Z reformního křídla katolických kněží, kteří požadovali samostatnost národní církve a reformy, se osmého ledna 1920 zrodila Církev československá husitská, tehdy pod názvem Církev československá. Současné jméno nese od roku 1971. V posledních letech se k ní hlásí asi 41 tisíc věřících.
Když vznikla Československá republika, Katolická církev utrpěla a její vliv se ztrácel napříč sociálními vrstvami. Lidé ji vyhledávali jen pro sňatky či pohřby a reformní křídlo, vedené Jednotou katolického duchovenstva, usilovalo o obnovu církve v duchu husitské tradice a modernizace. Po moci šlo o zdobrovolnění celibátu, úpravu volby biskupů, povolení pohřbů žehem a liturgii v národním jazyce. Řada přívrženců reformního proudu sloužila 25. prosince 1919 bohoslužbu česky, přestože katolická církev umožnila použití českého jazyka až ve 60. letech.
Papež Benedikt XV. tyto požadavky odmítl a po jmenování Františka Kordače pražským arcibiskupem Jednota duchovenstva byla rozpuštěna. Nespokojení kněží v čele s Karlem Farským svolali do Prahy 8. ledna 1920 sjezd Klubu reformních kněží a rozhodli o vytvoření nové Církve československé. Měla být církví státní a garantovat návrat českého národa k husitské tradici. Tři dny po založení byla nová církev veřejně vyhlášena v pražském chrámu sv. Mikuláše a v září 1920 ji oficiálně uznal i československý stát.
Veřejnost jí byla zprvu skeptická v řádách vyšší společnosti, ale v širokých kruzích obyvatelstva bylo přijetí kladné. Již oficiální sčítání lidu v únoru 1921 ukázalo 525 333 příslušníků této víry, a církev se stala druhou nejpočetnější církví v Československu, i když ve své většině lidé ji přijímali v Čechách.
Karl Farský se stal biskupem a patriarchou v roce 1925 a jeho nástupce Gustav Adolf Procházka stabilizovali církev. Na počátku 50. let, po nástupu komunistické totality, nastal tvrdý perzekuční tlak na církve a věřící. Církev tehdy čítala kolem 320 náboženských obcí se zhruba 940 tisíci členy. Stát se však zaměřil hlavně na římskokatolíky a CČSH získala samostatnou Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze (1950) a během dalších let se do služby duchovních zapojovaly první ženy-farářky.
Do roku 1969 se k církvi hlásilo kolem 700 tisíc věřících. V roce 1970 měla 356 státně schválených náboženských obcí a bohoslužebná místa. VI. sněm církve v říjnu 1971 přijal doplnění názvu na husitskou a schválil základní vyznání „Základy víry“. Církev se tehdy hlásila k tradici české reformace a utraqvistické církve a stala se třetí nejpočetnější církví v republice.
Současná Církev československá husitská (CČSH) vychází hlavně z husitské a českobratrské teologické tradice, liturgie však převážně zůstává katolickou. Církevní strukturu tvoří patriarcha, ústřední radu a Sněm jako nejvyšší zákonodárný orgán, s diecézními biskupy a radami. Současným VIII. patriarchou je Tomáš Butta, zvolený v září 2006. Církev má 290 náboženských obcí v Česku a deset na Slovensku, rozdělených mezi šest diecézí: Praha, Hradec Králové, Brno, Olomouc, Plzeň a Bratislava.
Nadále jde o třetí nejpočetnější církev v zemi po římskokatolické a evangelické církvi. Při sčítání obyvatel v roce 2011 se k ní hlásilo 39 276 věřících v Česku a 1782 na Slovensku. Mezi známé členy patří bývalý prezident a premiér Václav Klaus a bývalý premiér Jiří Paroubek. Církev také sleduje moderní vývoj svěcení žen a inkluze do duchovní služby.
V roce 2017 CČSH připomínala 70. výročí kněžského svěcení žen. Zvláštní konferenci „Žena vysvěcená“ pořádala Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci s Církví československou husitskou. Cílem bylo zhodnotit vývoj služby žen-duchovních a diskutovat o významu jejich služby v dnešní společnosti. Slavnostní bohoslužba k 70. výročí svěcení žen proběhla 25. listopadu 2017 v Husově sboru v Praze-Dejvicích, kde jsou pohřbeni i první tři patriarchové církve.
Hlavní myšlenkou programů církve byla rovnoprávnost a sdílení kněžské služby mezi muži i ženami, včetně služby svátostné. V sondu citovaných textů se opět opakuje věta, že „podle teologického pochopení kněžství je jediný a pravý kněz sám Ježíš Kristus, který přinesl oběť jednou provždy“, a že „celá obec věřících jako jeho tělo se podílí na této jeho kněžské službě“. V současnosti se patriarcha vyjadřuje k rovnoprávnosti a postoji církve k svěcení žen, a to v rámci svobodné víry a právního rámce církevních aktů.
Části textu uvádějí, že CČSH vysluhuje svátost večeře Páně pod obojí způsobou i laikům a že se k této praxi připojila rovnoprávná role mužů a žen v církevní službě. První ordinace žen v ČCE proběhly již v padesátých letech 20. století, a ČCE se stala druhou církví v Československu, která tuto možnost měla. CČSH byla jednou z prvních církví v Evropě, která vyslala dvě ženy na kněžský svět během roku 1947, srovnána s praktikami u husitů. Mezinárodní spolupráce a ekumenické projekty, včetně Leuenberské konkordie, se objevují jako téma dohody o vzájemném uznání křtu a sloužení večeře Páně.
V dalších částech článku se zmiňuje, že některé církve umožňují svěcení žen do různých služeb, zatímco jiné zůstávají konzervativnější. V římskokatolické církvi se zvažují alternativy svěcení žen na jáhenky a otevření diskuse o svěcení žen v širším kontextu, jak uvedl i papež František. Korpus SYN (verze 13) ukazuje rostoucí používání slova patriarcha, zatímco termín matriarcha je v češtině novější a zřídka používaný, ale roste vlivem akademických a popularizačních textů.
Na závěr lze sledovat, že Církev československá husitská pokračuje v tradici husitského odkazů, zároveň ale pracuje na inkluzi žen do kněžského a dalších církevních služeb, které zahrnují i svátostné úkony. Vedení církve se soustředí na dialog mezi teologií, praxí a moderní společností, aby se vyrovnala s výzvami 21. století a udržela otevřenou a inkluzivní atmosféru.
tags: #prvni #patriarcha #zenu