Všelijakých klášterů je Praha přímo napěchovaná a mnohdy je pro laika problém odlišit na fotkách jeden od druhého. To však není případ klášteru Emauzy, která se může pyšnit nejen zajímavou historií, ale i trochu extravagantním zjevem. Stejně jako celé Nové Město, i Emauzský klášter byl vybudován na popud císaře Karla IV. Vzhledem k tomu, že panovník chtěl zasypat příkopy, které oddělovaly západní a východní křesťanství, pozval na Nové město benediktinské řeholníky pocházející z oblasti Balkánu. Ti, na rozdíl od našich tehdejších církevních představitelů nekázali latinsky, ale ve slovanštině, která byla pro našince daleko pochopitelnější. A protože tito řeholníci museli někde fungovat, daroval jim právě Emauzský klášter. I díky svým novým „nájemníkům“ se v něm přijímalo pod obojí, a to dokonce až do roku 1589.
I v pozdějších staletích klášter obývali benediktínští mniši, ovšem ti nepocházeli z Balkánu ani jiných slovanských oblastí, ale rekrutovali se nejčastěji z řad německých, respektive katalánských duchovních. V té době už byl ale klášter opět čistě katolický. K tomuto přerodu došlo na začátku sedmnáctého století. Klášter je tedy po historické stránce docela zajímavý, ale jeho největším lákadlem není ani tak historie, jako jeho netradiční vzhled. Za ten může druhá světová válka, respektive její konec, kdy spojenecké bombardéry omylem shodily na emauzský klášter bomby a dost ošklivě ho poničily. Bylo tedy potřeba dát se po válce do rekonstrukce. Možností obnovy bylo na stole více, ale nakonec zvítězil návrh architekta Františka Maria Černého, který nechtěl zrekonstruovat klášter do jeho předchozí podoby, ale dodat mu nový, modernější vizuální kabátek v podobě dvou novogotických věží.
BENEDIKTINSKÉ OPATSTVÍ PANNY MARIE A SV. EMAUZY Klášter založil roku 1347 král a pozdější císař Karel IV. Krásně se s tím pojí, že kostel byl dokončen a posvěcen při slavnostní bohoslužbě na Pondělí velikonoční roku 1372. Čtení textu z evangelia o setkání Krista s učedníky v Emauzích vedlo k pozdějšímu pojmenování „V Emauzích“, zkráceně „Emauzy“. Klášter osídlili benediktini z Chorvatska, pozvaní panovníkem, aby v Čechách obnovili tradici bohoslužby ve slovanském jazyce. Při překládání a opisování knih užívali typického písma - hlaholice. V husitském období unikl klášter ničení, zřejmě pro své výlučné postavení v církevním životě; dokonce v Emauzích vznikl jediný mužský utrakvistický klášter. K rekatolizaci došlo na konci XVI. Roku 1635 uvedl císař Ferdinand III. Do Emauz benediktiny ze španělského Montserratu. Za jejich působení začal být klášter barokně upravován a přestavován.
V roce 1880 získala klášter benediktinská kongregace z Beuronu, jíž Bismarckova antiklerikální kampaň donutila opustit Německo. Beuronští umělci nově vyzdobili interiéry kláštera a současně proběhla i přestavba budov v historizujícím duchu. Za nacistické okupace došlo ke zrušení kláštera, opat a několik řeholníků bylo internováno v koncentračním táboře. V únoru 1945 zasáhly klášter bomby při anglo-americkém náletu. V roce 1950 byly řeholní instituce v Československu zrušeny a rekonstrukce budov se přizpůsobila novému využití pro účely vědy a zdravotnictví. V roce 1968 byly vztyčeny nové železobetonové „věže“ podle návrhu architekta Františka Černého. Benediktinský řád se do Emauz vrátil v roce 1990, kdy získal klášter zpět v restituci. Benediktini se rozhodli zrekonstruovat interiér kostela, pro nějž se v totalitním období nenašlo využití, pro liturgické účely.
Emauzský klášter a sousední kostel sv. Jana na Skalce při pohledu z Vyšehradské třídy. Podobné úvahy a dojmy z doby po válce se prolínají s historickou analýzou rekonstrukcí a modernizací. Během 20. století prošel klášter několika proměnami; v roce 1964-1965 proběhla soutěž na obnovu západního průčelí, a výtěže se ujal architekt František M. Jedno. 1968 dokončila unikátní dostavba, která spojila gotiku s moderním tvaroslovím. Emauzy jsou dnes známé jako centrum duchovního života i kultury a jako ukázka syntézy historických a moderních prvků.
Stavba a architektura Emauz pocházejí z doby Karla IV., který klášter založil v rámci koncepce Nového Města pražského. Stavba trvala 25 let a výzdoba patřila k nejcennějším památkám české gotiky; křížová chodba ambitu je vyzdobena renesančními i gotickými prvky a nástěnné malby patří mezi nejvzácnější památky české gotiky. V chronologickém sledu došlo k proměně clo Panny Marie a slovanských patronů, a to v průběhu staletí, kdy klášter střídal různá řeholní společenství a umělecké směry, včetně beuronské školy. Po druhé světové válce byl klášter dočasně ztracen pro veřejnost a používán jinými účely, avšak po roce 1990 se opět vrátil do rukou benediktinského řádu, který zahájil obnovu a provoz liturgie.
Beuronská umělecká škola se stala významnou kapitolou v interiérové výzdobě Emauz. Beuronští umělci obnovili interiéry kláštera a proběhla i rekonstrukce budov v duchu historizujícím, což se stalo jedním z faktorů, které Emauzům dodaly jejich charakteristický vzhled. Klášter se stal nejen místem náboženského života, ale i významným místem kulturního a uměleckého dědictví, kde se kontinuálně prolíná tradice a současnost.
Současnost a návštěva Emauz
Pro návštěvníky Emauz nabízí klášter časové proudy staletí v jedné procházce. Pro naše virtuální návštěvníky je připraveno množství informací, které umožní poznat nejen samotné prostory, ale i historický vývoj a způsob života benediktinského řádu na Slovanech. Emauzy jsou dnes známé jako místo, kde se spojuje duchovní život s architektonickou jedinečností a historickou kontinuitou.
V klášteře najdete mnoho dílen: malířskou, sochařskou, stavitelskou, truhlářskou, zámečnickou a další. Kněz řeholí církevních zde působí s respektem k tradicím a zároveň s otevřeností k současnému světu, což potvrzuje i jazyková a kulturní rozmanitost na chodbách a v průběhu liturgií. Převor kláštera P. Benedikt je na cestě k českému kázání a spolu s ním se učí češtině i mnozí další členové komunit.
Na Emauzích se dodržuje půst, jedlo i způsob stolování reflektují benediktinské pravidlo; hosté jsou vítáni srdečně a bez okázalosti. U stolu se čte a každý host dostává tradiční chléb a pokrmy podle benediktinského receptu; po polévce následuje hovězí maso a kousek pečeně na vařivu s přílohami, doplněné pivem. Řeholníci jedí z cínových misek a pijí pivo z cínových džbánečků, což ilustruje jejich jednoduché a střídmé stravování.
Beuronští mniši zdůrazňují, že architektura a umění mohou být školou zpěvu a modlitby; jejich chrám je školou zpěvu podle not i podle srdce božího. Katedrální a klášterní prostory jsou místem, kde rozechvívají ducha, a kde se mísí různorodé jazyky - latinský, německý a český - s rovnoprávnou interakcí na chodbách.
Historie Emauz tak ukazuje, že klášter dokázal přečkat nejdrsnější zkoušky minulosti: bombardování, nucené vystěhování mnichů, změnu režimů a nakonec navrácení a obnovení. Všechny tyto proměny ilustrují sílu a odolnost komunity, která zde dlouhé století uchovává slovanskou liturgii i mezinárodní duchovní a umělecké dědictví. Emauzy zůstávají symbolem tolerence, spolupráce a kulturního dialogu mezi Čechy a Němci, a to i po překonání temných kapitol minulosti.
