Věříme, že je nám Bůh přítomen, když se shromažďujeme, abychom ho chválili, naslouchali jeho Slovu a přimlouvali se za potřeby svých bližních. Takovým shromážděním říkáme bohoslužby a konají se většinou v neděli na oslavu Kristova vzkříšení. Smyslem křesťanských bohoslužeb není sloužit Bohu konáním modliteb a náboženských obřadů, ale přijmout, co nám Bůh nabízí ve svém Slovu, svátostech a společenství svého lidu.
Účastnit se služeb Božích proto není náboženská povinnost, ale příležitost setkat se s Boží láskou a věrností uprostřed každodenních starostí, úkolů a pochybností. Při bohoslužbách Bůh vstupuje do našeho života a působí na nás svým Slovem. Ujišťuje nás o svém odpuštění, povzbuzuje nás v našich těžkostech, odhaluje nám naše selhání a vybízí nás k novým úkolům. Účastí na bohoslužbách náš život z víry nekončí, ale začíná. Přijímáme zde sílu, radost, inspiraci a pověření do všedních dnů.
Bohoslužby mají formu rozhovoru, v němž zaznívá Boží slovo, ale i naše lidská odpověď. Úkol zvěstovat Boží slovo svěřil Ježíš Kristus svým učedníkům. Církev v tomto úkolu pokračuje, když tímto úkolem pověřuje muže a ženy, u nichž poznala obdarování Duchem svatým pro tuto službu. Kázání, které tvoří střed a neodmyslitelnou součást bohoslužeb, má za úkol zpřítomnit radostnou zvěst evangelia do aktuální Boží výzvy a potěšení. Základem kázání je biblický text. Cílem je vyložit a promítnout biblické slovo do života posluchačů, aby v něm zaslechli živé Boží slovo do svých radostí a starostí, nadějí i pochybností. Kazatel musí dobře znát biblickou zvěst, rozumět dobovým souvislostem, ve kterých vznikala, a současně dobře rozumět i těm, kterým Boží slovo tlumočí.
Jen tak může pravdivě a nezkresleně přeložit biblické slovo do dnešního způsobu života a myšlení. Křesťané věří, že zvěstování evangelia je dílem Ducha svatého, při němž Bůh používá našich lidských schopností. Na zvěstované Boží slovo odpovídá církev při bohoslužbách v modlitbách a písních. Modlitby mohou mít různou formu. Buď je zástupně přednášejí jednotlivci za celé společenství, nebo se shromáždění modlí společně. Reformační tradice dává přednost modlitbám, které živě a bezprostředně odpovídají na zvěstované Slovo, ale neuzavírá se ani modlitbám hotovým a naučeným, které se při bohoslužbách pravidelně opakují. Společná modlitba je stejně důležitá jako soukromá, protože nám pomáhá si uvědomit, že žijeme ve společenství a Bůh nikomu z nás nedává přednost.
Hudba při bohoslužbách umožňuje zapojit do našeho vztahu k Bohu i lidské city a naznačuje, že lidská slova nedovedou vyjádřit celou šíři a hloubku naší víry a naděje. Společné písně nám současně pomáhají stát se součástí života církve přes hranice času, neboť nám umožňují připojit se k vyznáním a modlitbám těch, kteří nám víru předali, a uvědomit si, že Bůh s námi ve svém díle navazuje na to, co koná již po staletí. Nově vznikající písně jsou svědectvím, že Bůh v tomto díle pokračuje a tvoří mezi námi stále něco nového.
Nedílnou součástí bohoslužeb je i vysluhování svátostí, které se konají buď podle potřeby (křest, biřmování, svátost manželství), nebo v určitém časovém rytmu (večeře Páně). Součástí bohoslužeb má být ve vhodnou chvíli sbírka, která vyjadřuje, že účastníci bohoslužeb přijímají zodpovědnost za společenství, které tvoří, i za praktické úkoly, které před církví stojí.
Nejen dosud sdělené informace a zkušenosti patří k víře. V našem přemýšlení o Božích věcech je nesmírně důležité nebýt nejen teoretiky, ale i praktiky přijatého. Začněme malým příběhem: Požádejte malé dítě, aby namalovalo strom. Dítě namaluje kmen, větve listí nebo jehličí, ale většinou zapomene na kořeny. Aby strom rostl a přinášel užitek jak svým ovocem, tak svým stínem a ptačím zpěvem, musí být pevně zakořeněn v zemi. A to nejen proto, aby sál vláhu, ale aby byl odolný proti poryvům větrů. Pokud budou kořeny na povrchu, strom se může vyvrátit a uschnout.
Přesně tak je to i s námi lidmi. Církev i přes svoje poklesky a pády v minulých stoletích, tvoří toto zázemí. Člověk, který nemá své kořeny v konkrétním společenství věřících, nemá tak odkud čerpat sílu víry. Mít živý vztah s Bohem pomáhá společenství upevňovat. V naší církvi se navzájem oslovujeme „bratři a sestry“. Není to formule, ale skutečnost ve vztazích a vyjádření, že každá farnost je velkou rodinou, do které je každý zván a kdykoli může přijít. Radostí velkou je samozřejmě to, když se host po čase stane ze své vůle domácím.
Otče náš Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé! Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi! Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuváděj v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.
Velké vyznání víry: Věříme v Boha jednoho, Ducha věčného a Tvůrce všeho, Otce Ježíše Krista i Otce našeho, jenž od věčnosti vládne královstvím duší našich. Věříme v Ježíše Krista, Syna Božího, Světlo ze Světla, Život ze Života, jenž od Otce přišel, životem svým zlo světa i smrti přemohl, aby nám získal království Boží věčné. Věříme v Ducha Božího, jenž od věčnosti do věčnosti vše oživuje, v Ježíši Kristu se zjevil, skrze proroky a otce naše mluvil a v nás chce přebývat. Věříme v život věčný, dobra, pravdy a krásy, tak jako jsme přesvědčeni o smrti zla i zlých. Věříme, že Otec nebeský nás proto stvořil, abychom, Duch Božího v sobě majíce, šťastni byli, život pravdy žili, pravdy Boží hájiti se nebáli a života věčného tak jistě dosáhli. Tak staň se!
Desatero Božích přikázání: I. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. II. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho; nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. III. Nezneužiješ jméno svého Pána Boha; Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by to učinil. IV. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. V. Cti svého otce a matku. VI. Nezabiješ. VII. Nesesmilníš. VIII. Nepokradeš. IX. Nevydáš proti svému bližnímu křivého svědectví. X. My jako Češi jsme nedůvěřiví, potřebujeme jít svou cestou a vlastním tempem. Na našich bohoslužbách je místo pro srdce i rozum. Hudba a chvály zvou člověka dovnitř, ale zároveň jsou naše kázání srozumitelná. Každý má příběh. Každý má hodnotu. Každý má budoucnost. Toto je motto naší církve CityHouse Brno. Respektujeme, že každý má příběh, který ho tvaroval. Proto jsme každý tak jiný. Věříme, že každý člověk má hodnotu, protože Bůh přijímá lidi bez rozdílu. A jsme přesvědčeni, že s Bohem může mít každý člověk skvělou budoucnost.
Komunita: HouseTalky jsou setkání v malých skupinách, kde společně v přátelském domácím prostředí zkoumáme otázky víry. Věříme, že církev je rodina, i proto jsou pro nás HouseTalky tak moc důležité, protože jsou vlastně takovým pohodovým rodinným setkáním. Věříme, že církev má smysl a baví nás ji budovat. V CityHouse máme momentálně několik týmů, které se podílejí na přípravě a chodu akcí, které organizujeme. Více než vaše dovednosti je důležitá vaše ochota zapojit se. Vše, co budete ke službě potřebovat, vás naučíme.
Partnerství bereme jako vyjádření toho, že je někdo mezi námi opravdu doma. K ničemu speciálnímu se jím člověk nezavazuje a nechceme ani ničí podpis, jde jen o vyplnění online formuláře.
Housetalk pro sexuálně zneužívané ženy: Pokud sis prošla jakoukoli formou sexuálního zneužití či obtěžování, tento HouseTalk je pro tebe. Církev není zdaleka jen o setkáních, ale je i o vztazích a komunitě.
Naše motto a praxe ukazují, že Onen strom víry roste z kořenů společenství, které je pevně zakořeněné v lásce a vzájemném doprovázení. Každý člověk má hodnotu a každý má budoucnost, pokud nalezne živý vztah s Bohem a patřičnou podporu ve společenství CityHouse Brno.
tags: #zaklady #krestanske #viry #cityhouse