Syn Davida a Betsabe, narozený po ztracené syrové ráně smrti prvního dítěte, byl Šalomoun. Bible popisuje jeho narození jako zvláštní znamení Božího požehnání nad manželstvím s Bat-šebou, a že Jehóva ho skutečně miloval; dal mu jméno Jedidjáš, což znamená „ten, koho miluje Hospodin“. A sám Jehova ho opravdu miloval. Poslal prostřednictvím proroka Natana a dal mu jméno Jedidjáš.
Jehovův slib Davidovi naznačoval, že se Šalomoun narodí a že postaví chrám Jemu jménu. Ačkoliv byl Šalomoun mladým, slíbený královský nástup po Davidovi byl potvrzen, i když Adonijáš se pokusil uchvátit trůn. Prorok Natan a Bat-šeba varovali Davida dříve, než Adonijáš učinil své obětování v En-rogelu a než Šalomoun dorazil na trůn.
David před smrtí vydal Šalomounovi rozkazy: dodržovat Jehóchovo požehnání, chodit po Jeho cestách a vyžehnat „závazek k Jehovovi“; nechat Joaba a Šimea odpočítat do šeolu v pokoji a projevit milující laskavost synům Gileaďana Barzillaie. Kromě toho mu David určoval architektonický plán chrámu, a jeho knížata měli Šalomounovi pomáhat při stavbě svatyně.
Adonijášovo vzbouření bylo zrádné a vedené snahou získat trůn bez Božího schválení. Jeho společníky byli Joab a Abjatar, a Adonijáš zařídil obětování v En-rogelu a volal po království, aniž by vzal v úvahu Boží slib a Davidův původní závazek. Bat-šeba, pozorná k Davidovu slovu, Adonijášův požadavek nepřipustila; Šalomoun okamžitě posla na usmrcení Adonijáše a upevnil svého nástupnictví.
Šalomoun rostl v moudrosti a získal Boží požehnání již na počátku vlády. Před trůnem se Davidova závěť prosadila: uložil Šalomounovi, aby dodržoval Jehovu a bral v úvahu, že jeho vláda má mít pevnou spravedlnost a pokoj. V období, kdy v Gibeonu chápal a sloužil Jehovovi, se mu zjevilo: „Žádej, co ti mám dát.“ Šalomoun nežádal bohatství ani slávu, ale „moudré, chápající a poslušné srdce, aby dokázal soudit Izrael“; a za tento pokorný požadavek mu Bůh slíbil bohatství a slávu navíc, a nikdo nebyl po něm na zemi takový jako on.
Když přišly dvě nevěstky a tvrdily, že každá má právo na totéž živé dítě, Šalomoun prokázal boží moudrost a rozřešil spor tak, že matka skutečného dítěte požádala, aby bylo dáno té druhé. Tím posílil svou autoritu a legitimitu jako krále.
Stavba chrámu na hoře Moria byla počátkem jeho veřejného vládního díla. V 4. roce vlády začal Šalomoun stavět dům Jehovovu a palác pro svou egyptskou manželku, aby její dům nebyl v Jeruzalémě; práce trvala 7 let a chrám byl dokončen a posvěcena svatyně. Když byla chrám dokončen, byl Svatyně přenesen do chrámu a zástupci lidu byli pomazáni pro služebníky a kněze.
Šalomounův chrám a jeho palác symbolizovaly Boží přítomnost a Boží vůli pro Izrael. Předtím nebyl v Jeruzalémě chrám; svatyně a trůn se staly centrem, kolem nějž se odvíjela politická a duchovní síla. Zároveň se rozvíjela diplomatická a obchodní činnost Izraele, kdy Šalomoun uzavřel smlouvy s Tyrem (Chiram) a budoval flotilu, která vozila stříbro, zlato a drahokamy ze Onfíru a Sábie, a dovážela koně a vozy z Egypta.
Šalomounova moudrost a hospodářský úspěch byly obdivovány po celé zemi. Královna ze Sáby navštívila Jeruzalém a vyzkoušela jeho moudrost; prohlásila, že „polovina mi nebyla řečena“, a další světci chválili jeho moudrost.
Avšak království nebylo bez problémů. Šalamoun naplnil svůj harém cizími manželkami, včetně faraónovy dcery a princezen z Moabu, Amónu, Edómu, Sidónu a Hetejských; jejich žení a uctívání jejich bohů zpochybnilo jeho oddanost Hospodinu. Hospodin zarmoutil: když Šalomoun zhřešil a nepřijal Boží vůli, slibuje mu, že jeho království bude rozděleno po jeho smrti. Dvě proroctví mu byla sdělena skrze Achiáše a další proroky; království bude rozděleno mezi Jeroboama a jeho následovníky. V důsledku toho po smrti Šalamouna došlo k rozdělení království na severní Izraelské království a jižní Judsku.
Šalomounova smrt uzavírá čtyřicetileté období jeho vlády; byl pohřben v Jeruzalémě, ve městě Davida, a jeho nástupcem byl Roboám. Sláva Izraele pod jeho vládou dosáhla vrcholu a jeho stavby chrámu a paláce sdílely pro slávu Boží jméno a pro trvalost rodu Davidova.
Klíčové body a reflexe pro dnešní čtenáře
- Moudrost a pokora - Šalomounova žádost o srdce vnímavé, schopné rozlišovat dobré od zlého, je vrcholným momentem jeho života a božím darem, který ho posílil.
- Boží smlouva a lidská zranitelnost - i největší moudrost nestačí, pokud srdce odvrací od Hospodina; bohatství a sláva mohou vést ke klamnému sebevědomí.
- Harém a duchovní rizika - mnoho manželek z cizích národů přineslo riziko modlářství a odvrácení od Jehovy; varování před korupcí víry zůstává platné i v kontextu moci a slávy.
- Chrám jako znak Boží přítomnosti - stavba chrámu a jeho zasvěcení potvrzují, že Bůh chce být uprostřed svého lidu; chrám je symbolem Božího jména a jeho vrchol v dějinách Izraele.
- Kristus jako naplnění moudrosti - Šalomounova moudrost se stává předobrazem Krista, který přináší skutečný pokoj a spravedlnost; Ježíš je „větší než Šalomoun“ a jeho srdce se nikdy nerozdělí.
Modlitební týden: Moudrost ve výchově (Přísloví 22:15) 19.1.2024 Roman Klusák
Na závěr: Šalomounův příběh je učebnicí pro rozpoznání hranice mezi moudrostí a pýchou, mezi Boží vůlí a lidskou touhou po moci. Jako nejvzdělanější král starověkého Izraele, který byl s největší pravděpodobností autorem či spoluautorem Přísloví, Píseň písní a Kazatele, zanechal po sobě dílo, které dodnes vyvolává otázky o tom, jak vyvážit duchovní a světskou moc. Kristus pak vstupuje do dějin jako naplnění Šalomounovy moudrosti a jako Kníže pokoje, jenž nikdy nepodlehl pokušení ani nepřestoupil Boží zákon.