Právě jsem se vrátil ze mše svaté, kde se četl pastýřský list olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera ohledně financování platů kněží. Vyzývá ke štědrosti ohledně sbírky na platy kněží. Říká, že nechce nic nařizovat. Též je tam zmíněno, že některé protestantské církve nařídily, že věřící musí odvádět 10 % platu.
Nad otázkami financování se často zamýšlí samotná podstata pravomoci církve v duchovním smyslu. 1) Má církev pravomoc nařídit povinné daně pro své členy? Nemám teď na mysli pravomoc dle státního práva, ale pravomoc duchovní, nevím, jak to přesně napsat. Vím, že třeba svatý Pavel psal, že by měl nárok požadovat od členů církve peníze na svou obživu, ale že se toho nároku vzdal.
Diskuze se točí i kolem exkomunikace při neplacení příspěvků. 2) Může církev někoho exkomunikovat z důvodu neplacení příspěvků, jako se to děje v Německu nebo Rakousku? Protože tohle zrovna byl případ mojí rakouské tety. Tuším, že dle stanoviska Svatého stolce není neplacení poplatků církvi důvodem k exkomunikaci. Exkomunikace je neplatná.
Další oblastí je samotná povinnost přispívat. 3) Jedno z církevních přikázání říká, že člen církve je povinen přispívat na církev. Je výše příspěvku dobrovolná a na uvážení darujícího nebo má církevní vrchnost (duchovní) pravomoc stanovovat výši poplatků i je vynucovat, např. 4) V jakých oblastech je věřící vázán poslušností svému biskupovi? Pouze ve věcech víry nebo i ve světských věcech?
Morální dimenze otázky financování se dotýká i konkrétních případů, kdy v praxi některé farnosti čelí významným společenským a kulturním změnám. 5) Jak je to s morální povinností přispívat na kněze, farnosti a diecéze v takových případech, kdy třeba v Německu a Rakousku v některých farnostech žehnají homosexuálním svazkům, někde v katedrále vystupují transsexuální „umělci“ na akcích, které nemají s křesťanstvím nic společného? Měl by člověk povinnost přispívat i takovýmto farnostem a diecézím? Protože mi se povinné poplatky vůbec nezamlouvají, a také neplánovaná restitucí zůstává v myslích otazník. Proč církev vynaložila tolik úsilí k opětovnému získání majetku, když to přineslo jenom starosti a nedostatek financí?
List arcibiskupa Graubnera po přečtení zní pokorně: „Některé nekatolické církve si zavedly pravidlo... Tedy slyším za tím skutečně prosbu o dobrovolný příspěvek, nikoli nařízení. Zpět k dotazu. V Německu byla po válce zavedena daň, kterou platí každý pokřtěný bez ohledu na to, zda je praktikující či nikoli.“
Jaké jsou skutečné dispozice v praxi a historické kořeny? 6) Pravomoc duchovní rozhodně nemůže určit, kdo má jaký procentuální podíl, protože vždy je třeba posoudit osobní situaci jednotlivce. Exkomunikace za neplacení desátku tedy určitě nehrozí. Naopak se církevní představitelé budou učit, jak se skládají účty z poctivého hospodaření, odkrýt karty a být velmi transparentními ve financování církve. To zatím nebylo třeba. Česká církev po revoluci žila ze socialistického zákona, který se zavazoval hradit duchovní (žádné jiné pracovníky církve!) s tím, že stát veškerý majetek zabavil. Fakticky zabavil hospodářský majetek, kostely nikoli. Jde o skvělý nástroj pro omezování života církve, protože stát určuje, komu dá peníze, kdy a kolik. Tak se stalo, že se stát s platbami na platy opozdil až o rok. Bylo jasné, že tohle není cesta dopředu. Navíc bylo třeba mít účetní, stavební techniky atd. Z čeho získat peníze na ně? Přes strašné obstrukce levicových stran i Miloše Zemana a Václava Klause se nakonec zákon podařilo prosadit. Tímto zákonem církve v naší zemi především získaly svobodu! To je největší dar celého „restitučního“ zákona. Ale přesné seznamy majetků a jejich stav znala církev jen částečně. Seznamy měl stát a neposkytl je církvím. Ty tak musely sami dohledávat, co kdysi bylo jejich. Bylo to strašné a teprve nyní se ukazuje, co mělo smysl restituovat a co byla chyba. Bohužel state se tu zachoval jako skutečný lump. O spolupráci a dohodě nebylo možné ani uvažovat. Církev má tedy majetky - pole, které někde jsou zajímavým přínosem, lesy, bohužel po kůrovci nejsou na nejbližších 50 let zajímavé, a budovy, povětšinou hospodářské zcela zdevastované různými JZD. Jde o otřesný zážitek, když vidíme, jak vypadá „státní“ péče o majetek. Církevní vize byly hodně optimistické, postupně se ale ukazuje, že situace nebude zdaleka tak veselá. Každé biskupství (ale i každý řád) se vydalo jinou cestou. Jasné je ale všem, že bez pomoci věřících nebude systém vůbec možné udržet. Hospodaření končí se ziskem, ale ten není takový, aby uživil kněze a pastorační práci.
Nastíním prostou úvahu: Podnik, který prosperuje, má běžně zisk 3-5 % z obratu. Pokud platy kněží představují 25 000 hrubého (19 000 čistého) a olomoucká arcidiecéze má 350 kněží, pak je na jejich platy třeba 105 milionů ročně. Znamená to, že veškeré (dobře fungující) hospodaření bude muset mít obrat 3,5 miliardy korun ročně. A to se mi zdá, že je pro arcidiecézi astronomický cíl.
Napříč zemí se hovoří o tom, že církevní daně existují a jejich výše se liší. 7) V Německu je církevní daň státní zákon. Sazba daně je 9 procent z daně z příjmu, která se má zaplatit, pouze v Bavorsku a Bádensku-Württembersku je to 8 procent. Kromě běžné církevní daně z příjmu existují zvláštní případy: daň z majetku církve a také obecné a zvláštní církevní poplatky. V Bavorsku musí členové církve platit povinný církevní poplatek. Ve většině federálních států mohou členové církve, kteří vydělávají velmi dobře, omezit církevní daň. Pak je omezena na 2,75 až 3,5 procenta zdanitelných příjmů. 8) V Rakousku církevní daň není vázána na státní daně, výši individuálního příspěvku si určují církve samy. Proto jsou nutné seznamy příslušných poplatníků, aby bylo možné vybírat církevní příspěvek. Odhad příjmu pak určuje výši církevní daně, protože v Rakousku není nikdo povinen své příjmy církvi hlásit. Částka pro katolickou církev v Rakousku činí 1,1 % hrubého ročního příjmu, v protestantské církvi je to kolem 1,5 %.
Nakonec se otevírá otázka: v jaké míře je čas pro českou církev v přelomovém období. Vážený pane, děkuji, že nejste lhostejný k tak závažným věcem. Může neomezeně číst iDNES.cz a další noviny, ale to není jediná odpověď na sporné otázky o financích církve.
Podnikatelské projekty a investice diecézí se stávají důležitými nástroji pro udržení chodu diecézí a financování platů kněží.
Tabulka shrnuje vybrané údaje o platech duchovních a odhadovaných ročních nákladech na platy: průměrná hrubá mzda duchovních, počet kněží v Olomoucké arcidiecézi a odhad nákladů na platy ročně.
| Parametr | Hodnota | Poznámka |
|---|---|---|
| Průměrná hrubá mzda duchovních | 25 000 Kč | 19 000 Kč čistého |
| Počet kněží v Olomoucké arcidiecézi | 350 | přehled z textu |
| Roční náklady na platy | 105 milionů Kč | pro arcidiecézi |
| Potenciální celkové obraty pro udržení | 3,5 miliardy Kč ročně | hypotetické číslo |
Všechny uvedené body ukazují na vzájemnou provázanost finančního zdraví církví, odpovědnost věřících i transparentnost hospodaření. Diskuze o povinnostech, výši příspěvků a morálních aspektech zbavuje nejasností a vyzývá k konstruktivní spolupráci mezi duchovním vedením a laiky.