Tvořili tu přední umělci své doby. Jezdila sem společenská smetánka z celé Evropy. Do lázní s třemi prameny, kde však hlavní léčebnou kúrou byla zábava. A za jejich majitelem, hrabětem Františkem Antonínem Šporkem. Nenápadný kousek labského údolí tam, kde je budoucí veletok ještě drobnou stužkou, se proměnil v barokně komponovanou krajinu s alejemi a lesními průseky, umělými poustevnami, fontánami a sochami. Celá ta sláva a nádhera, již Gottfried Benjamin Hancke, lyrik německý, stavěl nad Fontainebleau, ba i Versailles (ovšem v dílku, jímž se vemlouval do přízně svého budoucího mecenáše, totiž Šporka, dodávají cynikové), trvala sotva 40 let, než ji vzala voda, a to z velké části doslova. Co nezničila voda, poničil během následujícího čtvrttisíciletí člověk.
Labské údolí v Kuksu v době hraběte Františka Antonína Šporka. Ideální svět musel být v rovnováze. Život a smrt, křest a pohřeb, levá a pravá, začátek a konec, věčný souboj protikladů. Mládí a bujarost, to je zábava na levém břehu řeky, zámek, lázeňské domy a promenáda, divadlo, hostinec a dole na louce u řeky taky závodiště, jak jinak než bohatě sochami zdobené, pro populární Ringrennen, kdy je nutno za jízdy zasáhnout zavěšený kroužek. Pak přichází zklidnění a zamyšlení, posezení v altánu či v Domě filozofů, kam Špork umístil větší část své unikátní knihovny čítající na 40 000 svazků. A potom…
Nevyhnutelné. Stoupáme do svahu na pravém břehu, ubývá nám sil, potřebujeme pomoc, fyzickou i duchovní, před námi se tyčí klášter s hospitálem a za jeho bylinkovou zahradou, našim očím dosud milosrdně skryt, čeká hřbitov. Věčnost a smrt. Dobrá, vlastnit dvojdomek společně s hrabětem Šporkem, vrtošivým kverulantem, notorickým vyhledávačem soudních sporů, fanatikem práva a slávychtivým narcistickým milovníkem titulů, by asi nebyla žádná výhra. Jenže František Antonín Špork byl také mimořádně vzdělaným a sečtělým mužem, významným mecenášem barokní kultury u nás, podporovatelem řady umělců a na svou dobu výjimečným nakladatelem. A za to si zaslouží přinejmenším naši vděčnou vzpomínku.
Myšlenku vybudovat na svém panství domov pro přestárlé vojáky pojal Špork už v roce 1696 a podle jeho základní představy o rozdělení kukského areálu na světský a duchovní břeh mu připadlo místo na návrší nad pravým břehem Labe. Komplex kláštera, špitálu a kostela Nejsvětější Trojice projektoval slavný Giovanni Battista Alliprandi, kterému se připisuje i celková koncepce lázeňského údolí. Kostel byl vysvěcen v roce 1717 a o pár let později bylo budování celého hospitálního komplexu ukončeno osazením dodnes nejslavnějšího prvku, souboru 24 alegorických soch Matyáše Bernarda Brauna personifikujících ctnosti a neřesti, na terasu před hospitálem.
Z několika typicky šporkovských důvodů však hospitál nezačal fungovat hned, Špork se dokonce jeho fungování vůbec nedožil. Areál hospitálu prošel v letech 2010-2015 rozsáhlou revitalizací, přičemž projekt této obnovy dostal symbolické a příznačné jméno Granátové jablko. Puklé granátové jablko najdeme ve znaku řádu milosrdných bratří, zároveň je ale tento plod symbolem obnovy a znovuzrození. A jméno U Granátového jablka nese také hospitální barokní lékárna, po klatovské U Bílého jednorožce druhá nejstarší ve střední Evropě a po Braunových sochách druhý největší unikát, jaký může Kuks nabídnout.
To, že se hospitál po rekonstrukci oceněné několika prestižními mezinárodními i domácími cenami stal významným regionálním vzdělávacím centrem s učebnami, kabinety, divadelním sálem a badatelsko-depozitním blokem, běžný turista nezaznamená. Určitě si ale všimne nově upraveného nádvoří a bylinkové zahrady. Znovu je rozdělena do 16 čtverců, čtyř zatravněných uprostřed kolem sochy velkého miles christianus, křesťanského bojovníka, a dvanácti s celkem 144 obnovenými záhony plnými nejrůznějších bylinek.
Spory Šporka s jezuity o vybudování křížové cesty od Žirče k jeho Betlému, o němž záhy uslyšíme, popisovat nemůžeme, protože by se nám do čísla nevešlo už nic jiného, připomeňme jen, že jedním z jejich důsledků bylo několikadenní vojenské obsazení Kuksu v roce 1729, odvezení 36 beden knih k cenzuře a následné obvinění Šporka z kacířství, jež nakonec skončilo vlastně happy endem, když byl Špork, jemuž hrozilo propadnutí majetku a doživotní vězení, v roce 1733 odsouzen pouze k pokutě, později dostal zpátky většinu zabavených knih a nakonec se smířil i s jezuity.
V zahradě jsou četné další sochy, z nichž zmiňme alespoň u západní zdi pod dřevěným přístřeškem klečícího sv. Jeronýma s lebkou, jenž je stejně jako křesťanský bojovník dílem Braunovým a původně byl rovněž umístěn v Novém lese, v umělé jeskyni poblíž skály, na níž později vznikl reliéf Příchodu tří králů. Asi rok před velkým vznikla socha malého křesťanského bojovníka, kterou rozhodně nepřehlédněte na nádvoří. V Kuksu Matyáš Bernard Braun vyzval k tanci kámen, píše Lubomír Brožek v mottu ke své básnické sbírce, prostě nazvané Kuks, v níž každé z 12 ctností a 12 neřestí a oběma andělům, jež jejich galerie uvádějí, věnuje jeden sonet. Originály právě těchto 26 soch doplněných ještě o centrální Náboženství stojící původně uprostřed terasy před průčelím kostela, spatříte v lapidáriu, někdejším hlavním nemocničním sále, v rámci základního prohlídkového okruhu hospitálem. V plenéru jsou na původních místech všechny nahrazeny kopiemi - stalo se tak v průběhu 80. let 20. stol. Lapidárium je završením prohlídky, která zahrnuje nejen již zmíněnou slavnou lékárnu či interiér kostela, ale také další zajímavosti. Až v rámci projektu Granátové jablko byl kompletně zrestaurován a návštěvníkům zpřístupněn cyklus 46 nástěnných maleb Tanec smrti podle předloh Hanse Holbeina ml., jimiž byla vymalována chodba hospitálu už v době jeho stavby. Zhruba po 30 letech ale byly z hygienických důvodů po epidemii tyfu malby zabíleny, a zůstaly tak až do začátku 21. stol. Další nově odkryté malby jsou k vidění v kapli, která sloužila k modlitbám špitálníků. Také knihovna je novinkou, zařazenou do prohlídkového okruhu teprve v předminulé sezoně. Samostatný krátký prohlídkový okruh je věnován rodinné hrobce Šporků v kryptě hospitálního kostela.
V letech 1717-1933, kdy zemřel poslední mužský potomek rodu, Gustav Adolf Swéerts-Špork, do ní bylo uloženo celkem 20 rakví. Uprostřed na nejvyšších podstavcích jsou umístěny rakve Františka Antonína Šporka a jeho otce, generála Jana Šporka, zakladatele rodu. Významný je také velký krucifix - dřevěný korpus Krista z doby kolem roku 1725 se považuje za jedno z vrcholných děl M. B. Křížová cesta 21. Pokud se v hospitálu chcete zdržet ještě chvilku, můžete si prohlédnout dva další okruhy s expozicemi Českého farmaceutického muzea. S průvodcem objevíte „Kouzlo apatiky“ na historické procházce vývojem lékáren od 2. pol. 18. do 2. pol. 20. stol. Na úvod si zopakujete lékárnu U Granátového jablka, ale po ní uvidíte třeba Dittrichovu lékárnu z období biedermeieru kolem roku 1820 nebo funkcionalistickou lékárnu z poloviny 20. stol. K individuálním prohlídkám je určen okruh Historie výroby léků neboli expozice „Z apatiky do fabriky“.
Odpusťte na první pohled infantilní mezititulek. Použil jsem ho s představou, že si k němu každý čtenář automaticky doplní verš, jenž mu v oné známé koledě předchází, totiž „Půjdem spolu do Betléma“. Proč? Protože právě tak se jmenuje okružní naučná stezka, která začíná první zastávkou u mostu v Kuksu a končí po zhruba 7 km devatenáctou u západního vchodu do hospitálové bylinkové zahrady. To vůbec nejkrásnější a nejdůležitější na vás čeká mezi 9. a 12. zastávkou. Soubor reliéfů a soch pod širým nebem označovaný jako Braunův Betlém, který kromě ústřední scény zahrnuje rovněž Jákobovu studnu, sochy sv. Maří Magdalény, sv. Jana Křtitele a poustevníků Onufria a Juana Garina, patří k vrcholům barokní plastiky nejen u nás, ale v celé Evropě. Dává vyniknout tomu, proč se Braunovi přezdívá „východočeský Michelangelo“, ale také vzbuzuje obavy o další osud jedinečné památky, která není nijak chráněná před silami přírody, s nimiž svádí už téměř 300 let dost nerovný souboj.
Socha poustevníka Garina byla předmětem hraničního sporu mezi Šporkem a jezuity, protože se nacházela na jejich pozemku. Říká se o ní, že jde o anatomicky nejlépe zpracovanou sochu u nás. Určitě doporučuji - z Kuksu se vydejte „po směru“ naučné stezky, tedy po červené turistické značce vedoucí podél Labe proti proudu, která vás asi v půli cesty k Betlému přivede na okraj Stanovic k 3. zastávce naučné stezky, kapli Nejsvětější Trojice. Dílna M. B. Brauna ji vytvořila u mostu přes Labe v roce 1720 jako jedno z četných drobných děl, kaplí, pousteven, altánů či fontán, jež nechal Špork budovat kolem Kuksu pro potěchu lázeňských hostů. Přejdete přes most, opustíte říční tok a hned za viaduktem, po němž vede železnice ze Staré Paky do Jaroměře, naleznete další důvod, proč se sem vypravit a proč si tady případně udělat i kratší zacházku.
Začíná tu Křížová cesta 21. století, soubor 15 sochařských zastavení vytvořených z hořického pískovce českými sochaři tří generací. Duchovním otcem projektu novodobé křížové cesty jako duchovní dominanty krajiny mezi Žirčí a Kuksem, navazujícím na 300 let starou myšlenku vybudování křížové cesty z Žirče na Kalvárii a k Šporkovu Betlému v Novém lese, byl sochař Vladimír Preclík. Jejího otevření v říjnu 2008 se nedožil, zemřel o půl roku dříve. Preclíkovo zastavení s názvem Katedrála prosby vytvořil podle autorova modelu sochař Zdeněk Hejl.
Křížová cesta 21. Personifikace Blahoslavení čistého srdce je jednou z osmi personifikací Blahoslavení, které zdobí terasu hospitálu před kostelem Nejsvětější Trojice. Zpracování drapérie této sochy je jedním z důvodů, proč se tyto sochy připisují rovněž dílně M. B. Od Betléma se můžete vrátit kousek zpátky po červené a pak přejít na žlutě značenou cestu, která vás přes vyhlídku na Šporkovo panství (15. zastávka) a další tři zastávky dovede až na zmíněný konec naučné stezky u hospitální zahrady. Anebo se do Kuksu nevracet a sejít dolů do Žirče, kde na vás čeká někdejší jezuitský areál, sídlo zapřísáhlých Šporkových nepřátel, které tupil v nejrůznějších pamfletech, provokoval čarodějnickými písněmi, aby se s nimi nakonec smířil dokonce tak, že „roku 1737 nemohly být styky mezi Kuksem a Žirčem těsnější a živější“, jak píše Pavel Preiss v monumentální šestisetstránkové Šporkově biografii.
Teď se vypravíme na Kuks, což je místo magické a přitažlivé, často se říká, že jde o jeden z nejpůsobivějších barokních areálů v Česku. Letošní turistická sezóna tam začala už 1. Libor Švec a Michal Polák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové. Jak zatím vypadá ta letošní sezóna, pane kasteláne? Libor Švec: Zahájili jsme sice na apríla, ale nebyl to apríl. A mohu říci, že návštěvníci do Kuksu opět jezdí. Máme otevřeny všechny čtyři expozice každý den kromě pondělků od 9 do 17 hodin a sezónu mohu zatím hodnotit jako dobrou. Přeje nám počasí o víkendech, máme spoustu lákadel, už u nás byly například zahradnické trhy, přišlo bezmála 4 000 návštěvníků a Kuks opět ožil.
Co se to tedy teď odehrává v bylinkové zahradě? Křesťanský bojovník se vlastně nevyskytuje v sochařství v Čechách ani nikde ve světě, většinou je jen zachycen v rytinách a ojediněle v malbách. Libor Švec: Malý křesťanský bojovník, který byl původně také určen do Braunova Betléma, stojí na nádvoří. Loni se nám také povedlo tuto sochu restaurovat. A velký křesťanský bojovník, který v Betlémě stával, byl v polovině 18. století přesunut do bylinkové zahrady. Slyšel jsem, že snad by tím bojovníkem měl být sám hrabě Antonín Špork? Libor Švec: Spíše se jedná o jakousi autostylizaci hraběte Šporka, ale v podobě malého křesťanského bojovníka. To už je spíše takový středověký rytíř. Není to běžná práce na anonymní tváři bojovníka, ale jsou tam rysy, kterého odpovídají tomu, že by to mohl být hrabě Špork.
Čtěte také Pojďme tedy k tomu velkému bojovníkovi. V jakém stavu je? Protože socha je téměř 300 let stará, kdy ji Matyáš Braun vytvořil? Michal Polák: Socha je datována letopočtem 1732 a samozřejmě prodělala spoustu zásahů nejen restaurátorských. Ale tím, že je umístěna v exteriéru, tak vlivem povětrnosti došlo k různým proměnám materiálovým a jejímu poškození. Čím jste začal, když jste k soše postavili lešení? Co vás zajímalo jako první? Byl to meč? Michal Polák: Úplně první probíhá restaurátorský průzkum, kdy se člověk musí seznámit s památkou, musí si udělat názor na to, v jakém stavu je a co se vše se odehraje. Konkrétně u křesťanského bojovníka bylo prvním krokem sejmutí meče. Ten restauruje kolega zabývající se kovy. Meč byl sejmut, restaurátor si ho odvezl do ateliéru a v současnosti na něm probíhají práce. A já jsem přistoupil k čištění povrchu sochy, tedy zbavení kamene biologického napadení. Opravdu můžeme říci, že nejen sochy v Kuksu, ale i sochy v Betlémě byly barevné. Co barvy? Protože ona ta socha prý byla původně barevná. Michal Polák: Socha byla barevná, většina soch byla barevná, v podstatě už od starověkého Egypta se drží tradice, že sochy jsou barevně zpracovány. Známe mnoho příkladů z interiéru, z kostelů, kde nás to ani nepřekvapí. Většinou nás to překvapí v exteriéru, protože na to nejsme zvyklí. Tady konkrétně na křesťanském bojovníkovi jsou dochovány fragmenty, v určitých partiích jsou drobné pozůstatky barevných vrstev.
Čtěte také Když si představím barevnou sochu, tak se mi v hlavě vybaví trpaslík. Takže sochy tenkrát vypadaly jako dnešní trpaslíci? Libor Švec: Podobu polychromovaného trpaslíka máme v expozici, takže návštěvník si může udělat představu, jak sochy vypadaly ve vrcholném baroku. A jejich barevnost zjišťujeme i z různých vedut, které máme v Kuksu. Opravdu můžeme říci, že nejen sochy v Kuksu, ale i sochy v Betlémě byly barevné. Takže jejich estetická hodnota, myslím, byla úplně někde jinde.
Nedokáži si to představit, že to bylo vše barevné. Libor Švec: Dnes mají lidé spíše představu romantických zašedlých soch, ale bylo tomu jinak. Použitý kámen je křemičitý a má částečně i křemičité pojivo, neobsahuje živec a je hodně odolný. V soše musí být za těch 300 let jistě i nějaké trhliny a ty je zapotřebí zajistit, aby se kámen nerozpadl. Je to tak? Michal Polák: Ano, jsou tam trhliny, tzv. lasy, které jsou specifické pro tento druh kamene. Použitý kámen má dobrou odolnost, je křemičitý a má částečně i křemičité pojivo, neobsahuje živec a je hodně odolný, nicméně trhliny se přirozeně v pískovci vytvářejí a je potřeba to řešit. Už v minulosti je předchozí restaurátoři řešili, vkládali tam pomocné spony, dělali různé výplně. A já budu nyní prověřovat stav těch výplní a spon. Pravděpodobně se spony budou nahrazovat, protože jsou bronzové a dochází tam k probarvování okolního kamene. Takže je budeme měnit za nerezové.
Čtěte také Co je na restaurování tak velké pískovcové sochy to nejtěžší nebo nejošemetnější? Co všechno se může stát? Může se socha rozpadnout, když do ní klepnete? Michal Polák: Může se rozpadnout, ale tomu by měl restaurátor předejít. Už v restaurátorském průzkumu se snaží odhalit případné procesy, které by mohly vést ke zkáze. A snaží se tomu předejít. To znamená, že pokud budu řešit partie, které jsou ohroženy trhlinou, tak si je předem zajistím tak, aby při vyjímání pomocných spon nedošlo k uvolnění kamene nebo k něčemu ještě horšímu. Jak dlouho restaurátorské práce na bojovníkovi potrvají? Michal Polák: Naplánovány jsou práce do léta, do července. Samozřejmě může se stát vlivem počasí, že dojde k jejich prodloužení, nebo technologie bude trošku zlobit. Může se to tedy protáhnout, ale předpoklad je, že do léta by mělo být hotovo.
Čtěte také Jaké jsou letošní novinky na Kuksu, pane kasteláne? Co jste připravili? Libor Švec: Mám radost z toho, že socha, která je umístěna v centrální části bylinkové zahrady, kterou máme přístupnou volně zdarma každý den, tak návštěvníci zahrady vidí v přímém přenosu na vlastní oči práci restaurátora. A myslím si, že tyto odborné práce jen tak nikde neuvidíte. A letošní hlavní novinkou je, že v bylinkové zahradě budeme provázet. Návštěvníky bude provázet zahradník v měsících od června do září, kdy je zahrada opravdu nejbujnější. Můžete se objednat jako skupina na prohlídku, dozvíte se historii areálu zahrady, ale i třeba práci zahradníka na historické zahradě. V naší zahradě, kde máme 144 záhonků a přes 400 druhů rostlin, se každý dozví něco nového. Lidé se o zahradu zajímali, tak jste to uchopili a budou řízené prohlídky. Libor Švec: My dále odpovídáme na všetečné dotazy a je to radost, která nám dává zpětnou vazbu, že se lidé vrací a zahrada se jim líbí. Další novinkou je určitě nabitý kulturní program, na našich webových stránkách či na sociálních sítích můžete vše aktuálně sledovat. A sezónu, pokud se podaří, prodlužujeme až do konce listopadu, kdy máme ještě o víkendech otevřeno. A taková ještě osobní radost, naše bylinkářství na nádvoří slaví letos 10 let od svého zrodu. Libor Švec a Michal Polák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové.
Také se určitě přijedu podívat. A třeba se stihnu ještě podívat, jak pracujete na soše velkého křesťanského bojovníka. Restaurátor Michal Polák a Libor Švec, kastelán Hospitalu Kuks, byli dnes našimi hosty. Děkuji za rozhovor.
1725 - Špork přistupuje na návrh žirečských jezuitů vybudovat Novým lesem křížovou cestu od řádové rezidence na dnes zaniklý vrch zvaný později Kalvárie, Špork mezitím mění Nový les v „svatý háj“ poustevníků a biblických scén M. B. 1726 - jezuité od smlouvy ustupují, což se u hraběte setká s neskrývanou nevolí a útoky na žirečské; v průběhu betlémských prací Braun zasahuje navíc do skal patřícím jezuitským poddaným, což zavdá dalším sporům končícím až Šporkovým obviněním z kacířství r. 19. stol. Poč. 20. stol. 30. - 60. léta 20. stol. 2021 - ve spolupráci s fakultou restaurování Univerzity Pardubice byly odborně očištěny všechny sochy včetně hlavního reliéfu.
