Kostel svatého Václava v Moravské Ostravě je jednou z nejstarších dochovaných staveb v regionu, která prošla několika zásadními proměnami od středověku po barokní úpravy a pozdnější rekonstrukce.
Stavební dějiny a první fáze
Popisovaný kostel byl ve své původní středověké podobě zřejmě nejstarší sakrální stavbou na území dnešního Písku. V návaznosti na historické souvislosti je zjevné, že musel vzniknout nejpozději před polovinou 13. století, pravděpodobně však již o několik desetiletí dříve. Z tohoto kostela zůstalo dodnes kompletně dochováno základové zdivo, takže víme, že jeho rozměry byly totožné s kostelem současným; nejasným zůstává jeho východní závěr, který byl buďto uzavřený přímo, nebo před východní stěnu předstupovala pouze mělká apsida.
Pro celé středověké období je s kostelem spojeno pouze několik písemných zpráv (první v roce 1378), z nichž však žádná neposkytuje bližší informace k jeho podobě. K radikální proměně podoby původního středověkého kostela došlo nejpravděpodobněji ve třicátých nebo na počátku čtyřicátých let 16. století, kdy byla zřejmě již zchátralá nebo z nějaké příčiny silně poškozená stavba odbourána až na úroveň terénu a na původních základech byla vybudována zcela nová svatyně v goticko-renesančním stylu.
Její vzhled můžeme rekonstruovat velmi přesně, neboť ve zdivu zůstala zachována v úplnosti dodnes. Půdorysně byl tento kostel, včetně věže, shodný s dnešním. Pouze na východě byl prodloužen o polygon závěru presbyteria. Výška obvodových stěn byla asi o polovinu nižší (sahala do úrovně parapetů dnešních oken) západní štít byl dosti vysoký, což svědčí o velké strmosti původní střechy; do kostela se vstupovalo od jihu mírně zahroceným portálem situovaným v těsném sousedství s dnešním směrem na východ, západní portál se nacházel v místě dnešního, jen nepatrně posunutý směrem k jihu.
Presbyterium bylo osvětlováno třemi hrotitými okny bez kružeb, stejnou podobu mělo i okno v ose západního štítu; poslední okno, značně úzké, bylo umístěno v jižní stěně lodi. Pravděpodobně celou západní třetinu lodi vyplňovala nejspíš dřevěná kruchta (možná trojramenná) na niž se vstupovalo z vnějšku kostela portálkem v jižní stěně. Kostel nebyl zaklenut, nýbrž jeho strop byl převýšený vzhůru do krovu, k jehož vzpěrám byla přibita prkna, která tento strop vytvářela. Věž stála již tehdy v současných půdorysných rozměrech, ale byla nižší.
V této podobě zůstal kostel, jehož interiér byl souvisle pokryt nástěnnými malbami, až do roku 1695, kdy bylo přikročeno k jeho barokní přestavbě, která trvala do roku 1697. Projekt vypracoval a stavbu řídil hlubocký schwarzenbergský stavitel Giacomo Antonio de Maggi.
Barokní přestavba a pozdější úpravy
Třebaže proměna vzhledu byla na pohled velmi výrazná, byla zároveň šetrná k původní stavbě. Obvodové zdivo zůstalo kompletně zachováno a po odbourání korunní římsy zvýšeno asi na dvojnásobek, což přineslo nutnost zazdít veškeré okenní otvory s výjimkou výše položeného okna nad kruchtou. Zevnitř bylo k obvodovým stěnám přiloženo dvanáct přízedních pilířů jakožto opor pro valenou klenbu. Z důvodu vhodného rozmístění pilířů došlo k zaslepení jižního vstupu a nový vstup musel být posunut západním směrem. Západní čtvrtinu lodi vyplnila zděná kruchta.
V úrovni někdejší římsy byly položeny parapety nových půlkruhově zaklenutých oken. V letech 1712-14 byla podle projektu Pietra Spinetty zvýšena a upravena věž; zároveň byla do kouta mezi východní stranu věže a severovýchodní stranu závěru vestavěna věžička obsahující vřetenové schodiště, kterým se vstupuje do patra věže. Vnějšek stěn kostela je velmi prostý a s výjimkou věže a západního průčelí postrádá jakékoliv členění; pouze podstřešní římsa je bohatě profilována a jednoduché šambrány oken jsou lemovány páskem.
Jediný náročnější prvek představuje kamenné ostění jižního vstupního portálu s bohatou architektonickou dekorací osazené v roce 1745. Autorem návrhu portálu je písecký řezbář Jan Chládek, realizace se ujal zdejší kameník Štěrba. Západní průčelí je po stranách lemováno lisénami, v úrovni paty štítu jsou tyto lisény spojeny vodorovnými pásem. Hrany štítu lemují užší pásy spojené další vodorovnou lištou v úrovni zalomení štítu; na vrcholu štítu je na čtyřbokém podstavci osazena kamenná koule.
V ose průčelí se nalézá obdélný vstupní portál s kamenným neprofilovaným ostěním pravděpodobně z první poloviny 18. století, dveře jsou z roku 1892; vstup byl ve druhé polovině devadesátých let 20. století v úrovni vnitřní špalety zazděn. Nad portálem je obdélné pole lemované omítkovým pásem s textem obnoveno 1972. K opravám se vztahují také oba další nápisy a sice o něco výše umístěná leštěná kamenná deska s rytým nápisem renovatum 1891 a ještě výše v omítce vyrytý letopočet 1840.
U paty severní stěny lodi je možno pozorovat v úrovni terénu odbourané středověké základové zdivo, které tu bylo využito při výdlažbě odvodňovací stružky. K východní části severní strany lodi je připojena hranolová věž. Věž je dole opatřena konstrukčním soklem, v úrovni koruny zdi kostela ji obíhá z kostela přecházející římsa, nad níž se zdivo z vnějšku výrazně zeslabuje. Horní část věže má členité architektonické řešení. Je rozdělena do dvou pater kordónovou římsou, nároží jsou opatřena zdvojenými pilastry. Střecha má tvar cibulové báně s lucernou, menší bání a koulí. Na hrotnici je umístěna plechová korouhev - postava sv. Václava na koni.
Ve zvonovém patře věže je dnes umístěn jediný zvon, nejstarší, jaký se ve městě dochoval, který byl ulit roku 1546. Z nápisu nevyplývá zda Cornelius je jméno zvonu nebo zvonaře. Přízemí věže (sakristie) bylo až do roku 1726 přístupné pouze z kostela, neboť teprve tehdy byla severní stěna věže prolomena novým vstupem a osazeno ostění obdélného portálku, které vytesal příbramský kameník František Krošnetr. Tento vstup byl zazděn na počátku druhé poloviny devadesátých let 20. století. Při východní straně věže byla v roce 1713 nebo 1714 přistavěna věžička obsahující vřetenové schodiště do prvního patra; současné obdélné ostění vytesané kameníkem Štěrbou sem však bylo osazeno až v roce 1745.
Interiér a výzdoba
Presbyterium i loď stavebně splývají. Presbyterium je od lodi odděleno párem výrazněji vystupujících přízedních pilířů a hmotným klenebním pasem. Valená klenba presbyteria je zakončena polovinou klášterního vrchlíku s lunetami. Kněžišti dominuje dřevěný řezaný hlavní oltář. Současný oltář, pořízený při rekonstrukci kostela roku 1892, pochází z pražské řezbářské dílny Josefa Krejčíka, jak dokládá i nápis vyřezaný na pravém boku: Jos. Krejčík Praha 1892. Oltář je vytvořen v neorenesančním stylu.
Před predellu je představen nevelký svatostánek s dvířky zdobenými reliéfem s Vítězným Beránkem ležícím na knize uzavřené sedmi pečetěmi. Nad svatostánkem je postaven baldachýn vpředu vzpíraný sloupky pod nímž je umístěn krucifix. V retabulu je vytvořena trojice nik zaklenutých konchou s mušlovým dekorem. V prostřední, větší, je umístěna socha patrona kostela sv. Václava. Původní socha z Krejčíkovy dílny byla ve druhé polovině devadesátých let 20. století ukradena - v současnosti (od roku 2004) je tu umístěna barokní plastika sv. Václava z doby kolem roku 1700, která sem byla přenesena ze svatojanské kaple farního kostela, kde byla instalována po přemístění ze stěny hlavní lodi.
Na polopilíře obvodové zdi po stranách oltáře byly roku 2009 instalovány dřevěné plastiky přenesené sem ze svatojanské kaple farního kostela P. Marie náležející do souboru českých patronů vytvořeného kolem roku 1700. Vlevo spočívá na dřevěné konzole sv. Prokop, vpravo sv. Vojtěch. Do souboru náleží také plastika sv. Ludmily instalovaná na polopilíři v sousedství vstupu do lodi. Naproti ní umístěná socha sv. Jana Nepomuckého je mladšího původu.
Z dílny Josefa Krejčíka pochází také neorenesanční kazatelna stojící po evangelní straně triumfálního oblouku. Tribuna spočívá na sloupku s kanelovaným dříkem s kompozitní hlavicí. Její polygonální zábradlí je zdobeno sloupky oddělujícími reliéfní kazety s motivy obilí a vinné révy s textovými páskami zastupujícími Ježíše Krista s evangelisty. Nad tribunou je umístěna polygonální stříška s holubicí Ducha svatého na spodu. Svrchu je na ní provedena plastická imitace střešní krytiny a je završena křížem.
Obětní stůl byl upraven roku 2004 P. Karlem Vrbou, jenž také nechal nově vyrobit ambo, sedes a abaky. Reliéfní kazety s předobrazy Kristovy oběti pocházejí z hřbitovní kaple Nejsvětějšího Srdce Páně v Semicích a pocházejí z neurčeného kostela v pohraničí. Do souboru od roku 2009 patří také plastiky sv. Prokopa a sv. Ludmily na severní straně presbyteria.
V severní stěně presbyteria je obdélný portál vedoucí do sakristie. V dolní části jsou z gotického portálu osazeny žulové stojky s okosením dole ukončeným sklopeným ploškami; horní ostění je cihelné. Sakristie, umístěná v přízemí věže, má zhruba čtvercový půdorys a je zaklenuta valenou půlkruhovou klenbou. Na kruchtě stojící barokní varhany vytvořil v letech 1739-40 dačický varhanář Václav Pantoček; byly upravovány roku 1892 firmou Mölzer z Tábora. Řezbářské práce na varhanní skříni provedl roku 1740 Jan Chládek. Bohatě řezaná trojdílná skříň je doplněna plastikami andělů a atributy sv. Václava.
Tím nejzajímavějším, co lze v interiéru svatováclavského kostela spatřit, je malířská výzdoba stěn z goticko-renesační fáze. V první etapě, snad do čtyřicátých let 16. století, byla stěny iluzivně bosážně zdobeny; na severní stěně presbyteria se zachovala bohatá výzdoba s nástavcem a vegetabilními motivy. Na počátku šedesátých let 16. století byla rozhodnuta změna koncepce výzdoby: bosáž byla překryta a stěny lodi pokryly malby s figurálními náměty. V závěru presbyteria zůstalo střídmější orámování oken, a abační výklenek je po stranách rámován balusterem. Monumentální malby východní části lodi sjednocovala iluzivní balustráda s přehozenou drapérií a damastovým vzorem. Jižní stěnu z velké části vyplňuje výjev Zmrtvýchvstání Páně; v dolní části se nachází votivní obraz s fragmentem nápisu 1561. Na protější severní stěně lodi je výjev s Poslední večeří a zbytky obrazů byly restaurátorem doplněny, aby byly čitelné.
Současný stav interiéru zahrnuje také oltářní prostor se sochami a nástavcem, kruchtu s barokními varhanami a kropenkou u vchodu, která patří do goticko-renesanční fáze a pochází ze 16. století. Zvenčí je kostel jednoduchý, s výjimkou věží a západního průčelí, ale vnitřní výzdoba patří k nejvýznamnějším dokladům renesančního a barokního uměleckého působení v regionu.
Na závěr lze připomenout, že dnes stojí moravskou Ostravu jako významná sakrální památka s bohatou historií a výjimečnou malířskou a řezbářskou výzdobou, jež odráží vývoj architektury a kultury od středověku po barokní a novější období.