V lednu nám z nakladatelství Host dorazila skvělá zpráva: chystá se nová Mornštajnová! Autorce, jejíž knihy jsme si my i čeští čtenáři zamilovali pro jejich úžasný vhled do lidských osudů i české novodobé historie, vyjde 3. května román Les v domě, který si už teď můžete obstarat v předprodeji. Než ale dorazí, máme pro vás malý dárek. Fejeton O psaní, který Alena Mornštajnová napsala pro LUXOR magazín.
Vzpomenete si někdy, čím jste chtěli být, když jste byli malí? Já jsem měla nos zabořený v knihách a chtěla jsem se stát spisovatelkou. Sedět u psacího stolu a spřádat příběhy. Zdálo se mi, že to je jediné povolání, které odpovídá mé usedlé povaze. Po žádném skutečném dobrodružství jsem netoužila. Proč podnikat dlouhé cesty, když si o nich můžete číst v knihách? Napsat knihu se mi zdálo snadné. V dětských představách jsem seděla u velkého psacího stolu postaveného pod oknem s výhledem do rozkvetlé zahrady a pero mi lehce klouzalo po listech papíru.
Papíry se vršily na hromádce a čekaly na poslední stránku, aby z nich vznikla kniha. Samozřejmě že jsem časem pochopila, že napsat knihu není tak snadné, jak jsem si myslela. Tedy přesněji řečeno, chtěla jsem začít. Ale ukázalo se, že psát neumím. Příběh, který mi běžel hlavou, jsem viděla jako film, ale jednotlivé scény a obrazy jsem nedokázala převést do slov. Ne, nebylo a stále to není snadné, ale někde jsem slyšela - nebo spíš četla - že opravdovou cenu mají jen věci, které si musíte vybojovat. A tak jsem se pustila do boje. Boj to není jednoduchý, ale zajímavý a vlastně mě hodně baví.
Dětské představy nebývají tak úplně přesné. Nejenže dodnes nemám velký stůl a krásný výhled, nejenže se mi příběhy stále neodvíjejí s lehkostí, ale ani má práce nespočívá jen v samotném psaní. Na cestách s knihami a za čtenáři trávím možná víc času, než u počítače. Mám vážné podezření, že cestuji daleko víc než mí vrstevníci, kteří po tom kdysi tolik toužili. Ale všechno má své výhody.
Alena Mornštajnová debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. Především díky svému románu Hana z roku 2017 se Alena Mornštajnová stala jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek. Román byl přeložen do čtrnácti jazyků včetně angličtiny a němčiny a získal několik ocenění. Jejím čtvrtým románem jsou Tiché roky (2019), které se staly vítězem čtenářské ankety Kniha roku.
O nové knize Les v domě: Říkají jí Cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu - a Cácora zůstala viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě jednoduše vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit.
A. Před časem jsem si nemohl vzpomenout na jméno muže, s nímž jsem měl svého času co do činění. Mlhavě jsem tušil, že příjmení dotyčného má něco společného s ptákem. Proto jsem v duchu probíral různé ornitologické možnosti: Sojka, Orel, Havran, Slavík i Papoušek. Už jsem to málem vzdal, když se mi nečekaně v paměti rozsvítilo. Obecně se soudí, že problémy s vybavováním jmen jsou příznačné pro přibývající věk. Jenže začátky leží už v ranějším období.
„Jsem na tom špatně se schopností zapamatovat si jména lidí. Zapomenu jméno člověka deset sekund potom, co se mi představil. Stává se mi dokonce i to, že nekontaktuji člověka, na jehož jméno si nemohu vzpomenout. Zdá se, že v seniorském věku je takový hendikep vnímán spíš s pochopením, i když pro jedince v odpovědné funkci už tak docela ne. Viz informace z roku 2011, kdy mezinárodně významný sedmdesátiletý fotbalový funkcionář Sepp Blatter tehdy řekl v přímo vysílaném interview pro televizní stanici CNN: „Pro členství v mezinárodní radě moudrých naší organizace FIFA jsem kontaktoval také jednoho španělského zpěváka. Nevzpomněl si tehdy na jméno světoznámého tenora Plácida Dominga.
Ještě dodávám, že k diplomatickému trapasu došlo, když v roce 2018 ukrajinský ministr zahraničí P. Petříčka, že se jmenuje M. Ševčovič. Tolerantnější přístup měla veřejnost před dvěma lety k časopiseckému vyjádření ukrajinského venkovana Pavla Semenjuka. Existuje-li u nás příjmení Skočdopole, pak nositel pomyslného příjmení Skočdohistorie by nám mohl připomenout, že dědičnost a neměnnost příjmení je na našem území uzákoněna od roku 1780. Od té doby je příjmení úředním pojmem. Když si na něčí nemůžeme vzpomenout, může jít o víc než jenom drobnost. Jako publicista jsem svého času zjistil při rozhovoru s MUDr. Tamarou Tošnerovou, odbornicí na poruchy paměti, že problémy s vybavováním jmen nemusejí znamenat hnedka něco vážného.
V jednom z mediálních vyjádření uvedla MUDr. Co si budeme namlouvat, ve chvílích, kdy neúspěšně rybářsky lovíme v paměti, je to k naštvání. Jednou z mých postelových pomůcek v této souvislosti je přeříkávání abecedy. Snažím se k jednotlivým písmenům přitulovat další v bláhové naději, že hledané příjmení mi naskočí. Ovšem že problémy s pamětí mohou někdy souviset i s některými onemocněními, ale to je už jiná kapitola. Někdy jsou to případy vskutku kuriózní. Připojuji historku z vojny, kde jeden z vojínů se jmenoval Mukenšnábl. Při vybavování může někdy dojít i k riskantnímu omylu, že někoho pojmenujeme jinak, než bychom měli. Ukázka z praxe: v roce 2009 uvítal starosta Třebíče na jednom z tamních zasedání jihlavského primátora Vyměťala, který se ovšem ve skutečnosti jmenoval Vymazal. U někoho jiného však může vzbudit nelibost třeba i drobounká chybička - včetně těch v písemné podobě.
Například slavný hokejista Martin Ručinský se vyjádřil na jednom ze sportovních webů, že byl vždycky alergický na to, když jeho příjmení bylo v novinách psáno s dlouhým í namísto krátkého. Někdy se tak stávalo i na jeho dresu: „Kdysi v mateřském klubu jsem si tu čárku dokonce na dresu umazával. Závěrem ještě citace z Krausova televizního pořadu, ve kterém uvedl, jak se kdysi s první manželkou pokoušeli uživit keramikou, ale moc se jim to nevedlo. O to vděčnější byli, když se objevil vstřícný sponzor.
„Člověk se může dostat do novin dvěma způsoby. Buď se tam o něm bude psát, nebo tam bude psát on. To druhé se mi splnilo a tahle kniha mi v mladí hodně pomohla, protože jsem si díky ní splnil klukovský sen.“ Další sbírka nepřeberného množství fantazie, humoru a člověčiny páně Křesťana.
Fejetony Rudolfa Křesťana jsou dlouhá léta spojeny s časopisem Mladý svět a později s audionahrávkami v Českém rozhlase Dvojka. „Košaté kousky se slovíčky, skoro bratromarxovského složení, kosí soky. Košt z košíku, na nejvyšším štoku. Košt z košíku,“ uvádí recenze a ukazují na široký záběr humoru a jazykových hříček.
Ve fejetonu o šíření paměťových potíží a o tom, jak se jazyk stává nástrojem reflexe společnosti, lze sledovat, jak se autor vyrovnává s časem, historií i vlastními vzpomínkami. Závěrem textu je výzva čtenářům k podpoře časopisu Vital a k dalšímu setrvání na cestě čtení a cestování mezi literárním světem a realitou.
Pod heslem, že “příběhy čtou lidi”, se tedy ukazuje, že fejetony nejsou jen krátkými texty, které reflektují současnost, ale i zrcadlem češtiny a kulturního dědictví, které si autoři promítají do jazyka, humoru a vhledů do společnosti.
Článek o Aleně Mornštajnové a fejetonech ukazuje, jak se česká literatura a publicistika propojují v osobitém vyjádření, které zůstává čtenářům v paměti díky slovnímu rytmu, myšlenkové šíři a lidskému doteku.
tags: #krestanska #autorka #fejetony