Novoměstský evangelický kostel je Neo-renesanční budova z roku 1898, která nahradila starší modlitebnu z roku 1784. Sbor byl oficiálně ustanoven v roce 1783 a první bohoslužby se konaly na konci roku 1782. Malá toleranční modlitebna stála již v roce 1784 a po různých úpravách sloužila až do roku 1897, kdy byl položen základní kámen k vybudování nového kostela. Stavbu v novoklasicistním stylu navrhl vídeňský architekt Ferdinand Glaser a kostel postavil stavitel Josef Sadílek. Glaser navrhl i vnitřní zařízení, jež zůstalo do dnešní doby nezměněno. Slavnostní bohoslužby k posvěcení kostela se konaly v září 1898. Kostel byl několikrát opravován a slouží velkému, živému sboru, který se o něj pečlivě stará.
Historie sboru a toleranční hnutí v regionu
Protireformace nastolená po bitvě na Bílé hoře byla v Novém Městě na Moravě a okolí velmi důsledná. Sbor byl oficiálně ustaven v roce 1783. První bohoslužby se zde konaly na konci roku 1782. Malá toleranční modlitebna stála již v roce 1784 a po různých úpravách sloužila až do roku 1897, kdy byl položen základní kámen k vybudování nového kostela. Stavbu v novoklasicistním stylu navrhl vídeňský architekt Ferdinand Glaser a kostel postavil stavitel Josef Sadílek. Glaser navrhl i vnitřní zařízení, jež zůstalo do dnešní doby nezměněno.
Hřbitov a významné náhrobky
V Novém Městě na Moravě je také evangelický hřbitov, na němž je pochován člen farního sboru, národní umělec Vincenc Makovský, a bývalý synodní senior Českobratrské církve evangelické (ČCE) ThDr. Za obcí situovaná pozdně barokní plastika Krista na tvarovaném podstavci představuje ikonografický typ sedícího Krista Trpitele, někdy nazývaný i Ecce Homo či Melancholický Kristus.
Podoba Krista Odpočívajícího a ikonografie
Popis sochy Odpočívajícího Krista zobrazuje Krista sedícího na čtyřboké stolici pokryté drapérií. Pravá noha stojí na mírně vyvýšeném stupni. Pokrčená pravá ruka se loktem opírá o stehno a dlaní podpírá skloněnou hlavu s útrpným výrazem. Levice je volně položena v klíně a třímá rákosovou třtinu. Kristus má na hlavě mohutnou trnovou korunu a z hlavy vychází tři svazky paprsčité glorioly. Rákos a gloriola jsou kovové, zlacené. Motiv Odpočívajícího Krista nemá ani tak oporu v biblických textech, ale vyvinul se jako zobrazovací typ v závěru středověku a v pozdně gotických vzorech jej lze sledovat v řezbách a architekturách gest a proporcí podstavců.
Podstavec sochy je koncipován jako třístupňový, s konvexně vypouklou čelní stranou a bohatě profilovanou římsou. Kristus v životní velikosti je usazen na hranolovitém skalisku, má pravou ruku opřenou o stehno a dlaní podpírá hlavu. Levá ruka drží rákos. Testa podstavce a detaily volut naznačují vliv pozdně gotického vzoru na koncepci a dekorativní řešení.
Analogie a regionální kontext
Často se ukazuje, že v regionu Žďárských vrchů a okolí lze nalézt analogie k postavě radešínského Krista zejména ve tvarosloví podstavců a geometrické modulaci soklů. Pavel Svoboda při pátrání po obdobně tvarovaných prvcích soklu u sochy sv. Jana Nepomuckého na zdi kostela sv. Kunhuty v Novém Městě na Moravě poukázal na podobnost s podstavci u radniční sochy ve městě a u soch na mostě u cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou, postaveného v roce 1761 opatem Bernardem Hennetem. Chronogramy na sochách ukazují rok 1764, tedy blízkost časového období a podobnost stylu, přičemž některé sochy mají navíc stejné technické a kompoziční prvky. Žďárské vrchy nabízejí vedle Odpočívajícího Krista i další analogie, zejména u soch sv. Jana Nepomuckého a u soch ze Žďárského mostu.
Detaily podstavců a výzdopy - konvexní plocha čelní strany, ostře zalomené voluty, a tvarově bohaté sokly - ukazují, že autor koncepce měl cit pro proporce i pro tvarosloví. Zřejmě se jednalo o dílnu, která pracovala na více dílech regionální kamenné plastiky, včetně sochy Odpočívajícího Krista a slavných regionálních soch. Srovnání těchto děl v kontextu regionální tvorby ukazuje, že i přes některé nedostatky z hlediska expresívního ztvárnění zde jde o práci, která dokládá porozumění anatomii a jemné citlivosti k duševnímu rozpoložení postav.
Vztah k místu a další souvislosti
Bernard Hennet, opat žďárského kláštera, je spojován s objednáním soch na žďárském mostě a s rozvojem regionální kamenosochařské tradice. Dříve jsme tyto sochy odsoudili za nižší výtvarnou kvalitu, avšak pohled na širší kontext a srovnání s další tvorbou regionu ukazují, že díla mají své opodstatnění a význam v tradičním lidovém i klášterním programování. Obě sochy - Odpočívající Kristus a sochy sv. Jana Nepomuckého - i přes určité nedostatky dokládají pochopení anatomické skladby a schopnost znázornění duševního rozpoložení. Podobně jako u dalších regionálních prací, i zde stojí za pozornost i kvalita podstavců, kde se objevuje podobná skladba a detailní ztvárnění, které bývá u regionálních děl výjimečné.
