Nebývá zvykem začínat příběh o koncertní síni vzpomínkou na jiný, který měl stát nedaleko od ní. Jenže České Budějovice nejsou jen městem, kde - jak známo - by chtěl žít každý, ale také jihočeskou metropolí s příznačně tuzemským přístupem ke vzniku nových prostor, zasvěcených klasické hudbě. Smutný hrdina zdejšího epopeje získal přezdívku Rejnok. Uprostřed roku 2008 se zdálo, že do pěti let bude ozdobou nejen samotného města, ale celé České republiky. Její autor, nápaditý architekt Jan Kaplický, se totiž nenechal odradit políčkem, jaký mu uštědřila pražská politika v kauze Národní knihovny. A přišel s projektem koncertní budovy, který mě nepřestává fascinovat.
Líbí se mi ještě víc než koncertní sál Vltava, který má snad už doopravdy vzniknout v našem hlavním městě na břehu stejnojmenné řeky. Rejnok, detailně propracovaný v plánech Kaplického studia Future Systems, vypadal skvěle. Zvlněný tvar jeho střechy mělo umožnit využití bezpočtu černých kulatých šupin, ze kterých se měla skládat. Elegantní lesklou čerň povrchu, jež měla připomínat smoking, zdobila dvě výrazná okna v přední části stavby, podobná lesklým, uhrančivě svítícím očím.
Dovnitř se ale mělo vstupovat zezadu, pomyslným ocasem rejnoka. A z prostorného přízemního foyer stoupat po točitém schodišti nahoru do dvou koncertních sálů. Větší, pojmenovaný po Emě Destinnové, byl navržen pro tisíc, menší pro čtyř sta diváků. Těšilo mě, že měl svým názvem připomínat rodáka z jihočeských Tučap, Karla Ančerla.
Jenže. Antonín Kazil, předseda Jihočeského spolku přátel hudby a ředitel festivalu nesoucího jméno „božské Emy“, si jako hlavní garant rejnoka ukousl příliš velké sousto. Především finančně. Jak už to bývá, původní odhad hovořící o miliardě se v postupně navýšil na víc než dvojnásobek. Město poskytlo zdarma pozemky, což nebyl malý vklad. Evropské fondy zřejmě neuměl pan Kazil „zprocesovat“ - a jeho tajemní investoři ne a ne odhalit totožnost. Výsledek? Deset let, od roku 2010 do roku 2020, radnice čekala. Nedělo se nic. Architekt Kaplický zemřel už v roce 2009, Antonín Kazil ho následoval o jedenáct let později. Rejnok z Českých Budějovic tiše odplul…
Kostel sv. Naší zastávkou budiž Kulturní dům Metropol na prostorném Senovážném náměstí. Svou čelní stěnou vzdáleně připomínající brněnského Janáčkovo divadlo, pohříchu ovšem méně pohledný. Trojice jihočeských architektů, jmenovitě František Šulc, Otto Kubík a Zdeněk Stašek, se zjevně inspirovala trendy šedesátých let minulého století, kdy se svým návrhem na multifukční budovu uspěli. Metropol byl nicméně zprovozněn až roku 1971.
Jeho dominantou je Společenský sál pro osm set návštěvníků. Jak samotný název napovídá, byl určen pro nejrůznější příležitosti. Plesy, přednášky, ale také koncerty. Do sálu se přichází zajímavě navrženým foyer, které připomíná francouzskou rozvernost, u nás nevídanou a ve strohém prostředí Metropolu nečekanou. Další sál, tentokrát pro pět set padesát diváků, nese název Divadelní. A českobudějovické divadlo které tu naplno sídlilo v sedmdesátých i osmdesátých letech, ho dodnes jak využívá pro balet či operu. Soubory tu mohou využít prostorné jeviště, tak solidní zázemí. Technologická úroveň byla výrazně vylepšena během rekonstrukce roku 1984, která následovala po zničujícím požáru.
Nejen ten, ale zřejmě i řadu útoků z oficiálních míst dokázal od počátku existence Kulturního domu Metropol přežít jeho dlouholetý ředitel Jaromír Schel. Právě tady především jeho zásluhou vznikl a dvacet let, od roku 1973 do roku 1993, pilně fungoval Kruh přátel hudby. Za zmíněnou dobu uspořádal na dvě stě koncertů. Od pětaosmdesátého se na dalších sedmnáct let přidal Filmový klub. A protože v rámci víceúčelového Kulturního domu Metropol lze navštívil z Malý sál pro sto sedmdesát diváků či využívat různé plochy pro výstavy, zorganizoval tu pan ředitel během osmé dekády přehlídku výtvarných děl Oldřicha Kulhánka, Vladimíra Boudníka anebo Jiřího Johna, oficiálně tehdy přehlížených. I díky těmto počinům zůstal Jaromír Schel ve funkci i dlouho po Listopadu 1989, jmenovitě až do roku 2007. Celkem vedl Kulturní dům Metropol skoro půl století.
Když se budova znovu slavnostně otevírala po zmíněné rekonstrukci, „pokřtila“ ji Dvořákova opera Rusalka. Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 17. července v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 20. 7. v 22:00 a v sobotu 22. 7. Původně hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice byl v sedmdesátých letech adaptován na koncertní síň, torzo původních barokních varhan demontováno (dnes v kostele sv. Víta v Pelhřimově) a do presbytáře místo hlavního oltáře umístěny třímanuálové varhany z majetku ing. Hanzelky, které r. 1966 jako své opus 3340 postavila firma Rieger- Kloss. Traktura elektrická. I. Pommer 16‘, Principál 8‘, Flét. II. Kvintadena 8‘, Kryt 8‘, Principál 4‘, Flét. Subbass 16‘, Pommer (tr.) 16‘, Principalbas 8‘, Roh kamzík. • 4 volné kombinace, tremolo pro II. a III. Rudolfinum, Dvořákova síň
Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších novorenesančních staveb v České republice. Svým pojetím víceúčelového kulturního domu bylo již v době svého vzniku unikátem evropského významu. Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa, na jehož počest byla budova nazvána Rudolfinum. V roce 1896 proběhl v hlavní koncertní síni Rudolfina vůbec první koncert České filharmonie. Taktovky se tehdy ujal skladatel Antonín Dvořák, po němž byl poté koncertní sál pojmenován. Sukova síň je nejmladším sálem novorenesanční budovy Rudolfina. Vznikla v letech 1940-1942 v rámci úprav přilehlé Dvořákovy síně jako menší koncertní sál. Architekti Antonín Engel a Bohumír Kozák se při výzdobě interiéru inspirovali původním stylem Josefa Zítka a Josefa Schultze, a proto Sukova síň dokonale zapadá do původní kompozice budovy. Při posledních úpravách podle návrhu arch. Petra Hrůši byly v roce 2015 vylepšeny akustické vlastnosti sálu a jeho propojení s dvoranou Rudolfina při respektování historické hodnoty památkově chráněných prostor. Koncertní sál je vybaven novým koncertním křídlem a je i nadále určen především k produkci komorní hudby.
Anežský klášter na Františku je považován za první gotickou stavbu nejen v Praze, ale v Čechách obecně. Byl založen králem Václavem I. v letech 1233-34 z podnětu jeho sestry Anežky, pro řád klarisek, který Anežka uvedla do Čech a jehož byla první představenou. Anežka Česká byla svatořečena v r. 1989. Přímo naproti kostelu sv. Mikuláše na Malé Straně nechal kníže Karel z Lichtenštejna v letech 1622-23 postavit monumentální Lichtenštejnský palác. Od roku 1993 zde sídlí Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění. V krásných historických prostorách, kde se koná řada kulturních akcí, se nachází koncertní sál Bohuslava Martinů, výstavní síň, letní scéna, zahrada i učebny hudební fakulty.
Koncertní sál Pražské konzervatoře je součástí jedné z nejstarších hudebních vzdělávacích institucí v Evropě, založené roku 1808. Moderní koncertní prostor byl slavnostně otevřen v roce 2011 a od té doby slouží nejen výuce, ale i veřejným koncertům. Sál s kapacitou 333 míst nabízí komornější, soustředěnou atmosféru a kultivovanou akustiku, ideální pro recitály, komorní koncerty i studentská vystoupení, a umožňuje posluchačům přímý kontakt s živou hudební tradicí školy.
Kostel sv. Ignáce z Loyoly a Smetanova síň Obecního domu dotvářejí rozsáhlý kontext pražských koncertních prostor. Kostel sv. Ignáce z Loyoly, výrazná raně barokní stavba spojená s jezuity, zaujme bohatě zdobeným průčelím i sochou světce. Smetanova síň Obecního domu hostila největší osobnosti světové hudby a byla koncipována jako chrám umění; dokončen byl dům roku 1912 a jeho secesní sál je dodnes obdivován. Kubismus byl tehdy v plném proudu a Obecní dům byl mnohými krizitován pro svůj eklektický styl, avšak záměrem bylo představit reprezentativní budovu oslavu dějin českého národa.
Kostel sv. Anny spolu s klášterem kapucínů v Českých Budějovicích, který založila počátkem 17. století císařovna Anežka, dnes slouží jako koncertní síň. Objekt plně vyhovuje koncertním i provozním potřebám. Jeho výhodná poloha ve středu města v Kněžské ulici učinila z koncertní síně jedno z hlavních kulturních středisek města. Centrum objektu tvoří koncertní síň, v minulosti pojmenovaná po českobudějovickém rodáku Otakaru Jeremiášovi. Síň má výbornou akustiku s kapacitou 148 míst v sále a 14 míst na balkoně. Koncertní sál byl v roce 2021 kompletně zrekonstruován díky Jihočeskému kraji. Virtuální prohlídka je doporučena návštěvníkům.
| Sál | Kapacita | Určení |
|---|---|---|
| Vltava (Praha) | - | koncertní sál plánovaný |
| Rudolfinum | - | koncertní a víceúčelový dům |
| Sukova síň | - | komorní a koncertní prostor |
| Kostel sv. Anny (ČB) | 148 (sál) + 14 (balkon) | koncertní síň |
Podobně jako v jiných evropských městech, i v Českých Budějovicích se prolínají historické a současné proudy, které formují hudební kulturu a prostorovou identitu regionu. Virtuální prohlídky a modernizace z roku 2021 potvrzují závazek k zachování akustických a provozních kvalit koncertních sálů pro budoucí generace.