysoká a velmi ozdobně do hloubky vyrytá iniciála A. M.“. Muchův potomek nelhal, je to pravda. Právě si rytinu do dřeva prohlížím a nejsem sám, koho zajímá. Občas sem kvůli ní přijíždějí i japonští turisté, kteří českého secesního umělce zbožňují. Vždyť tohle je nejstarší Muchovo dochované dílo. Podpis malého Alfonse Muchy v ivančickém kostele. Menšíka zabilo astma, Ivančice vybili Kumáni
Hned naproti kostelu v místním muzeu připomínají i Vladimíra Menšíka (1929-1988). Populární herec se v Ivančicích narodil a do smrti se k moravské kolébce srdnatě hlásil. „Vladimír Menšík z Ivančic,“ uvítala ho na pódiu Jitka Molavcová při jeho vůbec posledním veřejném vystoupení v rámci televizní show Abeceda. Psal se 27. květen 1988, dva dny poté herec zesnul na těžké astma. V pouhých osmapadesáti letech. Menšík měl Ivančice pořád v srdci i na jazyku, až do poslední hodinky.
V roce 1304 se ale mariánský kostel na ivančickém náměstí stal místem hromadného upálení starousedlíků. „Při dobývání Moravy římským králem Albrechtem Rakouským se tu odehrál doslova masakr, na němž se podíleli především kumánští bojovníci, kteří byli součástí spojenecké uherské armády Karla Roberta z Anjou. Událost líčí i Zbraslavská kronika, kterou cisterciáčtí opati začali psát již v roce 1305,“ vypráví ivančický farní vikář Petr Rössler. Zbraslavská kronika tak o masakru přináší takřka aktuální zpravodajství, které si hodlám nalistovat přímo v rukopise, neboť knihtisk v té době ještě neexistoval. Musí mi však vystačit faksimile z roku 1976, ve kterém se zastavím u kapitoly s názvem: „Římský král Albrecht vtrhl do Království českého a napáchal v něm přemnoho zlého léta Páně 1304.“
Následně se nacházíme u speciálních krvelačných jednotek. Kumáni původně obývali stepi mezi Balchašem a Černým mořem. Kolem roku 1241 se část tohoto turkického národa dostala až do Uher, kde jim král Béla IV. poskytl azyl, načež svého syna Štěpána dokonce oženil s dcerou kumánského chána. Maďaři Kumány využívali jako bojovníky speciálních oddílů, z nichž šla hrůza pro jejich krvelačnost. Spojenectví říšského krále Albrechta Habsburského s Kumány a jejich společné plenění Ivančic s okolím líčí Zbraslavská kronika i následovně:„Zatím vévoda rakouský s Uhry, Bulhary a pohany, provázen ukrutností, dral se dravou dravostí Moravou a zanechal tam příšerné stopy své zmužilosti a svého vítězství, po staletí neslýchané. Kostel v Ivančicích zažil v roce 1304 hrozné utrpení. Upálení místních obyvatel krvelačnými Kumány.“
Přímo v ivančickém mariánském chrámu se viditelné stopy po masakru z roku 1304 nezachovaly, ale stačí s farářem Petrem Rösslerem navštívit kostel sv. Petra a Pavla v ivančické místní části Řeznovice. Tam stojí zřejmě nejstarší moravský kostel, ve kterém se bez přerušení slouží bohoslužby, v tomto případě asi od roku 1100. Chrám navíc uchovává mohutnou památku právě na Kumány: velkou kamennou desku připomínající náhrobní kámen.
Řeznovický kostel tvoří románská věž a tři románské apsidy. „Lidé jezdí obdivovat podobné chrámy do Francie nebo Itálie, ale měli by se napřed porozhlédnout doma. Tento chrám si zaslouží zápis do seznamu památek UNESCO,“ je přesvědčen farář. Význam stavby vysoce hodnotí i památkáři nebo historici. Neshodují se sice, zda stavba vyrostla již koncem 11. století anebo až kolem roku 1160, to však nic nemění na faktu, že se tu bohoslužby slouží v nepřetržitém sledu po 900 či více let. „Možná i tisíc let. A jaká dnešní česká stavba se dochová za dalších tisíc let? Nějaký protiatomový kryt, možná,“ odlehčeně přemítá Rössler.
Kolem kostela parkuje neobvyklé množství trabantů a sem tam i nějaký žigulík. V polovině osmdesátých let brázdilo tuzemské silnice asi 150 tisíc východoněmeckých trabantů a 350 tisíc sovětských žigulíků. V současné době je v provozu posledních asi 2 300 trabantů a opravuje je téměř výhradně Vítězslav Kytka, jehož Trabant servis stojí naproti řeznovickému kostelu. „Sláva“ trabantů začala v roce 1957 a poslední vůz vyrobila automobilka v německém Zwickau v dubnu 1991, značka tedy vydržela na trhu pouhých 34 let. Kostel sv. Petra a Pavla zde pro porovnání stojí nejméně 900 let. Kumánský kámen je uložen pod kruchtou, nalevo za vstupním portálem do chrámu. Je to úctyhodná obdélníková deska a po třech stranách obvodu jsou do kamene vytesána písmena zvláštních tvarů. „Mezi badateli se najdou i hlasy, že jde pouze o ornamentální výzdobu, ale převládá názor, že to je reálný nápis,“ ukazuje Rössler na jednotlivá písmena.
Kněz vypráví především o výzkumech orientalisty Pavla Pouchy: „Poucha přišel s hypotézou, ale jen neoficiálně, že Kumáni používali ujgurská písmena. Románský kostel v Řeznovicích u Ivančic sousedí s unikátním servisem, ve kterém se opravují východoněmecké trabanty. Kumánské stopy tu našel už Balbín.“
Oficiálně však Poucha v knize Putování k Mongolům uvádí něco jiného. Nápis se podle něho „nikdy nepodařilo přečíst, a není tedy jisto, jakým je psán jazykem a písmem“. Orientalista nicméně učinil jiný objev, když kostel v Řeznovicích ztotožnil s popisem jistého chrámu u Ivančic v díle barokního spisovatele a kazatele Bohuslava Balbína. „Až podnes se zachovala jakási památka na ty barbary nedaleko kláštera ivančického a oslavanského, znamenitý křesťanský chrám, kde lze spatřit mnohé kumánské hrobky a náhrobní kameny s vytesanými do nich jejich písmeny,“ napsal Balbín.
Za hromadným masakrem v Ivančicích stála podobně jako při jiných válečných tragédiích vysoká evropská politika. Mocenské hry o panování nad jednotlivými zeměmi. Ve 14. století to vlastně byla globální politika, zbytek světa Evropané teprve opatrně poznávali. Římský král Albrecht Habsburský tlačil na českého krále Václava II., aby se Přemyslovci vzdali polské, a především uherské koruny. Václav II. nesouhlasil a v červnu 1304 vyrazil na trestnou výpravu do Uher, aby zkrotil odpůrce svého syna a uherského krále Václava III. (v Uhrách vládl pod jménem Ladislav V.). Mladičkého Přemyslovce totiž z hradu v Budíně toužil sesadit neapolský princ Karel Robert z Anjou, který ovládal jižní část Uher.
Václav II. v červnu 1304 preventivně a nelítostně vydrancoval maďarskou Ostřihom, v Budíně naložil syna Václava III. i uherské korunovační klenoty a vrátil se do Prahy. Ponížený Karel Robert z Anjou, jenž byl pokrevně spojen s Habsburky, si proto plácl s Albrechtem Habsburským a společně vtrhli do českých zemí, přičemž Kumánům bylo umožněno vypalování celých vesnic, loupení i plenění všeho druhu, což předvedli mimo jiné v Ivančicích.
Jestliže o původu kumánského náhrobku farář Petr Rössler mírně pochybuje, o druhém kameni v řeznovickém kostele má jasno. Na rozdíl od historiků. „Zhruba kolem roku 1300 patřil kostel templářskému řádu a na blízkém hradě Templštejn v té době sídlil komtur Ekko z Altenburgu, zemský komtur pro Čechy, Moravu i Rakousy. Zemřel kolem roku 1309 a tohle je zcela jistě jeho náhrobek. Nemám o tom pochyb,“ ukazuje na kříž vytesaný v kamenném bloku. Neprávem osočovaní: „Templářský řád je dodnes neprávem osočován, boží mlýny však melou pomalu, ale jistě,“ míní Petr Rössler. „S řádem například souvisí rčení o nešťastném pátku třináctého, což bylo datum, kdy francouzský král Filip IV. Sličný zahájil razii proti řádu. Na 5 tisíc templářů bylo v ten černý pátek zatčeno a 54 templářů následně upáleno, načež francouzský papež Klement V. zrušil celý templářský řád.“
Král s templáři zúčtoval s pomocí vykonstruovaných obvinění, ale ve skutečnosti mu šlo o obrovský majetek řádu, který měl postavení na úrovni dnešní nadnárodní banky. Filip Sličný proto z členů řádu udělal zločince, kacíře a sodomity. „Papež Klement V. zemřel měsíc po upálení velmistra řádu Jakuba z Molay. Král Filip IV. Cesta na Templštejn“
Stará hospoda u řeznovického románského chrámu je trvale uzavřená, ale pořád z ní jakoby dýchá pivo a cigaretový dým. Zažila celé generace štamgastů a za komunistů si v ní místní určitě kradmo vyprávěli i politické vtipy. Vínově zbarvený žigulík zaparkovaný před zkrachovalým výčepem tyto představy ještě rozvíjí, ale před dalším sněním se ubráním pochodem: „Vzhůru na Templštejn!“ Občerstvím se jinde. V ivančické místní části Hrubšice míjím skvostný renesanční zámek s nádherným arkádovým nádvořím, které je veřejnosti nepřístupné. Majitel zámku tu sice svého času hostil Karla Schwarzenberga, Ivana Martina Jirouse, Pepu Klíče a další představitele undergroundu, nyní je ale i zámecká hospoda trvale uzavřena.
Naproti zámeckému sídlu stojí památkově chráněný Sobotkův mlýn, původně renesanční budova se sgrafity, v zadní části jsou pak patrné i zbytky turbínové strojovny. Od Sobotkova mlýna chci na hrad dojít pěšky po červené turistické značce (5,4 km). Malebným skalnatým údolím řeky Jihlavy a hned několika přírodními rezervacemi či okrajem přírodních památek. Brzy mám dojem, že zdejší stepní krajinu by ocenili i Kumáni, kteří z podobných scenérií pocházeli.
Kumánská step u řeky Jihlavy: Okouzlující je třeba Biskoupská hadcová step, zatímco v přírodní památce Nad řekami si na stepních květinách pochutnávají ovce. Kumáni se po celou trasu střídají s templáři. Na rozcestí u Tří templářů stojí trojice dřevěných rytířů zakázaného řádu a naučné cedule obsáhle osvětlují legendy spojené s mnichy. Kdo to byl Baphomet čili Bafomet? Neprozradím, poutník to zjistí na této Templářské stezce, jak byla trasa pojmenována.
Z hospůdky Kolečkárna je to na hrad už jen 2,7 kilometru. V nabídce jsou burgery, langoše i slušně vychlazené pivo. Posezení je možné pod střechou i v lehátkách na přímém slunci, v zádech jsou strmé svahy a řeku Jihlavu tu lze přejít „na vlastní nebezpečí“ po závěsné lávce. Stezka k Templštejnu se prudce zvlňuje do stupně do prudkého svahu až u dětského tábora, kde je nutno vyměnit červenou turistickou značku za žlutou. Templářská stezka na hrad Templštejn.
Pátrání po templářském pokladu: Fantazie pracuje naplno. Co když zrovna tady komtur Ekko zakopal pohádkový templářský poklad? Jsem ve spojení s záhadologem Arnoštem Vašíčkem, který už léta mapuje dějiny hledání templářského pokladu. „Templářský poklad se podobá Atlantidě. Nikdo přesně netuší, kde ho hledat,“ říká Vašíček. Zaručených tipů je mnoho po celé Evropě, hlavně ve Francii, ale i na Kypru a v České republice, například na Templštejně. Jednotlivá místa jsou od sebe vzdálena tisíce kilometrů a téměř na každém z nich nacházíme indicie, že by právě tam mohl být,“ usmívá se záhadolog.
Templáři: Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu...1.část Historický dokument CZ
Poklad samozřejmě nehledám, zato se kochám nádherným výhledem z improvizované hradní rozhledny. Kdopak by chtěl cizí zlato a stříbro? Znova otvírám faksimile Zbraslavské kroniky na displeji mobilu, mniši své dílo začali psát v roce 1305. Templáři byli zakázáni v roce 1312 a jistě museli záhy opustit i Templštejn. Pokud tu před vyhnáním stačili schovat nějakou část řádového pokladu, Zbraslavská kronika přináší poučení, proč je dobře, že tohle stříbro, zlato či drahé kameny a relikvie ještě nikdo nenašel: „Slepá hrabivost usiluje zvrátit přirozený řád krásu všech věcí mění pustošivá chtivost, protože za nic nepokládá, co vidí a má, nýbrž dychtí a prahne po věcech cizích, které jsou jí skryty nebo nedovoleny.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Jak to bylo doopravdy s dobytím Bastily? Historie školy Naše školní budova byla postavena v roce 1912. Školství v Řeznovicích Školství v Řeznovicích má už dlouholetou historii. Ta pramení ze snah císaře Josefa II, jenž dal roku 1784 příkaz ke zřízení školy. Z panského dvora pak byla díky náboženskému fondu zřízena fara a škola. Původní škola byla jednotřídní, dále v ní byla jedna světnice a komora jako byt pro učitele. Do školy chodily děti z Řeznovic, Hrubšic, Biskoupek, Alexovic, Polánky, Budkovic a Letkovic.
Největší změnou prošla budova v roce 1881, kdy byla upravena na školu dvoutřídní. Během dalších let byly postupně zřízeny školy v některých sousedních obcích, takže v roce 1897 chodili do školy pouze žáci z Řeznovic a Hrubšic. Roku 1894 muselo dojít k nejvýznamnějším opravám budovy, která byla ve velmi špatném stavu. Opravovala se především střecha, poněvadž pršelo do tříd. Školní rada se postupně začala zabývat návrhy na stavbu nové školy. Nová budova měla stát uprostřed obce, mezi Dolní a Horní vsí. Ke stavbě školy byly nabídnuty tři pozemky. Pozemek pana Jana Fučíka se jevil jako nejvýhodnější a manželé Fučíkovi ho obci prodali na stavbu školy za 2 214 korun. Dne 20. srpna 1911 byla zadána stavba nové školy staviteli panu Františku Ryšavému z Ivančic za 38 000 korun. Stavět se začalo v dubnu 1912 a na začátku prázdnin byla již nová školní budova postavena a pokryta střechou. 29. září byla škola vysvěcena a 5. října začalo vyučování v nové školní budově. Dne 3. května 1919 byla uspořádána stromová slavnost, při níž byly zasazeny před školou dvě lípy svobody. Dne 13. června 1928 uvítali žáci školy pana prezidenta T. G. Masaryka. 7. října se konala slavnost kladení základního kamene pomníku místním padlým vojákům ve válce. Během II. světové války žáci i učitelé konali osvětovou činnost, hráli divadlo, vařili polévku pro chudé děti. 11. 5. 1945 se opět začalo ve škole vyučovat. Ve školním roce 1948/49 byla v přízemí místo první třídy zřízena mateřská školka. Místnost do té doby sloužící za šatnu byla upravena na učebnu. V období let 1960 až 1969 docházelo ve škole k řadě oprav a úprav, byl také postaven byt ředitele školy. Ve školním roce 1974/75 byla provedena generální oprava budovy, škola byla přestěhována do náhradní místnosti v zámku v Hrubšicích. Od školního roku 1981/82 byla na škole zřízena školní družina. Od školního roku 1991/92 docházelo k mnoha úpravám a opravám. Postupně došlo k úpravám vnějšího okolí školy - vybudování trávníků kolem školy, zúrodnění školní zahrady, vytvoření školního hřiště. Ve školním roce 1992/93 se podařilo vybavit kulturní sál tělovýchovným zařízením, díky němuž mají děti výborné podmínky pro tělesnou výchovu a zájmové aktivity. Pravidelně pořádá škola vánoční koncert v kostele, vánoční jarmark, vynášení Smrtky, oslavu Velikonoc,… Počínaje školním rokem 1993/94 realizuje škola výchovně vzdělávací program "Obecná škola". Současně byla do budovy převedena MŠ ze sousedních Hrubšic. Muselo tak dojít k řadě stavebních úprav a ke změnám ve využití místností. V únoru 1996 došlo k legislativnímu propojení MŠ a ZŠ. K 1. lednu 1997 vstoupila škola do právní subjektivity. V tomto roce proběhla na škole komplexní inspekce s velice pozitivním hodnocením, orientační inspekce v roce 2001 byla uskutečněna se závěrem, že celkově má kvalita vzdělávání i řízení školy vynikající úroveň. Škola nabízí spoustu aktivit - kroužek míčových her, angličtiny (ve spolupráci s DDM Ivančice), gymnastiky, keramiku, šikovné ruce, divadelní kroužek, projekt Občan, 0. ročník pro děti z MŠ. Součástí vzdělávacího programu je i výuka hry na flétnu pro všechny děti od 5 let, plavecký výcvik, škola v přírodě spojená s výukou lyžování. S realizací projektu Obecné školy projevila o naši práci řada učitelů, ředitelů z okolí, i ze vzdálenějších míst celé České republiky i z jiných zemí ( Velká Británie, USA, Španělsko, Dánsko, bývalá Jugoslávie). Škole není také lhostejný přístup dětí k jejich vlastnímu životu a okolí. V rámci zájmového předmětu Zdravý životní styl se děti učí žít ve společnosti a v přírodě. Od školního roku 1994/95 celý výchovný a vzdělávací proces dětem přibližujeme pomocí celoškolních projektů, jimiž děti získávají nejen poznatky, ale i dovednosti důležité do jejich praktického uplatnění v životě. Postupně jsme tak zrealizovali projekty s názvy: "Obecná škola jako důležitý nástroj programu obnovy obce", „Rukama i hlavou“, „Listy mám, rostlina nejsem, ústa nemám, přec mluvívám“, „Škola, kde rostou písničky“, „Já, moje rodina a komunita, v níž žiji“. V letošním roce pracujeme v projektu opřeném o dílo J. A. Komenského „Labyrint světa a ráj srdce“. Celoroční projekty mají velký ohlas mezi odbornou pedagogickou veřejností. Tři z nich získaly první místo v celorepublikové soutěži Pedagogická tvořivost a byly publikovány., projekt o obci byl prezentován v USA a Japonsku Ústavem výzkumu a rozvoje školství. Škola věnuje velké úsilí výchově dětí v duchu následujících základních hesel: „Demokracie je nechat druhého domluvit“ „Nikdo není lepší ani horší než já, každý jsme prostě jiný“ Když chci obhájit svůj názor, musím argumentovat, ne se jen hádat“. Díky rodinnému prostředí školy a výchově zaměřené na sebeúctu, sebepoznání a pochopení své i svého okolí odchodhají ze školy malí občané, kteří nejsou lhostejní sami k sobě ani k životu ve své obci.
V letech 2018/19 prošla škola celkovou rekonstrukcí. Přibylo nové patro a odborné učebny. P. Petr Rössler (* 6. března 1960) je moravský římskokatolický duchovní brněnské diecéze. Od srpna 2011 působí jako výpomocný duchovní ve farnosti Řeznovice, kde slouží pro skupinu věřících tridentské mše. Od roku 1987 studoval v kněžském semináři v Litoměřicích, bohoslovecká studia následně dokončil roku 1992 na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Kněžské svěcení přijal z rukou brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrle 5. Jako kněz působil nejdříve v letech 1992 - 1994 v Ivančicích, následně 1994 - 1997 ve Žďáru nad Sázavou a dalších místech. Po vydání misálu Pavla VI. převládl postoj kněze čelem k lidem a před tím směrem k Východu, jak jsou kostely orientovány. Naši předkové nemluvili o tom, kam je kněz zády, ale mluvili o tom, že jsou s ním čelem k východu. Biskup Atanáš Schneider 15. ledna 2012 v Paříži mluvil o liturgii a řekl: “První a nejvýraznější ránou slavení mešní oběti je praxe, že kněz při eucharistické modlitbě a svatém proměňování, tedy v nejposvátnějších chvílích božského klanění, je obrácen tváří k přítomným. Taková vnější forma odpovídá spíše přednášce, výuce nebo pohoštění. Vytváří se tu útvar uzavřeného kruhu. To není pro tuto modlitbu a klanění přirozené. II.vatikánský koncil nepožaduje a ani vzdáleně nepřipomíná. Benedikt XVI. v předmluvě k prvnímu dílu svých Sebraných spisů říká: “Myšlenka, že se mají kněz a lid při modlitbě na sebe vzájemně dívat, vznikla teprve v moderně a je původnímu křesťanství zcela cizí. Svatý Cyril měl za svého učitele sv. Řehoře Naziánského a jeho nejlepší přítel, učitel Církve, po němž se nazývá jedna liturgie, sv. Basil v knize o Duchu Svatém 27 učí o obrácení všech jedním směrem na východ: „Například My se nemodlíme obráceni k východu povrchně nebo náhodou…Tato apoštolská tradice není psaná. Mnoho z toho, co nám bylo předáno skrze tradici, není napsáno (sv. Obraťte svou pozornost k východu (liturgie sv. Jsou čtyři světové strany: sever, jih, východ a západ. Jediný dochovaný křesťanský kostel z doby přednicijnské v mezopotámském městě Dura Europos svědčí o sloužení k východu (apsidě). O sloužení k východu svědčí starověké kostely a basiliky (podle knihy Orientation as a Liturgical Principe M.J. Sv. II. Vatikánský koncil (a žádný pokoncilní předpis) nepřikázal oltáře čelem k lidu a kněze k tomuto postoji u oltáře nezavazuje.