Úspěšný kadeřník a jáhen Mgr. Jan Špilar se narodil v Pardubicích (1964), je ženatý (1987) a otec tří dětí, vyučil se kadeřníkem v Hradci Králové (1982), v Praze absolvoval Lidovou Konzervatoř Pantomimy (1983), maturoval v Brně (2003), Praktickou Teologii vystudoval na Jihočeské Univerzitě v Českých Budějovicích (2004), byl jmenován vyšetřujícím soudcem Diecézního soudu v Brně (2007).
Při plném pracovním nasazení vystudoval s dovolením děkana fakulty, souběžně střední a vysokou školu, absolvoval duchovní formaci a po jedenácti letech příprav byl vysvěcen na trvalého jáhna pro brněnskou diecézi (2008). V devadesátých letech se učil barvit v Paříži a stříhat v Londýně. Je majitelem studia Střihoruký Edward (1993) a uměleckým ředitelem Edward Academy (2006) v Brně. Vede odborné semináře a přednáší na témata všech oborů, které vystudoval. Publikuje v odborných i módních časopisech.
Učinkuje na domácích i zahraničních podiích. Získal Zlatou medaili se safírem Haute Coiffure Francaise za šíření francouzské módy (2001). Je prezidentem (2007) a zakládajícím členem (2001) HCF v ČR a byl jejím prvním uměleckým ředitelem. Je historicky prvním a zatím jediným členem Síně slávy Czech and Slovak Hairdressingawards (2004) a doživotním čestným předsedou této soutěže. Je prvním Spolupracujícím kadeřníkem (1995) a Ambasadorem Loreal Professionnel (2001).
Profesionální péče o klienty ve vlastním studiu, jáhenská služba při kostele sv. Petra a Pavla na Petrově, neustálé vzdělávání a především rodina, je pro něho stálou inspirací a radostí. Motto: Obyčejný život prodchnutý Boží přítomností tj. Můžete neomezeně číst iDNES.cz, Lidovky.cz, Expres.cz a Antiyoutuber.cz. K tomu dostanete také noviny a časopisy v elektronické podobě.
Narodil se 3. Práce maskéra v Národním divadle a u filmu (např. v Pardubicích v rodině dětského lékaře). Jan Špilar je nejmladší ze čtyř sourozenců a rodina má židovské kořeny z otcovy strany. Po druhé světové válce se rodina potýkala s různými osudy, ale zůstala v křesťanském prostředí; katolictví bylo v rodině zakořeněné. Tatínek Jana patřil k známým osobnostem v Pardubicích a setkával se s knězem Janem Pazderou; po roce 1971 začal aktivně žít svou víru a ovlivňovat rodinu.
Janův otec byl v Pardubicích známou osobností; rodina prošla různými peripetiemi politických tlaků. Jan vyrůstal v době Pražského jara a srpna 1968, kdy maminka s malým synem vyjížděla do Proseče; navzdory napětí byla rodina nakloněna k víře a modlitbě. Důležitou součástí života byla i snaha vyrovnat se s doblečením režimu - například Mikulášské tradice a další duchovní praktiky byly udržovány v rodině. Po revoluci usiloval Jan o cestu do semináře, avšak rodiče mu v polovině 80. let nechtěli dovolit studium; tatínek proto slíbil, že bude mít za útěchu kadeřnické povolání.
Jan hned na začátku v kadeřnickém oboru zazářil; musel však čelit hlídání, dotazům a monitorování StB. Po vyučení pracoval krátce v Pardubicích, než odešel do Prahy a posléze do Národního divadla jako maskér (1983). V Londýně i Paříži získával zkušenosti s barvením a střihem; tam se setkával s porotami a mezinárodní scénou. Paul LeBlanc si Jana vyhlédl jako schopného maskéra, a jeho kariéra v Národním divadle se dále rozvíjela.
V roce 1989 Jan uvažoval o emigraci s manželkou Gitou; po útěku v září 1989 se 1993 otvíral jeho vlastní kadeřnický salon, který funguje dodnes. Jan pokračoval ve studiu teologie; v roce 1999 složil maturitu a v roce 2004 promovoval na Teologické fakultě JCU v Českých Budějovicích. Kromě kadeřnictví se věnoval i jáhenské službě a duchovní formaci, čímž prolíná svět profesionálního oboru a církevní služby.
V rámci projektu Příběhy 20. #15 Jan Špilar, kadeřník a jáhen zaznívá jeho pohled na modlitbu: „Jak funguje modlitba? To nikdo neví, ale je to vyznání lásky - být s Bohem, chválit, děkovat a prosit - je to láska.“ Podobně vyjadřuje, že modlitba překonává prostorem i časem, a že lidská touha po lásce a službě je zakódovaná v každém z nás.
Jáhenská služba má své kořeny už v rané církvi; jáhni sloužili podle dřívějších pramenů a byli spojkou mezi laiky a presbyteriem. Dnes existují dva typy jáhnů: kandidáti kněžství a jáhnové trvalí; ti první vykonávají službu po stanovenou dobu, ti druzí slouží trvale a mohou být svobodní či ženatí. Po II. vatikánském koncilu se jáhnství obnovilo jako trvalý hierarchický stupeň.
Podle LG 29 má jáhen při liturgii zvláštní místo - přináší evangelium, přednáší přímluvy, vyučuje, asistuje při bohoslužbách a spravuje některé svátosti; dříve měl na starosti ekonomické záležitosti a sbírky. Jáhen by měl být citlivý pro potřeby druhých, a jeho práce zahrnuje mimo jiné ekonomickou a administrativní činnost ve farnosti.
Vztah jáhna k rodině a církvi vyžaduje vyváženost mezi osobní vírou, svátostmi a službou; manželství a jáhenství si vzájemně rozumí, avšak každý z nich klade specifické nároky na člověka. Zároveň se zdůrazňuje, že jáhen není náhradou za kněze, ale součástí Božího plánu pro službu církvi.
V současné době Jan Špilar vede soukromé kadeřnictví, zůstává aktivní ve svědomité službě a nadále propojuje své zkušenosti z kadeřnictví a jáhenské církevní služby. III. Těchto několik podnětů vychází zejména z praktických zkušeností. Nejsou to dogmatická tvrzení.
