Svátek Křtu Páně je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. "Křest Páně" neslavíme kvůli „události křtu“, ale kvůli zjevení Kristovy osoby, zjevení započaté o Vánocích. Zároveň dnešní svátek je zakončením vánoční doby. Přirozeně nás však musí napadnout otázka, jak souvisí křest s tajemstvím narození. Souvislost je velmi prostá: v obou případech se jedná o zjevení. Syn Boží se vtělil, a tak ukázal (zviditelnil, učinil přístupným našim očím) svoji slávu, důstojnost.
I evangelista Lukáš potvrzuje, že Kristovým narozením se zjevitla Boží sláva. Ježíšova sláva (důstojnost) se posléze zjevila i třem mudrcům. Vidíme tedy, že tyto události vánočního okruhu mají jako společného jmenovatele zjevení slávy. Je na místě otázka, proč se Kristus nechal pokřtít. Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“: všimněme si, že Duch na něj sestoupil po jeho vystoupení z vody, tedy po křtu, aby se naznačilo, že přichází nezávisle na ponoření do jordánských vod. Kristus právě tím, že se podvolil křtu vodou, ukázal kontinuitu s Janovou službou: bylo totiž vhodné, aby se při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od předchůdce. Tímto úkonem rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“.
Další paprsek epifanie k nám přichází z rozhovoru s Janem Křtitelem. Ježíš jasně říká, proč přichází k vodám Jordánu: ne z pokory, ani z touhy se zjevit druhým jako slíbený Zachránce, ale z lásky k Otci, „aby splnil Otcův záměr“ (Mt 3,15). Jinými slovy přichází kvůli Otci, ne kvůli sobě a své „realizaci“. Vidíme tedy Krista, který žije především pro Otce a má oči upřené „k nebi“: a právě toto nebe se po křtu „otevře“ na znamení toho, že také Otec „se dívá na Syna“, má oči upřené na něj. Kristus projevuje svoji oddanost Otci i přes cenu „pokoření“: řadí se totiž mezi hříšníky a přijímá obyčejný křest Janův, který nepřinášel „milost ospravedlnění“ (na rozdíl od křtu apoštolů).
Na tuto oddanost a lásku Otec odpovídá láskou: slavnostním vyznáním stvrzuje, že Kristus je jeho milovaný Syn. A tato slova jsou „vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (srv. Řím 5,5), který sestupuje jako holubice. Tak Ježíš může nejen slyšet, ale také zakusit Otcovo zalíbení. Je sice pravda, že On vždycky byl (a je) milovaným Synem, ale při této události může nově zakusit Otcovu blízkost. Po křtu v Jordánu je Kristus ujištěn o tom, že Otec je na jeho straně. A toto ujištění potřebuje o to víc ve chvíli, která bezprostředně předchází službě: „Boží služebník“ potřebuje povzbuzení a „jistotu“, že Otec sám je při něm, při jeho činnosti. Kristus tedy nebude konat zázraky a mocné činy „ze sebe“, ale z Otce, z daru jeho Ducha. Otcovo ujištění není však určeno pouze Kristu, ale také dalším lidem (proto se jedná o „zjevení“): Kristus není obyčejný člověk, ani revolucionář či „výřečný hlasatel“, ale Otcův „milovaný Syn“ - tento titul je jasným označením slíbeného zachránce.
Renesanční kontext a Michelangelo Buonarroti
V devátém pořadu vzdělávacího cyklu se ve čtvrtek 27. června ve čtyři hodiny odpoledne prof. Jan Royt CSc. Duch, který ovládal středověké umění, je nahrazen ve 14. století člověkem, dokonalostí zobrazení a studiem přírody. Takto chápal nové pojetí např. jeden z prvních humanistů Francesco Petrarca. Renesance se více než o Boha zajímá o člověka. Současníci i následovníci italských mistrů Giotta a Pisana postupně vytvořili klasický styl vrcholné gotiky, který otevřel cestu rané renesanci 15. století.
Prvním velkým renesančním architektem se stal Filippo Brunelleschi (1377-1446). Vytvořil florentský dóm Santa Maria del Fiore s monumentální dvouplášťovou kupolí s lucernou. Jeho následovníkem byl Leon Battista Alberti (1404-1472) - Sant´ Andrea v Mantově. Za papeže Mikuláše V. začal se stavbou nového chrámu nad hrobem sv. Andrea di Pietro, zvaný Palladio (1508-1580) působil v rodné Vicenze. Jeho nejznámějšími díly jsou Olympijské divadlo, obnova gotického Palazzo della Ragione a kostely San Giorgio Maggiore a Redentore v Benátkách.
Střední Evropa v 16. století přijímá renesanční idee v souvislosti s reformačními snahami v církvi. I zde jsou úzké kontakty s italským uměním. Mnohá města staví nádherné radnice nebo obytné domy. Andrea Pisano je autorem výzdoby jižních dveří baptisteria San Giovanni ve Florencii, jehož původní stavba pochází už ze 4. - 5. Století. V roce 1401 vypsal cech soukeníků ve Florencii konkurs na sochařskou výzdobu druhých dveří. Byli vybráni dva sochaři - Lorenzo Ghiberti a Filippo Bruneleschi. Donato di Niccolo di Betto Bardi, zvaný Donatello (1386-1466), sochař, který vyzdobil florentský dóm a Or San Michele. Už David, jedna z jeho prvních soch je slavná.
Na antické tradice navazuje a zároveň je překonává i v jezdeckém pomníku kondotiéra Gattamelaty v Padově. V basilice sv. Antonína v Padově vytvořil nádherný oltářní reliéf s motivem ze života sv. Andrea di Cione, zvaný Verrocchio (1435-1488), také Florenťan a také autor sochy Davida nebo zase Jezdecké sochy Colleoniho. Michelangelo Buonarroti (1475-1564), sochař, malíř, architekt, básník. Socha Davida pro náměstí ve Florencii, Mojžíš v římském kostelíčku San Pietro in Vincoli, náhrobky Mediceů ve Florencii v San Lorenzo, Pieta v chrámu sv. Petra ve Vatikánu, sousoší Piety v kostele Santa Maria del Fiore ve Florencii.
Michelangelo svým dílo postavil hranici umělecké tvorby tak vysoko, že další generace už tvořila spíš po způsobu Michelangelově. Tím začíná hnutí, které se rozšířilo po celé Evropě pod jménem manýrismus. Malba italské renesance je od počátku 15. století ovlivněna dílem Masacciovým a Allessandro Botticelli (1444-1510) - La Primavera či Zrození Venuše ve florentské galerii. Andreo Mantegna (1431-1506) - Ukřižování, Smrt Panny Marie. Florencii v 15. století konkurovaly Benátky. Tam působil i Antonello da Messina (auto portrétů) nebo Vittore Carpaccio, malíř obchodnických cechů a námětů biblických a hagiografických (Legenda o sv. Leonardo da Vinci (1452-1519) vyrůstal v dílně sochaře a malíře Andrey Verrocchia.
Tato událost je popsána ve všech čtyřech evangeliích. Kristus podstupuje křest, aby se naplnila vůle Boží a byl dán příklad ostatním lidem. Během samotného křtu se otevřela nebesa, byl spatřen Duch Boží, jak v podobě holubice sestupuje na Krista, a z nebe promluvil hlas označující Ježíše za milovaného a vyvoleného Syna. V centru kompozice se nachází Kristus obklopený vodami řeky Jordán. Na levém břehu stojí Jan Křtitel, jehož pravá ruka polévá Krista vodou. Na levém břehu řeky stojí několik postav andělů, jejichž skloněné hlavy a pokorně rozprostřené ruce ukazují na připravenost k službě Pánu. Ve středu horní části ikony bývá zobrazen půlkruhovitý výběžek označující nebe, z nějž ve svazku sestupuje paprsků bílá holubice symbolizující Ducha svatého. V dolní části kompozice nalevo od Kristových nohou bývá zobrazen stařec, označený jako duch řeky, a hledí na Ježíše.
Michelangelo Buonarroti popsal svou pozici a význam díla Pieta a dalších děl v textech a kuriózních údajích o vnitřní motivaci a harmonii tvarů. Pieta, bazilika sv. Petra ve Vatikánu, je dílem vyvedeným v jednom kuse a vyjadřuje jemnost patřící k renesančním představám o lidském utrpení a pokoře. Pieta je jediné dílo, které kdy Michelangelo podepsal. Michelangelův životopis a dílo (1. část)David - socha nahého biblického hrdiny, ztělesnění odvahy a ideálu krásy. Strop Sixtinské kaple - detailní výjev stvoření světa, který namaloval vleže na lešení. Michelangelo se považoval za sochaře, ne malíře. Pieta dech. mistrné ztvárnění lásky a ztráty.
Svátek Křtu Páně připomíná epifanii a zjevení Kristovy osoby, která se od Vánoc rozvíjela až do Božího odhalení skrze Ducha svatého. Renesanční umění dává člověku prostředky k vyjádření této zjevené krásy, zatímco Michelangelo svým dílem vytváří kulturní most mezi teologií a humanistickou tradicí.
- Křest Páně jako zjevení Otce a Syna
- Epifanie jako kontinuum vánočního zjevení
- Renesanční humanismus a odpoutání od čistě teologické perspektivy
- Michelangelo a propojení náboženské symboliky s humanistickou estetikou
tags: #krest #pane #buonarotti