Přestože je Bible psaná tolika autory během tak dlouhé doby a v různých prostředích, prolíná se každou knihou jedno hlavní téma - Bůh a vztah mezi lidmi a Bohem. Bible odpovídá na otázku, jaký je Bůh. Dozvídáme se, že je mocný stvořitel vesmíru, nebe a země, rostlin a zvířat. Nakonec také stvořitel člověka, se kterým chce mít a měl blízký láskyplný vztah. Jak čteme dále, tak zjišťujeme něco o nás lidech. Člověk tento vztah zahodil a vybral si vlastní cestu, na které odmítl Boha. Od té doby zakoušíme důsledky vlastních hříchů, nebo chcete-li špatných rozhodnutí, které nám přináší bolest, trápení, rozbité vztahy a v konečném důsledku i smrt.
Čteme o historii Izraele. O tom, že Bůh si zvolil Abrahama a z něj vybudoval židovský národ, který byl sice malý počtem, ale měl veliké poslání - ukázat lidem jaký je Bůh a jaké dobré věci pro lidi má. Podobně jako první lidé se však i tento národ mnohokrát odvrátil od svého Boha, opakovaně se přizpůsoboval okolním národům a jejich často krutým a nelidským praktikám. Tato jeho rozhodnutí nezůstala bez následků, a tak můžeme číst o rozpadu izraelského království, o rozprášení Židů, a pak o jejich návratu a různých radostných i smutných obdobích.
Nový zákon nám představuje osobu Ježíše Krista, který se narodil poněkud zvláštním způsobem (z mladé panny) a jehož narození provázely neobyčejné věci (lidem se zjevovali andělé, zazněla různá proroctví, král se jej snažil zabít jako malého atd.). Jako bylo jeho narození zvláštní, tak také další život se vymykal tomu, co lidé znali. Ježíš projevoval moudrost, lásku, soucit, ale také brojil proti náboženství, proti překrucování Božího slova a proti všem, kteří kladli lidskou tradici výše než Boha. Také konal zázračné činy (uzdravoval, chodil po vodě, rozmnožil jídlo, vzkřísil z mrtvých atd.) a shromáždil kolem sebe skupinu učedníků, kteří s ním chodili a učili se od něho.
Nejvíce však popouzel náboženské vůdce té doby tím, že se prohlašoval za Boha. Prohlašoval o sobě, že odpouští hříchy a také, že bude zabit a vzkříšen z mrtvých. Právě díky těmto takzvaným rouhavým (Boha urážejícím) věcem byl opravdu popraven. Avšak třetího dne po jeho smrti našly ženy jeho hrob prázdný a on se začal ukazovat svým učedníkům, začal jim připomínat, že to vše jim říkal předem a že o tom psali proroci ve Starém zákoně. Dozvídáme se, že o letnicích dostali učedníci sílu od Boha a ze skupiny strašpytlů, kteří se po Ježíšově smrti rozutekli, se stala skupina odvážných mužů, kteří zvěstovali živého Krista a potřebu člověka dát se smířit s Bohem.
Jejich zvěst byla, že Ježíš je živ, že člověk se nemůže k Bohu dostat sám vlastním úsilím, dobrými skutky, ale že jediná cesta je právě onen Ježíš. Ježíš, který zjevuje, že Bůh je láska, neboť dal to nejcennější, sebe sama, abychom my směli znovu přijít k němu. Ježíš, který zemřel na kříži, aby nesl trest za zlé myšlenky, slova a skutky lidí, který vstal z mrtvých a nabízí nám Boží odpuštění.
Odpuštění, které můžeme přijmout když s lítostí uznáme, že jednáme špatně proti Bohu i lidem, když se od toho odvrátíme a vírou přijmeme, že Ježíš Kristus je řešením pro obnovení našeho vztahu s Bohem. Odpuštění, které nás má vést k tomu, že budeme žít, jak se Bohu líbí, že budeme milovat Boha, druhé lidi a uznáme Boha za našeho pána. Touto zprávou učedníci, kterým se začalo říkat křesťané, zasáhli oblast tehdejší římské říše, přičemž je to často stálo pronásledování a mnozí pro Krista zemřeli.
Během té doby vzniklo mnoho místních církví a jim jsou adresovány dopisy Pavla, Žida, který nejdříve pronásledoval křesťany, ale který uznal Ježíše za toho zaslíbeného Mesiáše a stal se tím, kdo přinášel zvěst o smíření s Bohem pohanům, čili lidem mimo Izrael. Také si můžeme číst dopisy Janovy, Petrovy a dalších, které nám ukazují mnohé o tom, jaký je Bůh. Bible končí zjevením o tom, jaké to bude, až se Ježíš vrátí zpátky a nastolí zaslíbené a očekávané Boží království. Tehdy ti, kdo přijali Boha a jeho cesty, budou věčně s Bohem v nebi, kde už nebude ani hřích, ani bolest ani smrt.
Ačkoli dnes většina lidí zná bibli jako jednu poměrně silnou knihu o mnoha stránkách, ve skutečnosti vznikala celá staletí a tvoří ji knihy a texty velmi různorodé. Vznikaly odděleně a nezávisle a teprve později byly do bible zařazeny. Najdeme tu básně, pověsti, historické kroniky, přísloví, proroctví, zákony, dopisy, vysvětlení různých místních názvů, předpisy jak slavit svátky atd. Všechny tyto texty však spojuje jednotící myšlenka. Chtějí vydat svědectví o Božích činech, které se nás všech dotýkají.
Forma a kanon biblických textů
Základní myšlenkou společnou všem biblickým knihám je, že Bůh se nám dává poznat nejzřetelněji skrze slovo a nikoli skrze události samotné. O Bohu se příliš nedozvíme pozorováním přírody ani zkoumáním dějin, ale setkáme se s ním, když uvěříme jeho slibům a půjdeme po cestě, na kterou nás pozval. Biblický Bůh je Bůh, který mluví. Jeho činům porozumíme teprve tehdy, když zaslechneme, na čem mu záleží. Proto se o Bohu v bibli především vypráví, svědčí a zpívá. Bez tohoto svědectví bychom o Bohu nevěděli téměř nic.
Bible je kniha, kterou napsali lidé a proto není zdaleka dokonalá. Bůh k nám v bibli mluví lidskými slovy a myšlenkami. Proto se nesmíme divit, když v bibli najdeme úvahy a představy, kterou jsou dnes překonané a dobově podmíněné. Biblické texty byly napsány tak, aby mluvili především ke svým současníkům. Chceme-li, aby promluvili také k nám, musíme nejprve pochopit, co chtěli říci v době svého vzniku a teprve potom se můžeme pokusit přenést jejich svědectví do dnešní doby.
Jestliže společným cílem biblických textů bylo oslavit Boží lásku a věrnost, nesmíme se divit, že vše ostatní je tomuto cíli podřízeno. Bible využívá textů starověkých kronik, ale jejím cílem není popisovat historii. Pomocí dochovaných vyprávění a pověstí nám chce povědět o způsobu a směru Božího působení v dějinách. Nesmí nás proto zaskočit, že se biblické vyprávění může v jednotlivostech mýlit a být nepřesné. Stejně tak bychom se neměli divit, že bible používá starověké pověsti, které známe i z jiných pramenů (např. o potopě). Bible tyto všeobecné známe příběhy přepracovává, aby na nich ukázala, na čem Pánu Bohu záleží.
Na bibli není nejpozoruhodnější její stáří, ale to, že pomocí těchto dobově podmíněných textů k nám Pán Bůh může promluvit i dnes. Není důležité, kdo všechno se podílel na konečné podobě biblických textů. Podstatné je, že víra má zkušenost s Bohem, který s námi dodnes jedná a je stejně dobrý, věrný, laskavý i spravedlivý - jako se o tom píše v bibli.
Struktura Starého a Nového zákona
Křesťanská bible se dělí na dvě části. První část, kterou tvoří 39 knih, mají křesťané společnou se Židy a tradičně se jí říká Starý zákon. Byla napsána hebrejsky. Svědčí o Bohu, který se dal poznat izraelskému národu. Jemu byl svěřen úkol, aby o jediném Bohu svědčil uprostřed ostatních národů. Největší událostí Starého zákona je vysvobození Izraele z egyptského otroctví a jeho uvedení do země zaslíbené. Podobnou Boží pomoc prožil Izrael ve svých dějinách ještě mnohokrát a postupně dospěl k víře, že Hospodin je nejen Bohem jejich malého národa, ale Stvořitelem a Pánem celého světa.
Autory knih Starého zákona je mnoho neznámých, mnohé texty se předávaly ústně a teprve později byly sepsány. Na Starý zákon navazuje druhá část, kterou říkáme Nový zákon. Tvoří jej 27 knih či knížek, kterým je společné svědectví o životě Ježíše Krista a víře v něho. Nový zákon je napsán řecky a vznikl v průběhu prvních dvou staletí našeho letopočtu. Obsahuje v prvé řadě čtyři evangelia, která vypráví o působení Ježíše z Nazareta. Dozvíme se tu o počátcích církve a životě prvních sborů díky dopisům, které napsali apoštolé a jejich žáci.
Ani zde mnoho nevíme o autorech těchto textů. Když kniha nese název některého z apoštolů, mohl ji z úcty k němu napsat některý z jeho pokračovatelů. Soubor Nového zákona církev uzavřela počátkem 4. století. Bible tvoří pro křesťany základní pramen, podle něhož se orientuje jejich víra. I když je bible velmi různorodá a zaznívají tu hlasy odlišné a téměř protichůdné, přesto se dá říci, že biblické hlasy tvoří podivuhodnou jednotu.
Bible (z řec. ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a z části i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté nebo Kniha knih. Ačkoliv nejstarší části Starého zákona snad pocházejí až z 9.-12. století před naším letopočtem, bible jako celek je výsledkem dlouhého procesu kanonizace. Výběr i uspořádání jednotlivých knih nebylo kritické, dokud se psaly na samostatné svitky, kdežto ve vázané knize muselo být přesně určeno.
Vznik pevného kánonu židovské bible se obvykle klade do počátku 2. století. Nejstarší doklad kánonu Nového zákona je patrně tzv. Muratoriho fragment, jehož text se klade do počátku 3. století. Oficiální křesťanský kánon snad vyhlásil z podnětu císaře Konstantina I. tzv. nikajský ekumenický koncil. Bible je nejpřekládanější a nejvydávanější knihou, první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě.
Překlady a jazykové tradice sehrály klíčovou roli: Známé překlady zahrnují Septuagintu, Vulgatu, Lutherovu a Kalvínovu práci, českou Bible kralickou a další. V dnešní době se vydávání Bible věnují Mezinárodní biblická společnost (IBS) a Wycliffovi překladatelé Bible, které vydávají knihy v mnoha jazycích pro mnoho zemí. Potřeba nových překladů vyplývá z faktu, že každý jazyk podléhá změnám.
V češtině vznikla významná tradice překladů: Bible kralická (1579-1594, poslední revize 1613) je první český překlad z původních jazyků. Ve 20. století byl významným českým dílem Český ekumenický překlad (1961-1979). Dnes je soubor inkluzivní i z hlediska deuterokanonických knih, které bývají uvedeny v různých vydáních.
Etiopská Bible odhalila, co Ježíš řekl po svém zmrtvýchvstání, něco, co bylo po léta skryto…
Členění Starého zákona a Nového zákona
Hebrejská bible se nazývá Tanach a zahrnuje Tóru, Proroky a Spisy. Rozdíly v uspořádání oproti křesťanskému pojetí jsou dány rozdílným pohledem na canonicalitu. Tórou se rozumí Pět knih Mojžíšových, Prorocké knihy zahrnují 7 velkých a 12 menších proroků, Dějepisné knihy mapují historické události Izraele a Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecného charakteru. Nový zákon rozdělujeme na pět dějepisných knih, čtrnáct epištol Pavla a další katolické i obecné listy a Apokalypsu jako poslední prorockou knihu.
Římskokatolický kánon obsahuje deuterokanonické knihy, které některé protestantské církve neuznávají. Dělení na kapitoly a verše vzniklo postupně: kapitoly od Langtona, verše od Stephanuse. Dlouhodobý kanon a jeho vývoj odráží různé tradice a historické kontexty, ale jednotná myšlenka Biblie spočívá v tom, že Bůh mluví a že víra má spojení s Božím působením v dějinách i dnes.
Klíčové myšlenky a dopady Biblie
- Boží projevy o lásce, milosti a odpuštění prostřednictvím Ježíše Krista a jeho smrti a zmrtvýchvstání.
- Možnost smíření s Bohem skrze víru a pokání, žití podle Božích zásad a lásky k bližnímu.
- Historie Izraele jako prostředek k zjevení Boha lidem, s výkladem od Abraháma po zázraky a vývoj víry.
- Vývoj křesťanské církve, počátky, dopisy apoštolů a vznik místních sborů, které přenášejí zvěst o životě Ježíše do světa.
- Kanonické rozvrstvení a překlady jako součást šíření Písma do různých jazyků a kultur.