V menších venkovských chrámech a v katedrálách bývá na hlavním oltáři a v jeho okolí patrný specifický architektonický prvek - královská oratoř, která často bývá krytá baldachýnem nebo zasklená a propojena s palácem či zámkem prostřednictvím krytého můstku. V pražské katedrále sv. Víta tato empora prezentuje nejen architektonickou výjimečnost, ale i politickou a heraldickou symboliku českého království.
Královská oratoř v Praze vznikla na konci 15. století a nachází se v prostoru arrasovského věnce kaplí okolo chóru. Autoři díla nejsou jednoznační; nejčastěji bývá uváděn Hans Spiess (Hanuš), pravděpodobně ze spolupráce s Benediktem Rejtem, který působil jako hradní kameník. Tuto atribuci doplňují dochované záznamy a historické souvislosti, které naznačují, že zakladatelem byl král Vladislav II. Jagellonský, jehož iniciály „W“ a koruna se objevují na erbovním štítu visutého svorníku pod arkýřkem a na zábradlí oratoře.
Královská oratoř je postavena na kamenné klenbě a její přední část výrazně vystupuje do prostoru ochozu. Žebra a plochy jsou bohatě zdobeny naturalistickým ornamentem, který imituje větve svázané provazy; motivy připomínají ponořenost do řetězce heraldických a dynastických znaků. Důmyslná samonosná konstrukce s dolů spadajícími kápěmi a visutým svorníkem uzavírá triumfální vizuální rámec, nad nímž se vznáší královská koruna a znaky českého lva, svatováclavské orlice a králova monogramu „W“.
Naproti tomu levá část zábradlí oratoře má jinou barvu a materiál - byla znovu doplněna až v roce 1878 a vyrobena ze dřeva, zatímco pravá část a arkýřek zůstaly kamenné. Důvodem je historické poškození kamenného zábradlí při velkém požáru Prahy v roce 1541, který poškodил i katedrálu. Záznamy pražského kronikáře Václava Hájka z Libočan popisují destrukci a následné opatření, včetně repliky poškozené části zábradlí ze dřeva. Požár měl za následek částové zřícení západní části chrámu i severní věže a částečné poškození chóru.
Královská oratoř bývá tradičně připisována Benediktu Rejtovi, ale některé prameny uvádějí i Hans Spiess. Charakteristické je, že základní koncepce může být spojována s dílem Benedikta Rieda, jehož autorství bývá v literatuře diskutováno. Riedovo jméno se uvádí v kronikách a v literatuře, která spojuje jeho práci s návrhem oratoře a s podobnými prvky ve středoevropském kontextu.
V průběhu století byla oratoř doplňována a měnila se její podoba. Zásadní rekonstrukce nastaly během 19. století, kdy došlo k odstranění nerealizovaných nástavek a ke znovuostavbě císařské lóže. Ferdinand II. nechal v roce 1630 vestavět dřevěnou prosklenou lóži, která byla později rozšířena nad sousední kaple. Pozdější rekonstrukce 18. století a 19. století vedly k propouštění starších částí a ke znovuzapuštění nových prvků, včetně polychromie a zlacení, s jejichž provedením byly spojeny práce sochařů a řezbářů z období druhé československé republiky.
Do dnešních dnů tak v katedrále sv. Víta zůstává Královská oratoř jako součást chrámového prostoru s bohatým ontologickým významem. Její symbolika vyjadřuje vztah českého panovníka k duchovnímu centru a potvrzuje kontinuitu moci i kultury, která byla vložena do architektury a výzdoby chrámu na Hradčanech. Balustráda s erbovními štíty a arkýřek s visutým svorníkem odrážejí dynastické vazby a majestátní charakter této části chrámu.
Vpravo od oratoře nad kaplí sv. Václava došlo k odstranění nadstavby a k téměř kompletnímu zjednodušení prostoru v 19. století, což umožnilo definitivní podobu dnešní oratoře. Můstkové spojení oratoře se Starým královským palácem si zachovalo svůj charakter i po změnách interiéru; původní most z roku 1492 se částečně dochoval, ovšem samotný průchod prošel úpravami, které vedly k vytvoření kryté chodby z cihel a omítky. Dveře jihovýchodní a jihozápadní stěny slouží jako vstupy do chodeb a kaplí a spolu s kropenkami z červeného mramoru doplňují rytmus prostoru kolem oratoře.
Napříč historií zůstává v oratoři umístěna řada děl a soch - gotická křížová rozměrová práce ze 1. poloviny 15. století, sochy kutnohorských havířů z dílny Mistra Braunovy (1721-1725), a další raně barokní elementy. Tyto detaily dotvářejí bohatý vizuální a duchovní kontext oratoře, která i dnes plní nejen funkční, ale i symbolickou roli jako součást královského a církevního dědictví Pražského hradu.
Původ a identita autorství
Královská oratoř bývá označována jako dílo Benedikta Rieda, avšak současně se uvádí i možnost, že jejím autorem byl Hans Spiess a že Ried zasahoval spíše do koncepce či do koordinace prací. Důkazy v podobě literatury a pramenů však naznačují, že by základní návrh mohl být dílem Benedikta Rieda, a že skutečná realizace mohla být výsledkem spolupráce s Hansem Spiessem v určitém období, což zohledňuje i poznámka, že Riedovo autorství je v literatuře potvrzeno v některých zdrojích a časově posunuto.
Historické záznamy a kalendáře Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na hradě Pražském, stejně jako kronikářská svědectví, ukazují na zápis, že v období konce 15. století byla oratoř vložena do ochozových kaplí a že král Vladislav II. Jagellonský byl hlavním iniciátorem a zadavatelem. Iniciály W a korunka nad středovým svorníkem a erbové znaky v balustrádě nesou zprávy o dynastickém a zemském kontextu, který tato oratoř vyjadřuje.
Kontrast mezi renesančním a gotickým či raně gotickým výrazem je patrný i v textuřímském srovnání s jinými evropskými stavbami, kde vizuální symbolika královské moci a heraldických prvků rezonuje s obdobnými strukturami v Innsbrucku a ve Vídeňském Novém Městě. Taková srovnání ukazují, jak se pražská oratoř ve svém čele a balustrádě stala součástí širšího kontinentálního kontextu.
Architektonické detaily a materiály
Oratoř je tvořena z pískovce a kamenných žebí, které jsou dekorovány naturalistickým motivem větví a provazů, jež vytvářejí dojem důmyslné a dynamické konstrukce. Zároveň je patrná technika visutého svorníku, která propůjčuje prostoru zvláštní „vznášející“ efekt. Nad arkýřkem zobrazená koruna a znaky zemí České koruny posilují královskou identitu a legitimitu vlády Václava II. i jeho dynastie.
V roce 1630 Ferdinand II. vestavěl do oratoře dřevěnou prosklenou lóži, která byla později rozšířena nad sousední kaplemi. V roce 1878 byla část zábradlí nahrazena dřevěnou konstrukcí s polychromií a byly doplněny Kropenky z červeného mramoru. Mezi významné sochy patří dvojice kutnohorských havířů z Braunovy dílny (1721-1725), drží kahance a směřují k náhrobnému vítězi sv. Jana Nepomuckého.
Komplexní rekonstrukce 19. století změnila některé prvky, ale oratoř si zachovala svůj centrální význam jako pokračování moci a architektonického vyjádření královské autority v katedrále. Dveře a vstupy do a kolem oratoře byly upraveny tak, aby návštěvníkům poskytovaly jasný smysl pro hierarchii prostoru a ukázaly bohatou historii chrámu.
- Historické kořeny a možné autorské souvislosti Benedikta Rejta a Hanse Spiesse.
- Král Vladislav II. Jagellonský jako iniciátor a dynastická symbolika v erbových štítech.
- Architektonické prvky: visutý svorník, architektonické propojení s palácem, a balustráda se znaky zemí koruny.
- Pozdější úpravy 19. století a rekonstrukce císařských loftů.
- Vlivy a paralely s jinými evropskými památkami (Augsburg, Innsbruck, Landshut).
Na závěr zůstává Královská oratoř v katedrále sv. Víta významným svědkem století - spojení královské moci a duchovního prostoru, jehož architektura a výzdoba odrážejí dlouhou historii České koruny a vztah šlechty k chrámu jako hlavnímu zámeckému kostelu.