V tu chvíli jsem přestala být dítětem. Realita zneužívání, které církev mnoho let přehlížela. Změnilo se něco? „Omlouvám se. Je to závažný problém a těch případů je hodně už tehdy, když je jeden. Je důležité snažit se získat zpět alespoň částečně důvěru těch obětí,“ říká nový pražský arcibiskup. Za co se omlouvá? Tohle je důvod: děti, které zneužili kněží.
„Počkej. Chytl ji za tenká ramínka letních šatů, které měla oblečené, a ptal se, co tam má napsáno, za účelem svého sexuálního vzrušení šaty natahoval v oblasti obrázku na prsou.“ Tato věta popisuje jednání pachatele, který pohlavně zneužil desetiletou dívku. Tím pachatelem je dnes již bývalý kněz z Kroměříže Karel Hořák, který je odsouzen za pohlavní zneužití dítěte mladší patnácti let a způsobení těžké újmy na zdraví. „Co bylo jiné nebo zvláštní tady na tomto případě, bylo zapojení farnosti, která podporovala Karla Hořáka v průběhu toho řízení,“ popisuje Daniel Bartoň, advokát specializující se na zneužívání v církvi, případ Hořáka. Dále dodává, že rodině přišel výhrůžný dopis, že se mají vystěhovat z Kroměříže. Podobné reakce zaznamenala i redakce Pastviny.
Spravedlnosti se poškozená dívka dočkala až po více než pěti letech. Celý proces tak pro ni musel být velice náročný. Není však jediná, kdo si podobným traumatem prošel. Přesný počet obětí zůstává neznámý. „Mně zavolala moje teta, že teda co jí udělal farář, když jí bylo 9 let. On sám o své zkušenosti dlouho nemluvil. Vzpomíná, že ho kněz nejprve chválil za práci s videi a nabídl mu, aby mu pomohl se střihem. Teta Koubka Irena Žáková o své zkušenosti také dlouhá léta mlčela. „Stalo se to jednou na návštěvě, když byl u nás. On velice rád obcházel rodiny a navštěvoval a prostě využil nepřítomnosti mé maminky a vrhnul se na mě a strhnul ze mě halenku,” popisuje Žáková zkušenost s knězem Miroslavem Loubkem. V té době jí bylo teprve devět let, rozhodla se, že o tom nikomu neřekne. Své rozhodnutí dodržela a o traumatické zkušenosti mlčela 40 let. Kněz, který jí ublížil, se pro ni stal symbolem odporu a strachu.
Jaký byl postoj české církve ke zneužívím? Podle zkušeností nejen obětí dost chladný a nedůvěřivý. Bývalý pražský arcibiskup Dominik Duka označoval případy zneužívání za hysterii. Člověk, kterému situace zneužívání nebyla lhostejná, je nepochybně zakladatel organizace Pro čistou církev Jan Rozek. Na začátku fungování organizace ale narazil na odpor přímo od kardinála Duky. Původní myšlenka Rozka jakožto církevního soudce byla, že se spojí s Dukou a dají dokupy tým církevních právníků a bez jakékoli medializace situaci začnou spravedlivě vůči obětem řešit, včetně odškodnění.
„Kardinál Dominik Duka a vlastně celá Česká biskupská konference sepsala list, který nechali číst ve všech kostelích, že jsem ztratil dobrou pověst tím, že pomáhám obětem, ať se na nás nikdo neobrací, jako na naši organizaci,“ vysvětluje Rozek. Klíčovou roli v komunikaci mezi oběťmi a církví tak měl sehrát papežský nuncius Jude Thaddeus Okolo. Když se ho oběti nakonec dočkaly, průběh podle nich zdaleka neodpovídal očekáváním. Takový požadavek je přitom podle obětí jen těžko splnitelný. Žádný univerzální dokument, který by formálně potvrzoval status oběti, totiž samozřejmě neexistuje.
Samotné setkání navíc provázela přísná pravidla. Schůzka se odehrála v době, kdy se v Česku intenzivně projednávala česko-vatikánská smlouva, tedy dohoda mezi Českou republikou a Svatým stolcem, která má upravit postavení katolické církve a některé právní otázky jejího fungování. Podle kritiků totiž obsahuje ustanovení, která mohou v praxi ztížit vyšetřování některých případů, například kvůli důrazu na zpovědní tajemství nebo autonomii církevních struktur. Během jednání proto přišla řeč právě i na česko-vatikánskou smlouvu. „Nuncius nás velmi tlačil a opakovaně, abychom dali ruce pryč od vatikánské smlouvy, že k nám bude vstřícnější a začne řešit případy sexuálního zneužívání,” tvrdí Rozek. Chtěli tak s obětmi prakticky udělat výměnný obchod. Když budou poslouchat, za odměnu je budou brát vážně a začnou řešit jejich případy.
Česko-vatikánská smlouva prošla Parlamentem i Senátem a nyní ji posuzuje prezident Petr Pavel, který dokument postoupil k Ústavnímu soudu. Zároveň patřil mezi první představitele vysoké politiky, kteří oběti osobně vyslechli. Do hry také vstupuje nový pražský arcibiskup Stanislav Přibyl. Přináší jeho nástup novou naději pro oběti, nebo bude pokračovat v dosavadní linii církve? Podle dřívějších zjištění měl Přibyl v roce 2019 jako mluvčí biskupské konference zlehčovat rozsah problému, když uvedl, že existují závažnější témata a že podobných případů není v Česku mnoho. „Dneska to vidím tak, že je to jako závažný problém a že těch případů je hodně už tehdy, když je jeden.“
Historie a data o zneužívání z Polska a praktiky ve Spravedlnosti
Tomáš Krzyżak a Piotr Litka popisují, že v době Polské lidové republiky (1944-1989) se státní úřady zabývaly nejméně 121 případy sexuálního zneužívání nezletilých osobami spojenými s církví. Podle vyšetřování KEPol (KEP) a rozsahu lze odhadovat, že počet obětí byl minimálně 520; mezi jedním pachatelem připadalo průměrně kolem pěti zneužitých. Mezi vyšetřovanými kauzami a způsoby jejich vyřizování jsou uvedeny i případy o tom, že řada pachatelů byla aktivní i v dalších klášterech a diecézích. Celkem bylo do roku 1989 zneužito až 1100 lidí, dle odhadu v našem vyšetřování.
V dalších částech textu se uvádí konkrétní příběhy jednotlivých kněží, jejichž životopisy a osudy jsou uvedeny v „Dodatku Lexikonu duchovenstva pronásledovaného v PLR v letech 1945-1989“ a „Lexikonu pronásledovaného duchovenstva v PLR.“ Zde jsou jejich příběhy a výsledky soudů. Uvádíme personalia těch, kteří se ocitli v lexikonech pronásledovaného duchovenstva nebo jsou publikována v médiích, s výjimkou období Polské lidové republiky.
V rámci vyšetřování se popisují kauzy, které byly ukončeny odsouzením, například bratři J. a K., dále ředění a další případy. Z jednotlivých kauz je patrné, že vyšetřování probíhalo i v conscience SB, prokurátorů a soudů. Někdy byly kauzy uzavřeny amnestií či propuštěním. Většina těchto kauz je uvedena chronologicky a s uvedením, zda byla uzavřena odsouzením, odložením či dosud neukončena. Kolektivně připomínají, že oběti často čelily tlaku okolí a rodinám, které se setkávaly s tlaky ze strany komunity a církevních autorit.
- Článek shrnuje případy z posledních let v ČR, kde Ústavní soud v obnoveném řízení posuzoval znásilnění a pohlavní zneužívání ze strany kněze vůči studentce teologie. Rozebírá důsledky rozhodnutí a změny v interpretaci zákonů.
- Uvádí postup soudů, kdy v minulosti některé činy nebyly kvalifikovatelné jako trestné podle tehdejšího zákoníku, ale nyní mohou být trestné. Vysvětluje, že posuzování vyžaduje zohlednění výměny právních norem a změn v definicích skutkových podstat.
- Diskutuje roli církevních institucí a veřejnosti v procesu vyšetřování a odškodnění obětí a poukazuje na nutnost vyrovnání s minulostí.
V závěru textu se objevuje závěr Ústavního soudu, že počínání kněze bylo morálně neakceptovatelné, ale nebylo nutně trestné podle tehdejšího zákona. Avšak při novém pohledu na věc se vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení přehodnotily vyšetřování a případně znovu otevřely vyšetřování z důvodu ochrany práv obětí a z důvodu respektování zásad spravedlnosti. Soudci Langášek a Zemanová se naopak shodují, že otevření Pandořiny skříňky je nutné pouze v rámci platného práva a že případné retrospektivní potrestání by bylo vázáno na konkrétní okolnosti a právní rámec.
