Od 3. století se nachází v různých církevních provinciích rozdílná svědectví o ritu svatého přijímání, kdy jedna či obě ruce přijímajícího přišly do styku s Tělem Páně. Od 13. století drží dva akolyté u oltáře před klečícími přijímajícími roztažené bílé plátno,7 638).
Epochální proměny dodnes doprovázejí vývoj svatého přijímání: v illyrské mši a v byzantské liturgii je přijímání do úst dosvědčeno jako jediné připustné. Větší čtení dostupných svědectví ukazuje, že v různých epochách byly uplatňovány praxe „na ruku“ a „do úst“ podle místních zvyklostí a teologických naladění. Regino z Prümu uvádí ve svém díle De synodalibus causis následující kánon připisovaný synodě v Rouen týkající se povinností kněze: „(Svaté přijímání) nedá ani laikovi ani ženě do rukou, ale jedině do úst se slovy: Tělo a Krev Páně, ať ti prospěje k odpuštění (hříchů) a k životu věčnému.“
V kontextu západní liturgie se zmiňuje, že při svatém přijímání do úst byly zaváděny zvláštní úkony klanění a vztyčování rukou, s důrazem na úctu a pokoru. Svatý Augustin učí: „Protože v tomto Těle kráčel (po světě) a toto Tělo nám dal za pokrm, ať ho však nejí nikdo, kdo by ho předem neuctil.“ Svatý Cyril Jeruzalémský mluví obdobně o přijímání předrahé Krve a vyobrazuje důležitost úcty a posvátného chování před svátostí.
Postupně se vyjevuje jasnější preference přijímání do úst: u Ráje a u synod Brazy r. 675 se ukazuje, že namáčení krve Těla Páně do Krve Páně bylo původně doprovázeno praktikami „na ruku“, avšak skutečný systém přijímání vyžadoval do úst. Z vyjádření Cyrilůvaro Jeruzalémského vyplývá, že pravá ruka měla spočívat na levé a nebyla určena k přijímání Těla Páně do úst; tato nuance ukazuje na proces posvátňování a historickou proměnu praxe.
Historické svědectví Západu i Východu ukazují, že původně lidé někdy přijímali Tělo Páně po namáčení do Krve (namáčením), a laikové dokonce Krev Páně podávali, ale postupně se přesouvalo k přijímání do úst a s vyhrazením role jáhna a kněze v procesu svatého přijímání. Převažující trend ukazuje, že svatý přijímání do úst se stalo jedině přijímaným způsobem a praxe „na ruku“ byla nakonec opuštěna v obou východních i západních tradicích.
V pozdějších věkových vrstvách se přidávají detaily výslovnosti a gest: Cyrila Jeruzalémského výklad popisuje formu „Přijmi Tělo Kristovo na (pravou!) dlaň a odpověz: Amen.“ a zdůrazňuje klanění a posvátné zacházení s Tělem Páně. Opatové Alexandria a Egypta důrazně upozorňovali na to, že svaté přijímání na ruku nebylo zcela přijato, a společně s nechvějícím respektováním Těla Páně usměrňovali praxi k ústní formě.
Život církve v období pronásledování vedl k tomu, že laici nosili Eucharistii domů a sami si ji podávali, což konfrontovalo církevní praxi s extrémními situacemi. Postupně ale došlo k výraznému očištění a centralizaci liturgické praxe, která zůstala v souladu s kanonickým řádem a teologií, že Boží svátosti jsou darem Boží lásky, nikoliv lidským právem.
Přítomnost pojmů „na ruku“ vs. „do úst“ se stala tématem anglouzavedených debat a rozkolů v různých fázích dějin. V moderní době se stávají otázky o podávání na ruku předmětem diskuze některých církevních autorit, přičemž trvá, že při přijímání do úst je nejvhodnější a nejvíce v souladu s tradicí a teologií.
V souvislosti s kontinuitou liturgie a vývojem praxe se zohledňují také otázky týkající se přijímání pod obojí způsobou a rozdělování eucharistie v průběhu mše. Z Všeobecných pokynů k římskému misálu vyplývá, že rozdávat svaté přijímání je úkolem celebrujícího kněze a že mše nesmí pokračovat dříve než po skončení přijímání věřících. Při přijímání pod obojí způsobou je plněji vyjádřeno svátostné znamení a projev eucharistické hostiny.
V některých regionech se uplatňuje zvláštní praxe, která vyžaduje, aby se svaté přijímání podávalo v kleče a do úst, a preferuje se adorace jako hlavní význam liturgie. Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti doporučil věřícím přijímat svaté přijímání vkleče a do úst jako výraz adorace Boha, což v praxi klade důraz na posvátnost a respekt k svátosti.
The Greco-Roman Origins of the Eucharist
Praktické momenty současné liturgie
V současnosti může být svaté přijímání podáváno pod obojí způsobou, pokud to biskup a diecéze umožňuje, a věřící mohou přijímat Tělo Páně do úst či na ruku podle dané liturgické normy. V případě přijímání do úst je kněz povinen ukázat hostii a říci „Tělo Kristovo“ a poté, pokud je vyžadováno, nabídnout hostii s iniciací „Corpus Christi“ a dodat Amen.
Podávání do úst vyžaduje, aby kněz byl hlavní rozdělovatel eucharistie a asistence dalších kněží či jáhnů či mimořádných akolyta. Při potřetí nastoupení většího počtu věřících může být použito mimořádných pomocníků, avšak v klasických liturgických podmínkách je vždy preferováno, že hlavní roli má kněz.
Podobně platí, že není dovoleno, aby si věřící sami brali Tělo Páně a posvátný kalich, ani aby je mezi sebou podávali z ruky do ruky. V některých regionech může být povoleno žehnat chléb a distribuovat jej po mši, avšak vyžaduje se řádná katecheze a respekt k tradicím římského obřadu.
Slavnost Božího Těla je časem, kdy církev vyzývá věřící, aby obnovili víru v reálnou přítomnost Kristu ve svátosti, a aby jejich „amen“ při každém přijímání vycházelo z opravdového uvědomění a víry. Papež zdůrazňuje, že Eucharistie je shrnutím Ježíšova života a výzvou k věčné smlouvě; vysluhuje se, aby věřící nepřicházeli „p naivní zvyk“.
- Příprava na svaté přijímání zahrnuje hluboké pokání a zodpovědný postoj věřícího k Nemu.
- Rozdávání přijímaných prvků vyžaduje koordinaci mezi celebrantem a asistenty a dodržení liturgických pravidel.
- Charakter přijímání jako odpovídajícího a vyznávajícího aktu je základní součástí víry a eucharistického teologismu.
Vztah svatého přijímání k další světé slávám, zvláště ke svátosti smíření a biřmování, se odráží v katechetických textech a misálním řádu a zdůrazňuje kontinuitu posvátnosti, která si vyžaduje účast věřících s úctou a vírou.