Ačkoli kostel na první pohled vypadá jako gotický, ve skutečnosti je mnohem mladší. Je zasvěcen svatému Rochovi, jednomu ze světců pomáhajících proti moru. Morové rány sužovaly obyvatele českých zemí ještě v 18. století a proti onemocnění neexistovala účinná ochrana.
Historie a stavební vývoj
Na místě dnešního kostela se nacházela gotická kaple, která byla počátkem 17. století v troskách. Ke stavbě kostela zasvěceného sv. Rochovi se v roce 1599 zavázal císař Rudolf II., kostel měl být poděkováním za ukončení moru, který v Čechách řádil v závěru 16. století. Se stavbou se začalo v roce 1603, dokončena však byla až kolem roku 1616 a vnitřní zařízení bylo dodáno ještě později.
V 60. letech 17. století se kostel stal centrem formující se strahovské farnosti, protože klášterní kostely nesměly v této době být zároveň farními. Z toho důvodu byla do kostela pořízena a 8. dubna 1662 osazena křtitelnice. Kolem kostela se nacházel hřbitov (dnešní oplocené travnaté prostranství).
Ačkoli hřbitov bývá někdy označován jako morový, z matrik lze doložit, že při epidemii v roce 1680 byly oběti moru z řad farníků odváženy na morové hřbitovy mimo město, zatímco zemřelí na jiné, nenakažlivé choroby, zde byli nadále pohřbíváni. V roce 1784 byla v rámci církevních reforem prohlášena za farní kostel současná bazilika Nanebevzetí Panny Marie, kam byla přenesena i křtitelnice. Kostel sv. Rocha byl nadále využíván pro různé, i profánní účely.
V roce 1881 se opat Zikmund Starý rozhodl obnovit jeho liturgickou funkci, nechal ho opravit a nově zařídit v novogotickém stylu. Po likvidaci kláštera komunistickým režimem v roce 1950 byl kostel využíván jako depozitář a skladiště, po stavební úpravě na začátku 70. let 20. století jako výstavní síň. Tuto funkci si podržel i po navrácení areálu kláštera premonstrátům, v současnosti slouží potřebám návštěvnického centra.
Na paměť prudké morové epidemie, která zasáhla Prahu v letech 1679-1680, založil staroměstský magistrát na pozemcích bývalé štěpnice u rybníka za vsí Olšany, zakoupených 15. 1. To bylo posvěceno 29. 1. 1680 staroměstským farářem od sv. Martina ve zdi, páterem Janem Václavem Olomouckým. Po přechodu nejhorší vlny epidemie městská rada rozhodla postavit u hřbitova kapli k poctě sv. Rocha, Šebestiána a sv. Rosálie, patronů proti moru.
Záměr schválila konzistoř a základní kámen ke stavbě kaple byl položen 7. 9. 1680. Smysl fundace a její datum verifikuje pamětní nápis v nadpraží vstupního portálu. Stavební práce byly ukončeny roku 1682, kdy byl do makovice nad lucernou 27. 6. 1682 uložen pamětní spis, připomínající jako stavitele kaple staroměstského stavitelského mistra Johanna Baptistu Heinritze.
Roku 1714 byla kaple vybavena novými vstupními dveřmi, pobitými železnými pásy a ornamentálním kováním. V roce 1766 měl údajně malíř Josef Stern namalovat fresku jižně od kněžiště kaple, roku 1776 byla vymalována dochovaná alegorická freska nad vstupem do kaple a teprve z téhož roku pochází i signovaná malba na jižní straně presbytáře od Josefa Stettera. Podle opisu listiny z makovice kostelní vížky byla v roce 1792 opravena střecha kostela s lucernou, vyspravena okna kaple a provedeny další drobnější úpravy.
Ke kapli od kostela sv. Kříže byl v roce 1839 přeneseno sídlo žižkovské farnosti, samotný kostel byl na farní oficiálně povýšen roku 1842. Roku 1847 byla kaple přestavována a obnoveny oltáře v kapli. V roce 1854 byla pořízena nová křížová cesta, namalovaná podle Hellichových předloh. S objektem souvisela výstavba nové dřevěné zvonice u vchodu na hřbitov.
Na zvonici pak byl zavěšen nový zvon odlitý firmou Karel Bellmann z Prahy. Roku 1874 byl probourán vnější vchod do sakristie, v roce 1875 byla opravena střecha kostela, roku 1878 kostel zevně nabíli a uvnitř rozšířili kruchtu nad vstupem. Roku 1879 byl opět obnoven interiér a pořízen novobarokní hlavní oltář podle návrhu Antonona Bauma, realizovaného dílnou Eduarda Veselého. V kupoli namaloval malíř Nacovský obrazy čtyř evangelistů.
Do kostela byla přesunuta renesanční cínová křtitelnice od Matouše Voříška z roku 1595. Opravy roku 1879 stály 5470 zlatých. V roce 1904 byla při čištění interiéru obnažena barokní výmalba a obnovena akademickým malířem Bartoňkem. V letech 1907-1908 se znovu renovovaly oltáře a kazatelna, externě pak opraven sokl a portál. Následně byla vyspravena střešní krytina a vyměněny dveře.
Roku 1913 instalovala firma Josefa Hubičky nové varhany. V roce 1921 byl do zvonice zavěšen nový zvon, roku 1925 realizovaly menší opravy a roku 1926 byl obnoven hlavní oltář a restaurován jeho obraz. V roce 1928 opravili vnější průčelí, vnější omítky a kamenické dílo. V roce 1952 náhradou za rekvírované zvony byly pořízeny tři nové zvony. Poslední celková oprava vnějšího pláště proběhla v letech 2004-2005.
Zhruba orientovaný kostel je vystavěn nad oválným půdorysem. Na jihovýchodní straně se k obrysu pojí přízemní kvadratická sakristie. V literatuře bývá jako koncepční vzor kostela uváděna staroměstská Vlašská kaple, podobně jako kaple sv. Marie Magdalény pod Letnou. Kaple svatého Rocha na Olšanském náměstí je nejstarší dochovaný kostel na území dnešního Žižkova a vznikl jako morová kaple v době velké epidemie roku 1680.
Počátkem roku 1680 zasáhla Prahu morová epidemie. Zásadní změna nastala roku 1839, kdy byl kvůli špatnému technickému stavu zrušen farní kostel Povýšení svatého Kříže. Kostel je někdy lidově označován jako rotunda, ve skutečnosti však jde o barokní centrální stavbu na elipsovitém půdorysu, zaklenutou kupolí s lucernou. Dominantou interiéru je hlavní oltář z roku 1879, obraz z roku 1754 od Ignáce Raaba a trojice světců vzývaných při morových epidemiích - svatého Rocha, svatého Šebestiána a svaté Rozálie.
Oltář svatého Josefa doplněný sochou svatého Rochu, který je patronem chrámu, je uctíván jako ochránce proti moru a patron nemocných. Kostel svatého Rocha slouží dodnes jako důležitá barokní památka a připomíná dějiny, v nichž víra byla zdrojem útěchy v dobách nejistoty. Jako filiální kostel farnosti u sv. Obvykle je přístupný zejména během bohoslužeb a připomíná historické období, kdy morura kaplička sloužila jako hřbitovní chrám.
Architektura a výzdoba interiéru
Stavba je jednolodní s eliptickým půdorysem a kupolí s lucernou. Zdivo je omítané na pískovcovém soklu; fasády jsou členěny pilastry a římsou, která vyzdvihuje horizontální dělení. Vnitřek tvoří osm mohutných, zhruba stejně dimenzovaných pilířů s arkádami a kruhovým půdorysem kupole. Ochoz je přístupný schodišti vloženými do pilířů a je obklopen kaplovými výklenky a štukovými pilastry.
Hlavní oltář z roku 1879 podle návrhu Antonína Bauma obsahuje krucifix s anděly od Eduarda Veselého a starší obraz morových světců od Ignáce Raaba. Dva boční oltáře jsou portálové s pozlacenými sloupy a končí mohutnými římsami. Na severním oltáři se nachází barokní olejomalba sv. Josefa s Ježíškem, na pravém oltáři madona s dítětem malovaná před rokem 1884 Janem Heřmanem.
Kázání a výzdoba sakristie odrážejí pozdější úpravy: sakristie byla přistavěna, interiér doplněn secesními prvky a sochy na arkádových pilířích pocházejí z druhé poloviny 19. století. Varhany z roku 1913 jsou dílem firmy Josefa Hubičky a nacházejí se v dřevěném balustrovém zábradlí kruchty. Křtitelnice, donesená do roku 1892, je cínová a nahradila starší křtitelnici z roku 1595.
Na vnějších oklech hlavního portálu lze spatřit reliéfy a kartuši, a nad portálem je zlacený votivní nápis a lví maska ve vrcholu. Portálový hlavní oltář doplňují sochy světců a reliéfní ornamenty na konsolách pilířů. Nápadný je kontrast mezi vnější a vnitřní konstrukcí: vnitřek působí komplexní a složitou orientací, zatímco vnějšek ukazuje na jednoduchost a monumentálnost fasády.
Adresnost a současné využití
Kostel je nejstarším dochovaným kostelem na území dnešního Žižkova a slouží jako filiální kostel u sv. Obvykle. Jeho prostor je během bohoslužeb opět naplněn modlitbou a duchovní tradicí, kterou si kostel uchovává od 17. století. Areál je obestavěn hřbitovem a ohradní zdí; v severovýchodní části areálu lze nalézt historické náhrobky rodin Jejedlých, Feyereiselových a Nejedlých, které dokumentují místní památkovou hodnotu a správu pohřebišť v minulosti.
Dluhou zajímavostí je, že kostel bývá spojován s morovou historií Prahy a návštěvníci mohou vnímat jeho symboliku jako připomínku krize a víry v dobách epidemie. Exteriér z 2. poloviny 17. století, interiér z 18. století a pozdější rekonstrukce představují unikátní souhru různých období, které dohromady vytvářejí komplexní obraz barokní památky na Olšanském náměstí.
Specifika a porovnání s blízkými kaplemi
Kaple sv. Rocha ve Žižkově bývá porovnávána s Vlašskou kaplí a kaplí sv. Marie Magdalény pod Letnou, avšak autorské uzurpační námitky k Matheyovu návrhu ukazují na rozsah zásahu mistra Heinritze a jeho podílu na finálním výsledku. Zdivo kaple je omítané, s pískovcovým soklem a profilovanou horní hranou. Vnější plášť je zdoben dvojicí pilastrů s římsovými hlavicemi, zatímco vnitřek má složitější uspořádání osmi pilířů a kruhového půdorysu kupole.
Oltářní architektura a dekory uvnitř ukazují na postupné obnovy z konce 19. a počátku 20. století, kdy byly využity části starších barokních oltářů a doplněny novými prvky. Hlavní oltář z roku 1879 a cenný obraz z roku 1754 ilustrují spojení starších tradic s novějšími realizačními prvky. Inventář kostela dále zahrnuje křtitelnici, varhany a sochy svatých na arkádových pilířích, které vznikaly v průběhu 19. století.