Ježíšovo ospravedlnění, odpuštění, se dostává jak kajícím se církevnickým zástupům, které nevědí, co činí, tak těm, co činí zlo, ale o záchranu stojí. Ježíš otevírá cestu k Bohu všem. To nás má inspirovat i dnes - cílem není dodržovat zákony a tradice pro ně samotné. I my můžeme nově promýšlet svoji církevní praxi kvůli lidem, kteří jsou v naší víře nevzdělaní a dosud s ní neměli nic společného.
Klasické momenty ukřižování a jejich význam pro porozumění odpuštění
Verš 3: „Jsi ty králem Židů?“ Pilát neužívá „mesiáš“, ani „král Izraele“, aby se vyhnul horké náboženské půdě, jde mu o politické dopady. „Ty pravíš,“ mesianismus přiznává (všechna evangelijní znění Mk 15,26; Mt 27,37; L 23,38; J 19,19), ale naznačuje jiný obsah, než mu Pilát dává.
Verš 11: Lukáš jediný zmiňuje posměch Herodových židovských vojáků (pro Lukáše je důležitější než pro ostatní evangelisty; posměch římských vojáků u Piláta jako jediný vynechává). Jde o vinu společensky etablované církve, nikoli národa. I dále budeme tento osten do vlastních řad číst a přivlastňovat si ho.
Verš 25: Toho, který byl vinen, propustil, ale Ježíše na jejich přání vydá na smrt. (již přání/požádání je vina - Bůh odpouští ale i toto přání) Lidé si zde symbolicky volí mezi mesianismem politickým a ježíšovským a zvolí si raději násilné uzmutí vlády v podobě Barabáše. Dalším důrazem je, že zodpovědnost přijímá všechen zástup (= lid Starého zákona), protože ten se nechá navést a volá.
Se zástupem svátečních poutníků z venkova, kteří volají Hosanna!, zde kontrastuje městský kulticky vzdělaný lid volající Ukřižuj! Především si ale Ježíš zachovává svou převahu nad situací. Dcera jeruzalémská (Pl 2,10.13) je představitelka Izraele. Izrael promarnil svou příležitost k pokoji (L 19,41n) a záchraně před soudem, k soudu směřuje i řeč o stromu.
Verš 30: Hory, skryjte nás - srov. Oz 10,8 kde se mají skrýt kvůli vině modloslužebnictví na návrších. Verš 31: Zelený strom - Ježíš je dřevem živým, zeleným a toto se mu děje. Co může očekávat Izrael, dřevo vyschlé, bez šťávy, bez života?
Verš 32: Zločinec - pouze Lukáš (Mk, Mt: „zbojníci“), od tó kakón - zlo (protizákonnost, hřích). Přestupek není pojmenován, je pojmenován jeho důsledek - zlo. Ten, kdo koná na světě zlo, je likvidován. A ten, kdo si důsledku svých činů je vědom, ten je potom pozván k očištění a novému začátku. Skrze toho, který nebyl zlo-činec (v. Verš 33: Golgota - pouze Lukáš uvádí jen řecký překlad Lebka).
Spása není zamknutá někde a pro někoho. Ukřižovali ho tam. Proces ukřižování je popsán v jedné holé větě (oproti okamžiku smrti). Názornost a doslovnost utrpení vytvořila až středověká a barokní barvotisková zbožnost. Dnešní doba černých kronik a emocí, které jen tak něco nerozjitří, by nás mohla vést k „dějepisnému“ líčení detailů „skutečné“ popravy křižováním. Ano, Ježíšova tělesnost nese i nepředstavitelnou tělesnou bolest.
Verš 34: „Otče, odpusť jim“ - pouze Lukáš. V první významové vrstvě patří ta slova vykonavatelům popravy. Ale v důsledku platí i na samotné nechápající soudce a člověka obecně. Losování o šaty. Ježíšovy šaty byly beze švu jako šaty velekněze. Šat odsouzence patřil vojákům. Tato Ježíšova košile byla hodnotná, a tak ji nechtěli roztrhat (podle Cypriána jde o jednotu církve, která nemá být dělena). Proto o ni losují. Vojáci dělali svou práci, rutinu a zajímal je jejich zisk, okamžitý prospěch z toho, co dělají. Byli na tom stejně, jako další lidé, kteří stáli pod křížem.
(Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv. Výsměch (v. 35-37) je reakcí publika na to, že Ježíš, když není schopen spustit zázraky, nekraluje ani tou pozemskou silou, ani tou nebeskou. Slova ukazují, že sám sebe neuchránil, a přesto je pravým Vykupitelem.)
Odborné linky a významy jednotlivých jednotlivostí
Verš 36: Dokreslené utrpení Spravedlivého podle starozákonních předpovědí. Verš 38: Nápis ve třech jazycích „Toto je král Židů.“ Všichni evangelisté se shodují v tomto označení provinění, tedy politicky pojatého mesianismu (nárok na trůn).
Verš 43: Dnes budeš se mnou v ráji. (Paradeisos - sad, Eden.) Oproti rouhačům, kteří nepochopili projev Ježíšova mesianismu, druhý zločinec se projeví jako kajícník, vyzná své hříchy a přijme svůj trest. Jak se pak ale poprat se třemi dny v hrobě? Ježíš jako by předpokládal přechod do ráje v okamžiku smrti, ale Nový zákon (1 K 15 aj.) zvěstuje věčný život jako účast na budoucím vzkříšení.
Verš 44: (15-18h.) Je třeba si uvědomit, že židé dělili den na dvanáct hodin a začínali jej počítat od východu slunce do západu, takže v našich 12 hodin byla v Jeruzalémě hodina šestá, v polovině mezi ránem a polednem byla hodina třetí a v polovině mezi polednem a večerem hodina devátá.
Verše 44-45: Průvodní jevy. Lukáš z průvodních znaků zná roztržení opony a symbolickou „tmu po vší zemi“, vynechává matoušovské otevírání hrobů. Lukáš užije starověkého hvězdářského termínu, ale v období Paschy žádný astronomický úkaz zatmění slunce trvající tři hodiny není možný. Chce tím vyjádřit tmu existencionální, která je spojena s apokalyptickým očekáváním. Roztržení opony mluví o oponě mezi vnější a vnitřní svatyní. Za tuto oponu vstupuje jednou za rok velekněz. Opona je tak symbolem překážky mezi člověkem a Bohem a nyní je překonána. Tma je okamžik soudu, ale roztržená opona výrazem smíření (byť za cenu pádu kultu, chrámu).
Verš 46: Do tvých rukou odevzdávám svého ducha. SZ zná ducha jako duši, dýchání, které odlišuje živé od mrtvých. Podle J. B. Součka Lukáš ustupuje tendenčnějšímu pojetí Krista jako uvědomělého a lidsky velikého člověka. Důraz může být ale na tom, že všechno, co Ježíš působil, bylo z Ducha, z Boží vůle a k Božímu cíli.
Verš 47: Byl spravedlivý. Oproti Mt a Mk, kde „byl Syn Boží“. Spravedlivý je mesiášský přídomek (Iz 11,5; žalmy). Teologický pojem spravedlnosti není primárně morální, ale vyjadřuje vztah k Bohu a světě. Z tohoto hlediska to pochopil i pohanský setník, který poznal, co je spravedlivé. A podobně Josef z Arimatie.
Verš 48: Odcházeli bijíce se do prsou. Jde o kající gesto („Má vina, má veliká vina.“) - římské i židovské vzorce pokání. Celá lukášovská dějová linie směřuje k tomu, že zástupy pochopí význam událostí. Verš 51: Patřil k těm, kteří očekávali Boží království. Pojem Božího království jako základu Ježíšovy zvěsti nemůže chybět ani v těchto nejvypjatějších místech. Verš 56: Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid. Ježíš Zákon nezrušil, ale naplnil, i obřadem po smrti. Celý obřad demonstruje opravdovost smrti, „normálnost“ podle lidských měřítek. Opravdu zemřel a byl obyčejně pohřben.
Josef z Arimatie a syntéza hlavních myšlenek
Čin Josefa z Arimatie, který projevil odvahu jít za Pilátem, připravuje půdu pro objevení prázdného hrobu. Pašije se vypráví potřetí v tomto školním roce. Důraz padá na to, že lidé z Jerusaléma i venkova za Ježíšem stáli a jeho smrt pochopili jako součást Boží vůle k záchraně světa. Verš 50 a dále z Lukáše ukazují, jak se nachází svědectví o spravedlivém, jenž skončil na kříži, a jak obecenstvo reaguje na tuto skutečnost.
Průnik didaktických prvků a praktických doporučení pro dnešní společenství
Sedm slov Krista na kříži je souhrnně zmiňováno jako sedm vět ze všech evangelií, které vstoupily do obecné tradice a jejichž kontext má svůj význam pro pochopení utrpení. Tato tradice má být využívána při vyučování, posterové koláže či didaktické práce v rodinách a sborech, aby připomínala důležité momenty Ježíšova utrpení a odpuštění.
Odpouštění jako klíčová ctnost. Odpouštět znamená chovat se k druhým, jako by Bůh odpustil nám; bez odpuštění není možné pokračovat na cestě spásy. Bible uvádí, že Bůh odpouští nejen na úrovni jednotlivce, ale i ve společenství - církev funguje jako společenství lidí, kteří odpuštěli a kteří mají být odpouštějícími vůči sobě navzájem. Je to zároveň prostředek k uzdravení (např. podobnost s marnotratným synem).
V rámci praxe vyučování a duchovního doprovázení je důležité rozumět, že odpuštění není jedním vztahem k Bohu a k lidem. Odpuštění se vzájemně doplňuje s pokáním, vírou, křtem a následnou formou svátosti: svátost smíření (zpověď) má v církvi svou úlohu, i když konkrétní pravidelnost se v historii lišila. Dnešní církevní pravidla často doporučují alespoň jednou za rok přistoupit ke svátosti smíření, ale důraz je kladen na průřezovou potřebu vyznání a pokání jako cesty k očistě a obnově vztahu s Bohem a lidmi.
Podmínky odpuštění v novozákonním pojetí zdůrazňují, že vyznání hříchů, pokání a víra v Krista vedou k odpuštění, které je potvrzené zároveň skrze křest a dárky Ducha Svatého. Odpouštění je proto proces, který zahrnuje lidskou intimitu s Bohem, s druhými lidmi i s církevním tělem; bez ochoty odpouštět druhým nemůže být skutečné odpuštění. Z evangelijního i historického pohledu vychází, že odpuštění není jen Boží dar, ale i naší odpovědností a cestou k uzdravení vztahů a k obnově církevního společenství.
V kontrastu s chápaním, že hřích je jen porušením božského zákona, je nutné pochopení, že hřích zahrnuje i narušení vztahu s druhým člověkem a se světem kolem nás. Správné odpuštění začíná vírou, pokračuje skrze pokání a je potvrzeno skrze křest a nakonec svátost odpuštění. Důležité je, aby každý rozpoznal své selhání, vyznal ho Bohu a vyhledal cestu k nápravě, aby mohl žít v plnosti a pokoji s Bohem i s lidmi.
V dnešní době můžeme tedy čerpat ze samotných příběhů a učení o odpuštění, aby naše církevní praxe byla více inkluzivní a zaměřená na lidi, kteří dosud s vírou nebyli v kontaktu. Odpouštění je nejen teologická teze, ale praktická cesta k uzdravení srdce, ke znovuzískání vnitřního pokoje a k obnově společnosti, která žije podle biblických hodnot.
Velký pátek 2021
tags: #odpousteni #v #jezisove #dobe