Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech má historický kontext sahající až k prvním zmínkám o Rokycanech v Kosmově kronice české kolem roku 1110, kde se uvádí biskupský dvorec. Arcibiskup Arnošt z Pardubic založil roku 1363 při kostele klášter augustiniánů, který byl v roce 1421 vypálen husity. V 16. století se stal kostel děkanským, a dne 12. září 1784 ho postihl ničivý požár, po němž následovala přestavba dle plánů Jana Ignáce Palliardiho. Kostel byl roku 1789 vysvěcen, avšak tehdy bez věže. Ta byla vybudována až v letech 1821-1823 v empírovém slohu.
Barokní sloup na Masarykově náměstí pochází z roku 1725 a sochařskou výzdobu tvoří plzeňský sochař Václav Bour. Na čelní straně mohutného podstavce je vytesán nápis: Ke slávě a uctění panny, věčného krále roditelky, třikrát z ohně vzešlé, Jan Rauch, Jan Eisel, Jan Gallus, občané rokycanští, opravdu zbožné mysli, postaviti dali. Spodní partie akcentuje sochy světců a světic; horní část podstavce nese trojici světců: sv. Vojtěch, sv. Florián a archanděl Michael.
Raně barokní stavba z roku 1611, přestavěná v letech 1634-1669 karmelitány, je známá především díky sošce Pražského Jezulátka, která pochází ze Španělska a byla darována karmelitánům Polyxenou z Lobkovic (1628). Jezulátko používá dvě korunky a zhruba 46 šatiček, které se střídají podle období, a jeho zvyklost oblékání má hluboké historické kořeny. Jezulátko není exkluzivní pro klášter, ale poutníky a návštěvníky sem vítá otevřenost ke klášerním bohoslužbám.
Kostel byl původně postaven v letech 1611-1612 německými luterány a zasvěcen Nejsvětější Trojici; jméno architekta první barokní stavby v Praze zůstává neznámé, avšak koncepci zřejmě dotvořil císařský architekt Giovanni Maria Filippi. Po vítězství protireformace byl kostel v roce 1624 darován řádu bosých karmelitánů a zasvěcen Panně Marii Vítězné, na blízkém místě byl vybudován klášter. V roce 1636-1644 bylo vystavěno dnešní průčelí na náklady generála Baltasara de Marradas.
Vstup do kostela byl původně orientován k východu, po válce s protestanty však došlo k změně orientace a vchod byl převeden na současnou Karmelitskou ulici; karmelitáni vybudovali kruchtudný prostor, hluboké kněžiště a věž. U kláštera vznikla Seminářská zahrada s jezírky, kde se pěstovaly žáby a ryby na postní stravu. Klášter karmelitánů byl roku 1784 zrušen a kostel přešel pod správu maltézských rytířů. Hlavní raně barokní oltář z roku 1716 je charakteristický střídáním černi a zlata; doplňuje jej nová socha Madony od Jindřicha Čapka staršího, a na stěně kněžiště visí obraz proroka Eliáše od Petra Brandla (rovněž obrazy sv. Josef, sv. Šimon a sv. Jáchym a Anna z roku 1722).
Interiér kostela je dominated většina děl z 17. a 18. století. Vlevo od vchodu se nachází pozdně gotická mramorová křtitelnice, přenesená z kostela P. Ve věži jsou tři zvony, dva z nich jsou původní, a menší z nich nese jméno Jeronym. Krypta pod kostelem vznikla v roce 1666 a skrývá rakev karmelitánů a jejich příznivců ze 17. a 18. století; stav neumožňuje uniknutí vody, což ji dělá špatně udržovanou a mnohé mumifikované těl poničeny. Do roku 1716 zde bylo pohřbeno přes 200 osob, včetně španělského vojevůdce Don Baltasara de Marradas a dalších významných rodů; později zde byly přesuny a úpravy, zůstaly jen některé rakve.
Od roku 1628 je v kostele umístěna proslulá soška Pražského Jezulátka, známého v katolických zemích jako Bambino di Praga. Soška byla do Čech dopravená postupně, nejprve do Čech a Moravy, a uložena v kapli noviciátu karmelitánů. Pověst Jezulátka spojuje zázraky s morovým obdobím i s ochranou kláštera; Jezulátko má zvláštní postavení při moru a při různých krizích, a to i v 17. století během třicetileté války, kdy byla soška na oltáři zasazena a následně opravena.
V průběhu let 17. a 18. století vznikl bohatý soubor oltářů a soch, z nichž nejvýznamnější jsou hlavní oltář, oltář sv. Barbory, oltář sv. Františka z Assisi a klasicistní oltář sv. Petra z Alkantary; jednotlivé oltáře jsou zdobené sochami a malbami od významných autorů, jako jsou Jindřich Čapek st., Jan Jiří Šlanzovský a dalšími řemeslníky. Ve spodních prostorách a předsíních se nacházejí barokní sochy a obrazy, které dotvářejí atmosféru chrámu a vyprávějí příběh barokní sakrální výzdoby.
Na severní straně kaple stojí kaple sv. Michala, která je dnes součástí bohatého barokního prostoru; oltáře zahrnují hlavní oltář sv. Michala z 18. století a doplňující oltáře sv. Barbory a dalších světců. Kaple sv. Michala je zdobena nástavci a sochami andělů, s důrazem na architekturu a řezbářské práce z období baroka. V prostoru kostela jsou vzpomenuty i další gotické, renesanční a barokní detaily, které vytvářejí komplexní obraz rozkvětu sakrální architektury ve středověku i v novodobé době.
Podrobné poznámky k poutnímu místu ve Štípadě: legenda říká, že z Kostelce byl do Štípy převeden vzácný obraz Panny Marie Štípské, a samotný proces přenášení v roce 1764 byl provázen zázračnou sluneční a hvězdnou jevovou premisou; okamžitá svědectví svědků a pergamenová svědectví z roku 1799 potvrzují tuto událost. Gotická socha Panny Marie s Ježíškem je uložena v prosklené vitríně v hlavním oltáři; po stranách klečí archanděl Gabriel a archanděl Michael. V chrámu Štípy je Kongregace sester karmelitánek a patří sem Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje; Štípa je zastávkou poutníků putujících ze Svaté Kopečka. Všechny tyto prvky posilují význam Štípy jako místa duchovní posily a poutních tradic.
Pražské Jezulátko: ikonická soška v kostele Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského na Malé Straně je každoročně cílem statisíců věřících z Čech i ze světa. Soška pochází ze Španělska; legenda vypráví, že se Ježíšek zjevil určitému mnichovi, který podle jména vymodeloval sošku. Do Čech byla soška přivezena vdovou Marie Manriquez de Lara, která byla manželkou Vratislava z Pernštejna, a následně ji Polyxena z Lobkovic darovala klášteru bosých karmelitánů. Sošku roku 1628 darovala Polyxena klášteru; od té doby hrála klíčovou roli v duchovní praxi a zázracích. V roce 1631 obsadili Prahu Sasové a karmelitáni uprchli; soška byla nalezena rekonstrukcemi a oplácela prorocky zázraky. Následně byla korunována a umístěna v kapli, která byla přizpůsobena pro poutníky, kteří ji uctívali. Oblečení Jezulátka má sloužit jako výraz lidského lidského lidství i božství; šaty se mění podle liturgického období a některé z nich jsou dary významných panovnických rodů, včetně šatů, které vyšívala Marie Terezie. Muzeum Pražského Jezulátka nabízí pohled na historii oblékání Jezulátka a ukazuje šaty z různých zemí světa, stejně jako betlémy z různých kultur.
Historie kaple a kláštera ve Štípe a garabandalské zjevení: významná kaple sv. Michala a gotické kořeny kaple Panny Marie dávají místu mimořádný duchovní význam; v minulosti došlo k poutím do Štípy, které sahají až do 14. století, a výstavba nového kostela ve Štípě byla zahájena v roce 1616 díky mecenášství lukovského panství. Soška Panny Marie Štípské byla do nového kostela převezena a v roce 1764 byl slaven slavnostní přesun s údajnými zázraky nad oblohou; svědectví z roku 1799 potvrzují tuto událost. Gotická socha Panny Marie s Ježíškem dnes stojí v prosklené vitríně hlavního oltáře a kaple leží v klášteře Kongregace sester karmelitánek. Evropská kulturní stezka v Čechách a Moravě zajišťuje, že Štípa zůstává zastávkou pro poutníky a návštěvníky, kteří hledají duchovní posilu a kulturní dědictví.
Prostředí Vily a barokní architektura v okolí: důležitá kaple sv. Michala a soubor oltářů z 17. a 18. století včetně oltáře sv. Barbory a oltáře sv. Františka z Assisi dodávají prostoru historickou hloubku. Zajímavé detaily zahrnují řezby Ignáce Františka Platzera z roku 1781, dřevěné zpovědnice z 19. století a barevné malby s motivy Sv. Františka Serafinského či Sv. Václava a dalších výjevů. Barokní kazatelna z roku 1719 s věží Michala na střeše a malebnými reliéfy dotváří atmosféru. Kaple Panny Marie a svatého Antonína Paduánského spojuje tradiční prvky s florálními a geometrickými motivy v barokních detailních výzdobách.
V závěru, rokycanský komplex tak představuje jedinečnou kombinaci historických stavebních epoch - raně barokní reliéfní oltáře, klášterní zahrady, prostor pro Jezulátko i kopírování gotických prvků a novorománský vzhled z 19. století. Společně vytvářejí komplex, který je živým svědectvím o náboženské kultuře střední Evropy a její kontinuální tradici modlitby, poutí a uctívání Panny Marie a svatých archandělů.
