Letos 9. června představil literární historik a kritik, překladatel, moderátor, pedagog a od roku 2008 ředitel Knihovny Václava Havla Martin C. Putna v refektáři dominikánského kláštera u Sv. Jiljí v Praze a za přítomnosti arcibiskupa Dominika Duky druhý díl svých dějin katolické literatury Česká katolická literatura 1918-1945.
Jak Putna píše, „nově je - vzhledem k dobovému významu - zařazen rovněž kontext vývoje katolicismu amerického“ (ten mohl podrobněji zkoumat během Fulbrightova badatelského programu na Boston College v USA v letech 2007 - 2008).
Převážná část knihy je ale věnována české (nejen) katolické literatuře v kontextu tehdejšího politického a náboženského vývoje celé společnosti.
Ve zkoumaném období se postavení katolického milieu podle Putny „natolik dynamicky vyvíjí a natolik ovlivňuje tvorbu katolických autorů i jejich případných souputníků a sympatizantů, že vyžadovalo soustavný výklad o vývoji politickém i církevním“.
Putna přitom píše zdaleka nejen o katolících, mnoho pozornosti věnuje i protestantům (jako Jan Blahoslav Čapek nebo Josef Lukl Hromádka) nebo Židům, u nichž podává pozoruhodnou typologii jejich vztahů ke křesťanství a katolické církvi.
Jako samostatnou skupinu, do níž podle něj patří Henri Bergson, Simone Weilová, P. L. Putna se široce rozepisuje i o politickém profilu katolických spisovatelů a o jejich většinou záporném vztahu k Šrámkově lidové straně (Katolíci a pravice; Katolíci a levice).
Ve druhé z kapitol líčí atmosféru doby, kdy ve studentském podnájmu, který spolu sdíleli Halas a Zahradníček, visel portrét Lenina vedle obrázku Panny Marie a o kterém psal Bedřich Fučík, že „zpěvaví ptáci se spolu sejdou, ať jsou kteréhokoli rodu.
Durych má jistě rád Vančuru a Vančura Durycha, Halas Čepa a naopak.
Už dříve bylo několikrát poukázáno na to, že katolíky i komunisty tenkrát spojovali společní nepřátelé - liberalismus a kapitalismus, Putna však dokáže tuto barevnou mozaiku zpestřit několika novými, méně známými střípky.
Připomíná třeba operního režiséra, dramaturga Národního divadla, estetika a manžela komunistické spisovatelky Marie Pujmanové Ferdinanda Pujmana, který oceňoval tomismus jakožto systém, který umožňuje překonání skepse a roztříštěnosti, jasnost a průzračnost výrazu, tutéž tendenci ovšem Pujman nalézá a vítá i v socialistickém realismu.
I když knihy katolických a komunistických autorů vycházely třeba i u Kuncíře, v nejširší míře se podle Putny tito autoři obrazně „scházejí“ v Melantrichu díky jeho řediteli Bedřichu Fučíkovi, který v něm systematicky shromažďuje katolíky i současné či bývalé komunisty, a rovněž autory mimo tábory - pouze podle kritéria umělecké kvality.
Souborná díla zde vycházejí Durychovi stejně jako Vančurovi, Majerové a Olbrachtovi, ale rovněž Pekařovi a Šaldovi.
Putna zdůrazňuje význam tohoto momentu: autoři-katolíci, dotud braní jako „tamti“ katoličtí autoři, jsou „konečně uznáni za nedílnou součást jediné živé národní kultury“.
Podle Putny se to stalo ne díky duchovnímu prozření českého národa, nýbrž díky jednomu člověku, který se v pravý čas dostal na pravou pozici - díky spojení manažerské obratnosti B. Fučíka s obrovským finančním zázemím Melantrichu.
A - jak Putna ironicky podotýká - „díky katolíky i komunisty svorně proklínanému kapitalismu“.
Ironie v různé formě promlouvá z mnoha Putnových řádek, třeba když hodnotí trilogii Bez počátku a konce od Iny R. Malé, která se prý v knize pokouší o vytvoření „trojkultu“, jenž zahrnuje ji, jejího muže a dceru, tato nerozdílná trojice „pak v závěru třetího dílu skutečně předstupuje před tvář Trojice Boží“.
Podle Putny je toto autorčino dílo „jejím nesporným vrcholem - totiž vrcholem nehoráznosti.
Mimořádně silný efekt trapnosti vzniká z nepoměru mezi idejemi, o nichž se mluví, a mezi uměleckými prostředky, které jediné má tato autorka k dispozici - a to jsou v podstatě prostředky triviální literatury, konkrétně dívčího románu.“
Jindy dává najevo své neskrývané rozhořčení a odpor, třeba když v kapitole o ruralismu hodnotí, jak pozdější prominentní komunistický básník Jan Pilař „ulhával“ svoji ranou spirituálně zaměřenou poezii, a když vzpomínal na katolického básníka Václava Renče, později mnoho let vězněného, který přitom podle Putny Pilařovi v jeho počátcích nejvíce pomáhal, pronáší Pilař dle Putny „obmyslnou, vzhledem k Renčovu osudu vpravdě podlou větou.
Nyní ovšem citlivě ukazuje, v čem se jeho strukturalismu blížil třeba Durych, který ve svých úvahách věnoval pozornost nejmenším funkčním jednotkám - fonémům, vokalickým kvantitám, přízvukům, a i když byl ideovému pozadí strukturalismu vzdálen, způsobem přístupu ke zcela konkrétnímu textu mu byl „vlastně blízký“.
Sám Putna je ovšem jakémukoli „uzávorkování vší mimoliterární skutečnosti“ - a především autora, velmi vzdálen, naopak právě osobnosti a vnitřní světy jednotlivých autorů u něj stojí v centru pozornosti, někdy se přitom dostává na velmi nejistou půdu spekulací o jejich spirituálních postojích a jejich náboženském vývoji (takže u jednoho z autorů mu nezbývá než konstatovat, že „bližší okolnosti jeho náboženského vývoje a jeho církevní přináležitost jsou nejasné.
Konečný v díle mnohokrát naznačuje, že u něj došlo ke konverzi. Neříká však kdy a jak. Nechce být konvertitou okázalým“).
Jindy se dostává dokonce do blízkosti tzv. kontrafaktuální historie, když řeší otázky, jak by se byl býval daný člověk názorově a spirituálně vyvíjel, kdyby žil déle.
U Putny jde však takřka o program, autor se dokonce explicitně hlásí k „personalismu“, který pro něj v české tradici představují především F. X. Šalda a Václav Černý (připojme, že Marie Langerová nedávno podobně označila, i když v jiném smyslu, i Jana Lopatku) a který prohlašuje za „vlastní metodu české katolické literární kritiky“.
Písemnictví katolického milieu tak Putna nechce studovat jako soubor textů „o sobě“, nýbrž „jako materiál sloužící k poznání souboru osob“.
Když roku 1998 Putna vydal první díl Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918, reakce na něj byly tehdy dost smíšené.
Pozitivně knihu sice přijali Alexandr Stich nebo Jiří Brabec, ale i ten kritizoval Putnův „laický pokus o psychoanalytický výklad“ Jakuba Demla, a nadto nad knihou zaznívalo a zaznívá nemálo hlasů spíše nebo zcela odmítavých.
V přítomném svazku už žádný psychoanalytický exkurz nenajdeme, a to, jak Putna píše o Durychově sadomasochismu, je tentokrát celkem umírněné (a podložené).
Nicméně Putna nadále zůstává kontroverzní postavou, pro některé spojenou se svým diskutabilním působením na katedře komparatistiky FF UK v Praze; pro jiné pro své velmi ostré veřejné polemiky se současným prezidentem (mně osobně ale většinou Putna při těchto příležitostech mluví z duše); pro konzervativní katolíky jako Michal Semín je zase příliš liberálním katolíkem, který se odvažuje veřejně hlásit ke své homosexuální orientaci.
Toto vše se asi bude promítat i do přijetí jeho nové knihy.
Podle mne jde ale o mimořádné a nepřehlédnutelné dílo, podávající solidní a plastický obraz českých kulturních a duchovních dějin 1. poloviny 20.
Jan Kotas - Budoucnost české katolické církve - 1. díl
tags: #krestanska #katolicka #literatura #roman