V této kapitole budeme hledat a nalézat Boží stopu v jeho Církvi jako mystickém Těle. Nalézt tuto stopu v hierarchii v čele s papežem bylo poměrně snadné, neboť se s nimi setkáváme osobně nebo zprostředkovaně pomocí masmédií. A další z této sekce). Ale co je to anebo, kdo tvoří to tajemné Tělo Kristovo? Patříme i my do tohoto Těla anebo jsme jen přívěškem hierarchie, stádcem, o něž musí duchovní všech stupňů z Kristova příkazu pečovat, vést je a jako nesamostatné jí být vlastně "na obtíž"? Nebo naopak stačí pohled do zrcadla, abychom viděli sami sebe nebo bližní jako "ratolesti" podle Pánových slov: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti."
Na tomto místě - namísto odlehčeného textu jako v předchozí části - se naopak zahloubáme do teologických výkladů a různých pohledů. Jako pro vznik Církve a pro způsob jejích začátků hrálo velevýznamnou úlohu rozhodnutí apoštolů vedených Kristovým Duchem, tak pro další vývoj Církve, pro její vnější podobu v průběhu staletí sehrálo ještě větší úlohu svobodné rozhodování lidí, kteří tvoří církevní společenství. Přitom je třeba rozlišovat mezi vysvěcenými (ordinovanými) a nevysvěcenými pokřtěnými. Všichni sice tvoří společenství nositelů Ducha, ale charakteristickým pro toto společenství je členění, které konečně odpovídá Kristově vůli a je ustanovením Kristova Ducha.
Ordinovaní (vysvěcení) pokřtění mají přitom vykonávat službu, kterou neordinovaní nejsou schopní převzít. I když jejich vzájemný poměr nelze jednoduše označit slovy "autorita" a "poslušnost", přece ordinovaným pokřtěným přísluší jistá vedoucí funkce, která jiným nepatří. Důvod, proč jedni zaujímají na rozdíl od druhých vedoucí funkci, je třeba vidět v tom, že ordinovaní pokřtění představují Krista jako hlavu Církve, ať už v celé Církvi anebo v místních církvích, které představují a současně tvoří všeobecnou Církev.
Nedá se jistě zabránit tomu, aby tento rozdíl nevedl k napětím, která mohou zavinit obě strany; na druhé straně může jít o přepjaté zdůrazňování vedoucí funkce, na druhé straně zase o nadměrnou kritiku anebo o odmítavý postoj. Vidíme však, že toto napětí nepřechází do rozdělení, pokud se zachovává jednota ve společném slavení Eucharistie. Druhý vatikánský koncil vyjádřil tuto skutečnost následovně (konstituce o Církvi "Lumen gentium", 8): "Jediný Prostředník Kristus zřídil a ustavičně udržuje svoji svatou Církev jako viditelný organismus víry, naděje a lásky na této zemi a skrze ni rozšiřuje pravdu a milost mezi všemi....
Není však třeba pokládat za dvě (různé) věci společnost vybavenou hierarchickými ustanoveními a Kristovo tajemné tělo, viditelné společenství a duchovní pospolitost, Církev pozemskou a Církev oplývající nebeskými dary, neboť jde o jedinou složitou skutečnost, která sestává z lidského a božského prvku. Proto, vzhledem k nemalé podobnosti, se Církev přirovnává k tajemství Vtěleného Slova. Jako totiž (lidská) přirozenost, kterou na sebe v nerozlučné jednotě Boží Slovo vzalo, slouží za živý nástroj spasení, obdobným způsobem společenský organismus Církve slouží k růstu těla Kristovu Duchu, který ji oživuje.
Existují nejméně tři způsoby, kterými Církev představuje sebe samu a ve kterých vyjadřuje svou víru ve spojení božského s lidským, v přítomnost nebeského Pána ve viditelném společenství věřících: totiž obraz Božího lidu, dále obraz Církve jako Kristova těla a obraz Církve jako Kristovy nevěsty. Každý z těchto obrazů vyjadřuje jinou stránku Církve, ale pouze z jiného hlediska, z jiného úhlu pohledu. Pojmem Církve jako "Božího lidu" se rozumí, že jde o společenství, které chtěl a utvořil Bůh, a které Mu má sloužit.
Nemíní se jím určitá skupina věřících v Církvi, která stojí v protikladu k jiné, hierarchii tvořící skupině. Hranice probíhá mezi těmi, kteří jsou členy Božího lidu, a těmi, kteří jimi nejsou. Přitom je třeba dodat, že neexistuje přesná hranice mezi společenstvím, které nazýváme Božím lidem anebo lidem v Ježíši Kristu, a ostatními lidmi, kteří k tomuto Božímu lidu formálně nepatří. V jistém smyslu jsou všichni lidé, dokonce mnozí z nich mimořádně živým a intimním svazkem, spojeni s Církví jako Božím lidem.
Bylo by osudným nedorozuměním, kdybychom hranici Církve jako Božího lidu rozuměli jako rozhraní vůči přirozeným národům, které vznikly na základě historických okolností. Takováto hraniční čára byla možná a nutná ve Starém zákoně, protože Boží lid byl omezený na Abrahámovy potomky. Přesvědčení, že prvotní křesťanská obec je novým Božím lidem, tvoří ve Skutcích apoštolů i Listech základní myšlenku.
Po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání počet dětí Izraele náramně vzrostl. V latinské Církvi pojem Církve jako Božího lidu vyzdvihovali Cyprián a Tertulián, zejména však Augustin. Tertulián brání proti gnostikům jednotu starozákonního a novozákonního Božího lidu. Pravdou však je, kterou nelze přehlédnout, že už Tertulián začíná velmi zdrženlivě používat pojem lid pro Církev. Církev je lidem jen jako Duchem naplněné společenství věřících v Krista. Proti ní nestojí jako protiklad cizí národy, jako tomu bylo v případě starozákonního Božího lidu, ale výhradně ti, kteří nemají účast na novém zrodu, kterým se lidé stávají členy tohoto nového lidu.
Podle něho je nový Boží lid podstatně eucharistickým společenstvím. Cyprián rozlišuje dvojí pojem lidu. První vyplývá z uspořádání církevní obce při bohoslužbách a vztahuje se na laiky, kteří se s biskupem spojují v jednotě a zúčastňují se na eucharistické slavnosti jen jako přijímající. Druhý pojem je převzatý z Písma a míní se Církev jako duchovní lid věřících, který zaujal místo starozákonního Božího lidu. I toto druhé pojetí lidu úzce souvisí se slavením Eucharistie, neboť lid v tomto druhém smyslu se neustále představuje ve slavení Eucharistie.
Představa o Božím lidu, naznačená v prvé Cypriánově tezi, se postupně čím dál víc ujímá. Pojem lidu získává čím dál víc význam "společenství laiků". Druhý vatikánský koncil se zabýval pojmem Církve jako Božího lidu ve zvláštní kapitole konstituce Lumen gentium 2. "Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je `vyvolený a vzácný´. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista... Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, lid svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
Koncilní texty důrazně vyzdvihují eschatologický charakter Božího lidu. Podobně jako starozákonní Boží lid musel putovat pouští, aby došel do Zaslíbené země, musí i novozákonní lid putovat staletími, aby dosáhl přislíbené absolutní budoucnosti. Přes těžkosti v určení hranic Církve Koncil oprávněně vyzdvihuje, že existuje jen jeden jediný novozákonní Boží lid, právě tak jako byl jen jeden jediný starozákonní Boží lid. V dogmatické konstituci Lumen gentium 8 se prohlašuje, že Kristova Církev je jediná, a tu vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou.
Náš Vykupitel po svém zmrtvýchvstání pověřil její správou Petra (Jan 21,11). Jemu a ostatním apoštolům svěřil rozšiřování a vedení Božího lidu (Mt 28,18n). Navždy ji ustanovil jako sloup a základ pravdy (1 Tim 3,15). Přesvědčení, že existuje pouze jediný novozákonní lid, ale i nejistotu ve věci určení hranic vzhledem k těm, kteří do Církve nepatří anebo nejsou členy Církve v plné míře, vyjadřuje věta: "Církev, ustanovená na tomto světě jako uspořádaná společnost, existuje [subsistit] v Katolické církvi, kterou vede Petrův nástupce a biskupové ve společenství s ním" (LG 8).
Koncil zde ukazuje jako jeden z prvků sebechápání Církve konkrétní formu Božího lidu. Druhý vatikánský koncil svým pojmem Církve jako Božího lidu opravil zúženou, jednostranně hierarchicky orientovanou představu o Božím lidu, která vyrostla z liturgie a převládala v teologii, ale i celém církevním myšlení. Toto zúžené chápání Božího lidu odpovídalo v Církvi zdomácnělé představě, podle níž Církev sestává ze dvou skupin - vládnoucí a poslouchající. Prozrazuje to v řeči zažité slovo "Církev", pod nímž se především nebo téměř výlučně myslelo pouze představitelé hierarchie, a příslušníci Církve se dělili na kněze, případně biskupy, a "věřící", jako by Církev netvořili všichni příslušníci Církve a jako by i biskupové a kněží nebyli věřícími. Prohlášení 2. vatikánského koncilu zásadně odstranilo takové chápání Církve. Je nyní naším úkolem, tyto představy i prakticky překonat, ale přitom se nezříci struktury Církve, která v jádře pochází od Krista. Obraz o Církvi jako Božím lidu doplňuje obraz o Církvi jako Kristova těla.
Chápání Církve jako Kristova těla nacházíme jen v Pavlových listech. Jako pojem lidu nalézá své doplnění v pojmu Kristova těla, neboť jen tento pojem zvládá představit celou důvěrnost svazku mezi Kristem a věřícími v Krista, tak z druhé strany je potřeba doplnit obraz Kristova těla představou o lidu, aby byl zdůrazněn rozdíl mezi Kristem a Církví jako společenstvím v něho věřících a aby se Církev mysticky neztotožňovala s Kristovou existencí, ale aby se především chápala jako živé společenství, které - byť proniknuté Kristem - přece směřuje k Otci, první božské Osobě, po cestě, kterou je Kristus.
2. vatikánský koncil věnuje této představě část 1.7 dogmatické konstituce o Církvi. V listech apoštola Pavla se setkáváme poměrně často s tímto symbolickým pojmem, ale ne vždy s tím jistým významem, ale s různými odstíny. Ve Starém zákoně a v apoštolské tradici apoštol nenašel obraz o Církvi jako organismu. Je to jeho vlastní výtvor; používá ho jinak ve svých hlavních listech a jinak v pastorálních listech. U Pavla nikde nenalezneme výraz o Církvi jako "mystickém" Kristově těle. Toto doplňující slovo se dostalo do teologie až později. Jeho význam byl dlouho neurčitý.
Pavel mluví jednoduše o Kristových údech anebo o Kristově těle anebo i o těle v Kristu. Jeho tezi o Církvi jako Kristově těle najdeme v listech 1. Korintským a Římanům, dále v Efesanům a Kolosanům. Poslední dva rozvádějí tezi naplno. V 1 Kor 6 pohnulo apoštola falešné chápání křesťanské svobody, aby čtenářům vysvětlil, že křesťané jsou Kristovými údy, a tedy se sebou nemohou libovolně nakládat.
Na základě křtu žijí křesťané ve společenství s Kristem. To spočívá v tom, že obětní kalich při slavení Eucharistie představuje společenství v Kristově krvi a že lámání chleba při společných liturgických obřadech utváří společenství s tělem Ježíše Krista, to znamená vždy s celým Kristem. Svátostné tělo, resp. eucharistické tělo Ježíše Krista a Církev jako (mystické) tělo Ježíše Krista patří nerozlučně vjedno.
Své učení o Církvi jako Kristově těle popisuje Pavel nejpodrobněji v 1 Kor 12. Pavel vysvětluje tezi o jednotě darů podobenstvím. Tak jako je totiž lidské tělo jedno, a přece má mnoho údů, tyto, i když jich je více, tvoří jen jedno tělo, tak je to i s Kristem. Pokřtění tvoří podle Pavla společenství v Duchu. Tvoří podle něj přímo jedno tělo, a to ne ledajaké, ale Kristovo tělo (1 Kor 12,12).
Kristus a Duch jsou základem jednoty pro toto jedno, křtem utvořené tělo, pro toto jedno, křtem utvořené společenství věřících. Křest a Eucharistie včleňují věřící - každá svátost jiným způsobem - do už existujícího Kristova těla. Podle 1 Kor 12,13 jsme pokřtěni v jedno tělo. V Kristu jsme jako údy jeho těla. Církev je Kristovo tělo na kříži, nová "dimenze" dějin. Jediné Kristovo tělo na kříži je mocí Ducha Svatého přítomné v chlebu Pánovy večeře (Eucharistie). Tím je přítomno i to, co On v sobě uchovává - nová, Jím otevřená dimenze.
U věřících, kteří se účastní Pánovy večeře, se Kristovo tělo na kříži prostřednictvím svátostného těla projevuje jako jeho "sestava", jako jeho tělo. Apoštolovo mystické chápání Krista má svůj konkrétní původ v zážitku před Damaškem. Od uvedených textů se odlišují statě v Listu Efesanům a Kolosanům, a to tím, že se v těchto listech Církev formálně označuje jako Kristovo tělo (Ef 1,23), zatímco tělo "v Kristu" chybí, dále tím, že se Kristus označuje jako hlava Církve (Kol 1,18; Ef 1,22; 4,15n).
Církev také Pavel nazývá Kristovým tajemstvím (Ef 3,4), nakolik se v ní splnil věčný Boží plán - plán spásy všech lidí, židů i pohanů. Když Bůh ustanovil Ježíše Krista - prostřednictvím kterého stvořil vesmír a všechno skrze Něho smířil - i za hlavu Církve, která je jeho tělem, náplní (pleroma) toho, který všechno ve všem naplňuje (Ef 1,22n; Kol 1,18n), se jeví "Církev jako nebeská skutečnost naplněná božskými silami.
Apoštolovy výklady o Církvi jako Kristově těle mají v obou listech ze zajetí víc paranetické cíle než v listech hlavních. Pavel odvozuje z jednoty s Kristem a křesťanů navzájem pravidla pro křesťanský život. Přitom je třeba slovu "hlava", převzatému z tehdejších představ, rozumět dvojím smyslem. Hlava je pramenem života a současně zobrazením funkce Ježíše Krista jako nejvyššího představitele, Pána Církve. Tato druhá funkce "nejvyššího představitele" se projevuje v tom, že sám Kristus ustanovil v Církvi základní funkce nebo služby (ministeria), které se proto nemohou chápat jako výsledky sociologického vývoje.
Jak pojem Božího lidu, tak i obraz o těle ukazují, že Církev je jednotlivým členům nadřazená skutečnost, a ne jejich souhrn. Na pozadí Starého zákona apoštol Pavel rozvíjí další obraz o Církvi jako Kristově nevěstě. Ve Starém zákoně se často představuje poměr Boha k jeho lidu obrazně jako manželský svazek. Tento obraz použil poprvé Ozeáš (Oz 1n). Ezechiel (Ez 6,23) ho rozvádí obšírně a názorně. Izaiáš kreslí obraz milenky z mládí, kterou Bůh přijímá s věčným milosrddením. Podle Pavla je poměr muže k ženě, jak je představen v Genezi, jakýmsi znázorněním poměru mezi Kristem a Církví.
Pavel mění starozákonní obraz, který už nevztahuje na Boha, ale na Ježíše Krista. V 2 Kor 11,2 popisuje své působení jako činnost duchovního otce korintské obce. Jako takový se úzkostlivě stará, aby svou duchovní dceru, křesťanskou obec v Korintě, přivedl k ženichovi, Kristu, jako neposkvrněnou pannu. Hodinou uvedení do ženichova domu je parusie. Panenství podle výkladu apoštola spočívá v čistotě a neporušenosti víry. Nejobšírněji mluví Pavel o tomto obrazu v Ef 5,2...
Život nezávislé církve vyžaduje vysoký stupeň duchovnosti. Bez ní selže každý systém církevního uspořádání, což platí zejména pro nezávislou církev. Mimo místní církev nemáme žádnou strukturu, která by zabránila jejímu rozpadu nebo úpadku do zmatku. Život a přežití každé církve závisí na přítomnosti Pána (Mt 18,20; Zj 3,20).
Poté, co Ježíš Kristus vstal z mrtvých, dostal „veškerou moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18; J 17,2) a Otec ho ustanovil „hlavou církve“ (Ef 1,22; 4,15; Ko 1,18). Žádná církev ani církevní výbor nemohou ustanovit hlavu církve. To bylo Boží výsadou a Bůh neurčil žádnou lidskou osobu, která by měla autoritu nad jeho církvemi. Do čela církve postavil svého drahého Syna a tuto pravomoc nedelegoval na nikoho jiného.
Ve svém království a v každé místní církvi musí vládnout pouze Kristus (Zj 1,12-20). Vládne prostřednictvím Písma a Ducha svatého, který nás uvádí do pravdy a umožňuje nám aplikovat pravdu v každé situaci. V Písmu je Kristus jako hlava spojen s církví, která je jeho tělem (Ef 1,22-23; 4,15-16; Ko 1,18).
Musíme si uvědomit, že církev není pouhý klub vedený podle dávno stanovených pravidel. Církev má právo na toto jméno pouze tehdy, pokud existuje živé duchovní spojení s živým Pánem, jako mají naše těla živé spojení s našimi hlavami. Totéž nás učí i Pánův obraz spojení mezi vinným kmenem a jeho ratolestmi (J 15,1-8).
Zahrnuje to jak vládu, tak i život. Církev může zastávat učení o tom, že Ježíš Kristus je hlavou, ale pokud se nepodřizuje jeho vládě skrze Písmo, nemá toto učení smysl. Církev musí také žít duchovním životem, bez toho není podle Nového zákona pravou církví.
V praxi bude existovat nejméně šest znaků toho, že Kristus je hlavou církve jako její vládce a dárce života. Za prvé, církev jako celek i jako jednotlivci se bude hodně modlit za všechny své aktivity a při každé možné příležitosti. Za druhé, bude se pravidelně vykládat Slovo a při každé diskusi a při každém důležitém rozhodnutí se bude neustále odkazovat na Písmo. Za třetí, bude usilovat o svatost. Za čtvrté, členové sboru si uvědomují, že jsou na sobě navzájem závislí, a pracují na tom, aby se společně posilovali ve víře. Za páté, bude zde určité směřování. Za šesté, bude zde řád i svoboda, stejně jako je zdravé tělo dobře strukturované, což umožňuje volný a ladný pohyb.
V místních církvích jsou možné dva extrémy. Na jedné straně může být organizace příliš rigidní a struktura natolik komplikovaná, že potlačuje evangelizační činnost stejně jako spontánní proud lásky a starostlivého zájmu. Na druhé straně může být struktura tak uvolněná, že se církev potácí jako nebohé tělo postižené mozkovou obrnou. Tělo je svázané. Příliš malá organizovanost vede ke zmatkům a k zanedbávání důležité práce. Organizace by měla být dostatečná, aby byla zajištěna koordinace všech částí a nedocházelo ke zmatkům; struktura však nesmí být natolik pevná, aby omezovala volný pohyb.
Vedoucí se proto musí snažit zajistit, aby bylo tělo v dobrém stavu, a tím stimulovat růst a připravovat k práci. Neefektivita vede ke zmatku a frustraci a zneuctívá Pána. Kristus žehná pouze tomu, co sám uvedl do pohybu.
Hlavními službami v církvi jsou apoštolové, proroci a učitelé (1K 12,28). Všechny tři pracují s Božím slovem a předávají ho. Nový zákon věnuje víc pozornosti práci apoštolských týmů než starších. Apoštolské týmy a starší jsou dvě nohy, po nichž se tělo Kristovo pohybuje. Pluralitu - jak v týmech starších, tak i apoštolů - tím není zrušena pozice vedoucího vedoucích, ale jeho postavení závisí na respektu a uznání.
Mezi staršími by zodpovědnost za rozhodování i vedení měla být společná. Je nebezpečné tuto zásadu podkopávat. Vzájemnou závislost mezi těmito dvěma skupinami - žádná taková skupina nemá právo drsně zacházet se suverenitou té druhé.
Církev měla v historii tendenci přehnaně zdůrazňovat udržování církve na úkor získávání nových lidí a oblastí. Důsledkem toho se přikládala větší důležitost pastýřům (pastorům a biskupům). Podobně pastoři a biskupové, kteří měli pod svou autoritou přijímání (eucharistii), považovali často tento „akt obětování“ za zásadní pro spasení. To stejné se stalo i Izraeli ve Starém zákoně. Ježíš je hlavou církve na nebesích (Ef 1,20-22). Na pozemské úrovni není nad staršími a apoštolskými týmy žádná lidská autorita.
V historii člověk nad starší a apoštolské týmy postavil jiné jednotlivce nebo skupiny a narušoval tak Ježíšovu vládu. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je Církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Hlavou je Kristus, jehož zastupuje v Církvi Nejvyšší velekněz. A proto rozkolnými se nazývají ti, kteří odmítají poddanost Nejvyššímu veleknězi, a kteří zavrhují společenství s údy Církve jemu poddanými.
Sv. Kristus je různým stupněm hlavou všech lidí. Prvotně a hlavně je hlavou těch, kteří jsou s ním v uskutečnění spojeni slávou. Za druhé, kteří jsou s ním v uskutečnění spojeni láskou. Za třetí těch, kteří jsou s ním spojeni vírou. Za čtvrté těch, kteří jsou s ním spojeni pouze možností. Za páté pak těch, kteří jsou s ním spojeni v možnosti, jež nikdy nebude uvedena v uskutečnění, jako lidé žijící na tomto světě, kteří nejsou předurčeni.
Hrdlo tvé jako věže z kosti slonové (Písní 7,4). Hrdlem je nazvaná Maria v duchovním smyslu jakožto cesta, po které z hlavy Ježíše Krista na nás, na věřící a údy jeho těla, totiž Církve svaté, životní síly tj. všechny dary Boží plynou, které nás v stavu milosti udržují. „Skrze nejblahoslavenější Pannu“ učí sv. Bernardin, „plynou z hlavy Ježíše Krista do mystického těla jeho všechny milosti života duchovního.“
V Kristu máme všechno, Kristus je pro nás vším. Chceš-li vyléčit svou ránu, on je tvým lékařem. Spaluje-li tě horečka, on je občerstvujícím pramenem. Tíží-li tě pocit viny, on je tvým ospravedlněním. Potřebuješ-li pomoc, on je tvá síla. Bojíš-li se smrti, on je tvůj život. Prcháš-li před temnotou, on je tvé světlo. Potřebuješ-li pokrm, on je tvou stravou. Cokoli žádáš nebo potřebuješ v Něm najdeš (sv. Ambrož).
Není pochyb o tom, že údy jsou spojeny s hlavou, především proto, že od počátku jsme předurčeni k adopci za Boží děti skrze Ježíše Krista. A jako nebyla pomazána jen naše hlava, ale i my, jeho tělo. Proto se vztahuje pomazání na všechny křesťany, zatímco ve starozákonní době příslušelo jen dvěma osobám. On je Syn Boží, který přijal lidskou přirozenost a spojil se s ní tak, že je jeden a tentýž Kristus nejen v onom člověku, který je prvorozený ze všeho stvoření, ale i ve všech svých svatých.
A jako nelze oddělovat hlavu od údů, tak ani údy od hlavy. Proto je nezbytné chápat, že náš Pán Ježíš Kristus je vaše opravdová hlava a vy jste jeden z jeho údů. On je pro vás tím, čím je hlava pro úd. Všechno, co je jeho, je vaše: jeho duch, srdce, tělo, duše i všechny schopnosti a síly. Máte jich užívat, jako by byly vaše vlastní, k tomu, abyste sloužili Bohu, jej chválili, milovali a oslavovali.
A vy zase jste pro něho tím, čím jsou úd pro hlavu. Proto si vroucně přeje užívat všeho, co je ve vás, k službě a oslavě svého Otce. V Kristu všichni máme propojení seSynem Božím v jedné duchovní skutečnosti. Svatá Panna Maria je krkem naší hlavy (Krista), jímž jsou sdělovány všechny duchovní dary jeho mystickému tělu.
Všechny to ukazuje na jednotu a vzájemné napojení údu a hlavy, která tvoří jediné mystické Tělo Kristovo. A právě tato jednotná, živá realita dává církvi její skutečnou identitu a směřování - v síle Ducha, ve světle Slova a v lásce k bližním.