Ranní nebo večerní sprcha představuje na mnoha místech světa běžný každodenní rituál, přinejmenším v situaci, kdy lidé netráví čas v nepřetržitém home office. V lidských dějinách se ale s koupelí pojil i hlubší význam. V řadě kultur šlo o významnou známku společenského a mocenského postavení. Ve starověkém Řecku byly lázně místem, kde se muži nejenom omývali po svém fyzickém sportovním výkonu, ale kde také probíhaly zasvěcené filozofické diskuse - některá z lázeňských míst doplňovaly za tímto účelem dokonce knihovny.
Ve středověku v Evropě se naopak muži i ženy koupelí téměř úplně vzdali, protože se obávali šíření nemocí. Tělesný zápach se snažili namísto vodou překrýt nejrůznějšími parfémy a vonnými mastmi. Bohatě zdobené flakónky se „zázračnými voňavkami“ se staly odznakem blahobytu a dobrého zdraví svého majitele.
A když přeskočíme do 60. a 70. let 20. století, zjistíme, že i v této době hrály lázeňské domy významnou společenskou roli - například v New Yorku tvořily bezpečné útočiště pro homosexuály, kteří v nich mohli snadno navazovat kontakty, relaxovat a hledat potěšení.
Významu koupele v různých kulturách a epochách lidské historie se věnuje nová kniha „Tělo. Pohled. Moc: kulturní dějiny lázní“ uměleckých kurátorek Florence Hudowiczové a Camille Faucourtové. Obě autorky ve svém díle mapují prostřednictvím uměleckých děl a dochovaných historických předmětů vývoj vany i lázeňského a koupelnového vybavení a všímají si, jak se jejich účel i vzhled v různých obdobích měnily. O knize informuje v obsáhlém materiálu CNN.
Není to jen zábava. „Koupel se může jevit jen jako košilaté nebo zábavné téma, ale ve skutečnosti vytváří velmi konkrétní místo a čas pro socializaci. Je to prostor, v němž člověk vystavuje sám sebe - doslova vysvlečeného donaha - a kde komunikujeme sami se sebou, se svým tělem a se svou intimitou, avšak v kontextu veřejných lázní také s ostatními.“
Z 18. století se dochovala fráze, že „čistota se téměř rovná zbožnosti“, avšak podvědomé spojování lidské hygieny s „čistotou“ v náboženském slova smyslu je ještě mnohem starší. Kurátorka Florence Hudowiczová zmiňuje starořecké dramatiky: bravura nebo zhýralost člověka odvíjela od teploty vody, jíž dával přednost. Na řecké keramice z doby kolem roku 425 před naším letopočtem se nám zachovalo zobrazení boha Erose nad koupající se ženou.
Rozdíly kultur aepoch ve vztahu ke koupeli
Historické artefakty nám hodně prozrazují také o tom, v čem se starověké kultury ve svém přístupu k lázním a koupeli lišily. Zatímco ve starověkém Egyptě se mohli muži i ženy koupat dohromady, ve starém Řecku a Římě vstupovali do lázní odděleně. Starověké malby zobrazují muže při koupeli často jako nahé atlite, kteří ze sebe po energickém cvičení škrábou ve veřejné lázni špínu, zatímco ženy bývají ztvárňovány v soukromějším prostředí, obklopující kotel vody, někdy oblečené a někdy nahé.
Středověk lázním nefandil. Staří Řekové i Římané si koupání užívali, s nástupem křesťanství se však přístup lidí k veřejné hygieně změnil. Jak dosvědčují práce svatého Augustina, prvotní křesťané se střežili „všeho pomíjivého“ a tělo mezi takové pomíjivé věci nepochybně patřilo. Ve středověku se církev postavila proti „uvolněné morálce“ lázeňských domů, jež podle ní neudržovaly muže oddělené od žen a často napomáhaly prostituci. Publicí zdraví a morálka šel dohromady.
Veřejné parní lázně byly uzavřeny kvůli nákaze - morová epidemie začátkem 14. století zesílila skepsi vůči koupelím. V 16. století se v povědomí ujala víra, že napařování kůže otevírá póry nemocem; lidé očisťovali těla bez vody, používaje masti a oleje, a flakóny zdobily bohatství a společenské postavení. Bohatí lidé si zadávali umělcům výjevů koupelí, motivy se staly součástí rokoka 18. století, malíři jako Watteau či Boucher ztvárňovali nahé ženy při koupeli.
Koupele, věda a společenský význam
V 19. století se lázně v Evropě a Americe znovu probouzejí díky novým objevům mikrobiologů a hygienickým poznatkům mýdla. Avšak trvá ještě dlouho, než koupel stane se základním standardem prosté populace. Evropský přístup ke koupeli nebyl univerzální; například na Středním východě turecká lázeň hammam udržela popularitu i s poklesem domácích koupelen.
Veřejné lázně měly politický dopad: v Římě šlo o projev moci císaře, v jiných era o sociální sítě a bezpečná místa pro určité komunity. Nahota a intimita láká z pohledu moci a nadvlády: fotografie z van Hitlerova bytu z 1945 ukazují, jak moc změnila intimu, když Američané vstoupili do domů nepřátel. Tento posun zdůrazňuje, že koupel a prostor vany může reflektovat mocenské změny.
Rituální koupel vs. běžná koupel
Co je rituální koupel? Jak se liší od té běžné? Rituální koupele jsou velmi silné a zároveň jednoduché: očistí nejen tělo, ale i duši a energetická těla. Při rituální koupeli využijeme záměr, byliny, květiny, vůně, krystaly či soli a dodáme koupeli posvátnou složku. Rituální koupel je čas, kdy se napojíme na sebe, detoxikujeme mysl a zbavíme se energie, kterou nechceme. Ve chvíli, kdy vstupujeme do vany, vstupujeme do posvátného prostoru, který si sami tvoříme. Přitom se nepoužívají chemické produkty, pěny ani sprchové gely.
- Před samotnou koupelí uklidíme koupelnu a připravíme atmosféru, vykuřovadla či vonné tyčinky.
- Do vany vložíme ingredience: koupací soli (např. himalájskou, epsomskou, z mrtvého moře), esenciální oleje (nosný olej: jojobový, arganový, meruňkový), byliny a květiny, krystaly (bezpečné do vody).
- Voda se vědomě používá k afirmacím a vizualizacím, pro záměr očisty a harmonizace energie.
- Rituální koupel by měla trvat minimálně 20 minut a doporučuje se ji provádět nejvýše jednou za týden, minimálně jednou za měsíc.
Alternativně lze rituál plánovat na období novoluní či úplňku. V souladu s textem je uvedeno několik praktických tipů pro bezpečné a efektivní použití ingrediencí a udržení prostoru čistého a klidného pro meditaci a vizualizaci.
Klášterní a kulturní kontext v Čechách
Teplá, malebné klášerní prostředí Teplé v Teplé vrchovině u Mariánských Lázní představuje významný bod české historické lázeňské kultury. The klášter byl založen v roce 1193 a prošel barokní přestavbou, měl rozsáhlé sbírky v knihovně a muzeu. K personalizaci obsahu, reklam a analýze návštěvnosti používáme soubory cookies; tyto informace se sdílí s reklamními partnery a analytiky. Kromě toho klášter nabízí spojení historických knih a muzea s premonstrátským dědictvím.
Kongruentně, v regionu vznikají lázeňské a rituální tradice, které mohou mít dopad na pohled na očistu těla a ducha a na vnímání důležitosti klášterních prostor v historii regionu. Důležitá poznámka: text obsahuje také praktické návody a poznámky k rituálním koupelím a relaxačním technikám, které z různých důvodů mohou být inspirativní i pro řeholníky a duchovní praktiky.
