Nezaměnitelný prostor Jiráskova náměstí, jednoho z nejdůležitějších ohnisek Pražského (nyní Východního) Předměstí, se začal formovat počátkem minulého století. Ještě krátce před první světovou válkou získal - a spolu s ním celé předměstí - významnou dominantu: dominikánský konvent s kostelem Panny Marie Růžencové. Impulzem pro jeho výstavbu byla potřeba zřídit „sídlo“ nově ustavené farnosti, v Plzni teprve druhé, pro území Pražského Předměstí a blízkých obcí Božkova, Hradiště a Lobez.
Ačkoliv městská rada o jejím založení začala jednat již v roce 1897, úředního potvrzení se nová farnost dočkala až v roce 1908. O dva roky později pak město oficiálně rozhodlo o tom, že se její správy ujmou dominikáni. Řád začal ve věci výstavby nového kostela s klášterem ihned jednat a oslovil plzeňskou stavební firmu Müller & Kapsa, která právě dokončovala stavbu kostela redemptoristů na Chodském náměstí. Pro realizaci zvolili projekt Antona Möllera, architekta z Varnsdorfu, který měl s návrhy sakrálních staveb řadu zkušeností. Provedením stavby pověřili pražskou firmu architekta a stavitele Eduarda Sochora, který realizoval a sám projektoval množství církevních objektů. V několika případech dokonce s Möllerem spolupracovali (například na vzniku kostela sv. Rozlehlý katolický areál zaujímá většinu plochy jihovýchodní části obdélného náměstí a svou velikostí odpovídá výměře téměř dvou domovních bloků.
Sestává z kostela zasvěceného Panně Marii Růžencové s vysokou věží-zvonicí, z budovy konventu se sídlem farnosti, která ke kostelu přiléhá od jihozápadu, a rozlehlé okrasné a užitkové zahrady. Objekt kostela není přísně orientovaný presbytářem k východu - jeho situace respektuje urbanistické řešení oblasti se šachovnicovou uliční sítí a podélnou osou náměstí vedenou ve směru severozápad-jihovýchod. Typologicky je kostel koncipovaný jako trojlodní bazilika s emporami, příčnou lodí a polygonálně zakončeným presbytářem. Netradiční mansardové zastřešení, stejně jako kasulovitý tvar oken vykazují inspiraci barokní architekturou. Stupňovitý panelovaný štít odkazuje na německou (saskou) pozdní gotiku. Ze západu ke kostelu přiléhá vysoká a mohutná hranolová věž s jehlancovou střechou, hodinami z roku 1923 a čtyřmi zvony: Tomáš (1913), Václav (1952), Josef (2004) a Dominik (2005) - původní zvon Josef z roku 1599 byl z věže snesen a nyní je umístěn v interiéru kostela. Vstup do věže lemuje kamenný portál, jehož forma odráží vliv secesní architektury.
Na věž přímo navazuje třípodlažní objekt konventu, koncipovaný na půdorysu obráceného písmene L. Nárožní část delšího křídla, obráceného do náměstí, korunuje „německý“ stupňovitý štít tvaru velmi podobnému tomu, jaký Anton Möller uplatnil u štítu v průčelí kostela. Jistou míru modernosti vtiskly všem částem souboru hladké omítky fasád; kostelu, věži i klášteru je v exteriéru nicméně společný i traditionalistický kamenný obklad soklu.
V přízemí kláštera se nacházely administrativní provozní místnosti, v patře prostory pro život mnichů: pokoje, knihovna, jídelna, byt faráře ad. Projekt okrasné a užitkové zahrady s pravoúhlou sítí cest vypracoval v roce 1914 Karel Sousedík. Rozlehlou zahradu lemuje po celém obvodu segmentově zvlněná ohradní zeď. Jejímu zbudování předcházela diskuse, v níž spolek Občanské besedy požadoval oddělení zahrady železným plotem; dominikáni naopak chtěli hradbu zděnou. Stavba byla posvěcena v říjnu 1913 pražským arcibiskupem Lvem kardinálem Skrbenským, ačkoliv v interiéru ještě chyběla část mobiliáře (lavice, boční oltáře aj.).
Během druhé světové války se do kláštera nuceně přesunuli plzeňští redemptoristi a františkáni; následně budova sloužila jako lazaret pro wehrmacht a v květnu 1945 pak jako zotavovna pro vězně z koncentračních táborů. Po rozehnání mateřského kláštera v roce 1950 byla dominikánská správa kostela přerušena. Klášter využívala řada městských institucí, zejména Okresní ústav národního zdraví (OÚNZ) Plzeň-sever, část zahrady dostala k dispozici mateřská a základní škola.
Faktograficky významná informace: kostel se začal stavět 1. května roku 1912. Plány vypracoval architekt Antonín Möller, stavbu prováděl architekt Eduard Sochor z Prahy. Nejprve byly vykopány základy pod věž, vybetonovány základy pod kostelní pilíře a vyzděny ostatní základy. 15. srpna roku 1912 byl za velké účasti lidu posvěcen základní kámen v presbytáři. V listopadu roku 1912 byly již betonovány stropy kostela a stavěny krovy. Přes zimu byly práce přerušeny a opět obnoveny na jaře roku 1913. Práce pokračovaly tak rychle, že 15. května roku 1913 byl stavěn krov na klášteře a 25. července téhož roku byl vztyčen kříž na věži kostela. Celá novostavba byla odevzdána svému účelu dne 30. října roku 1913, kdy kostel posvátil arcibiskup pražský Lev kardinál Skrbenský za obrovské účasti lidu. První mše svatá zde byla sloužena dne 1. listopadu roku 1913.
Na hlavním oltáři byl jen svatostánek, na bočních jen oltářní kameny. Kostel byl ještě bez lavic. Kostel je zbudován ve slohu modernizované basiliky. Je trojlodní s příčnou lodí a kaplovými přístavbami. Prostřední loď je oddělena od bočních mocnými sloupy, které nesou postranní galerie a rozšiřuje se v příčnou loď, do níž ústí 12m široký presbytář. Ten je vyvýšený o 4 stupně nad loď kostela. Kostel je dlouhý 55,27m, příčná loď je 24m široká. Výška kostela od podlahy ke kazetovému stropu je 13m. V kostele je celkem 5 oltářů. Nad svatostánkem hlavního oltáře je sousoší Panny Marie Růžencové. Na tomto sousoší pod sochou Panny Marie klečí proti sobě dva největší světci dominikánského řádu - sv. Otec Dominik, zakladatel a sv. Pius V., papež. Nad celým oltářem se pne baldachýn. Uměleckým dílem je svatostánek, který je zdoben reliéfy dvou klečících andělů, klasů a révy, tepanými ručně v mědi a pozlacenými, podle návrhu bratra Pantaleona z řádu benediktinského v Emauzích. Po stranách jsou dva oltáře - Božského Srdce Páně a sv. Josefa, které byly pořízeny r. 1923. Na oltáři sv. Josefa jsou novější sochy sv. Václava a sv. Ludmily z lipového dřeva, polychromované a zlacené od firmy Charvát z Kutné Hory. Na oltáři Božského Srdce Páně jsou sochy svaté Zdislavy a blahoslaveného Česlava z roku 1949, kdy je 22. května posvětil P. Ambrož Svatoš. Křížová cesta a zpovědnice jsou z roku 1914, kazatelna je z roku 1930. Věž kostela je vysoká 56,75m. Je opatřena hodinami z roku 1923. Na věži jsou tři zvony. Jmenují se Dominik, Václav (1952) a Josef. Architektonicky velmi hodnotný kostel s klášterem postavený pod vlivem německé moderny a doznívající secese byl 7. 4. 1999 prohlášen za kulturní památku.
Z hlavního vlakového nádraží v Plzni se na Jiráskovo náměstí dostanete tramvají č. 1, směr Slovany, zastávka Jedlová. Věž kostela odtud již nelze přehlédnout. Ze zastávky ujdete asi 300 metrů.
Plány a průběh výstavby kostela i kláštera byly výsledkem spolupráce architektů Möllera a Sochora, zatímco dominance prostoru a jeho urbanistické naplnění vycházelo z kontextu pražského Předměstí a potřeb farnosti. Celý areál je komplexně pojat v moderní basalitě s prvky secese a německé moderny, doplněný o tradiční kamenný sokl a omítky fasád.