Tiára - latinsky tiara = triregnum, trojvládí ( corona triregnum = koruna trojího království). Papežská tříkoruna, tvořená bílou kuželovou mitrou, na ní tři zlaté koruny umístěné nad sebou. Na vrcholu mitry je říšské jablko a kříž. Od 7. století začali nosit papežové kuželovitou bílou čepici.
Ve 13. a 14. století byly na čepici umístěny ještě další dvě koruny. 105. sv. Mikuláš I. Veliký, 170. Alexandr III., 178. Řehoř IX.-193. Bonifác VIII. 193. Bonifác VIII. a 194. bl. Benedikt XI. Tiáru (tři koruny) nosili všichni papežové v letech 1305-1963 (658 let) od 195. pp. Klementa V. do 262. pp. sv. Další verze: 1. koruna přidána za 164. pp. Inocence II. (1130-1143), 2. koruna za 193. pp. Bonifáce VIII. (1294-1303), 3. koruna za 194. pp. bl. Benedikta XI. (1303-1304) / od 197. pp. Benedikta XII. Tiára symbolizovala (14.-20. 3) trojí papežskou moc (kněz, soudce, nejvyšší zákonodárce) - plenitudo potestatis = plnost moci.
4) trojí jazyk z Bible: hebrejština, řečtina a latina. Papež byl po své volbě korunován tiárou. V roce 1963 byl posledním papežem korunovaným vlastní tiárou 263. papež Pavel VI. Po korunovaci tiáru odložil a 11.11.1964 ji prodal do USA. Výtěžek věnoval chudým do Indie. Tiára Pavla VI. je uložena v chrámu Neposkvrněné Panny Marie ve Washingtonu.
Od středověku měl většinou každý papež svoji vlastní tiáru. Od doby 201. papeže bl. Urbana V. se tiára používala nad papežským erbem a v letech 1362-2005 se stala jeho součástí. 266. papež Benedikt XVI. V sakristii velechrámu sv. Petra ve Vatikánu je vystaveno 22 papežských tiár. Nová tiára byla zhotovena pouze pro některé papeže. Papež Řehoř XIII. Piovi VII. tiáru v roce 1800, kdy byl zvolen, věnovaly rodiny z Benátek a další tiáru dostal od císaře Napoleona I. v roce 1804. Papež Řehoř XVI. obdržel v roce 1834 tiáru, kterou byli korunováni papežové Pius IX., sv. Pius X. a Pius XII.
Další tiáru dostal v roce 1845. Pius IX. měl 5 tiár: v roce 1850 mu jednu darovaly sestry Kongregace Sv. Kříže, roku 1854 dostal druhou tiáru, další mu věnovala španělská královna Isabela II. Lev XIII. měl 4 tiáry: v roce 1887 dostal tiáru od pruského císaře Viléma I., Paříž mu věnovala tiáru v roce 1888, roku 1894 mu tiáru daroval rakouský císař František Josef I. a v roce 1903 věnoval papeži tiáru Petr kardinál Respigni.
Sv. Piovi X. Pius XI. obdržel tiáru po svém zvolení v roce 1922 darem od milánské arcidiecéze. Sv. Jan XXIII. Pavlu VI. po volbě v roce 1963 věnovala tiáru milánská diecéze a byl jí korunován při své intronizaci. Papežové Jan Pavel I. a sv. Jan Pavel II. se korunovace zřekli a místo toho přijali při svém nástupu na stolec (intronizaci) za hlavní odznak arcibiskupské pallium. Tiáru použili do svých znaků. Sv. Jan Pavel II. při intronizační mši řekl, že je věcí volby každého dalšího papeže, jestli se rozhodne pro korunovaci nebo ne.
Sv. Jan Pavel II. měl vlastní tiáru, kterou mu tajně vyrobili maďarští katolíci a propašovali ji z komunistického Maďarska do Vatikánu. Nástupce papeže sv. Jana Pavla II. papež Benedikt XVI. nebyl po svém zvolení v roce 2005 korunován tiárou a přijal papežské palium. 25.5.2011 papež Benedikt XVI. dostal darem tiáru, zaplacenou německým podnikatelem Dieterem Philippim a vyrobenou umělci ze Sofie v Bulharsku, a tak byla zdůrazněna větší jednota východních a západních křesťanů. Papež Benedikt XVI. tiáru nikdy veřejně nepoužil.
Fiktivní foto papeže Benedikta XVI. s tiárou. Replika tiáry, která se dává při volbě nového papeže na sochu svatého Petra v chrámu sv. Snad více než slova jsou obrazy schopny dát tvar mnoha odstínům pocitů a emocí: od radosti po smutek, od úžasu po melancholii, od důvěry po strach a zoufalství.
Tak tomu je například v případě otřesů způsobených krutostí a nesmyslností války: činu, který papež František neváhal označit za „barbarský a svatokrádežný“: „V šílenství války“, řekl římský biskup, „znovu křižujeme Krista“.
Mnozí umělci se v letech mezi světovými válkami často uchylovali k postavě Ježíše, muže bolestí, aby ztvárnili drama nevinných obětí a brutalitu bombardování, rozsévajícího smrt. Ukřižování se tak stalo „vizuálním slovem“, které vyjadřovalo hořkost a protest proti zneužívání diktaturami a boji člověka proti člověku.
Živým svědectvím je přibližně devět tisíc děl současného umění ve Vatikánských muzeích, která tvoří původně Sbírku moderního náboženského umění, dnes Sbírku moderního a současného umění, kterou v roce 1973 nechal vytvořit Pavel VI. Patří mezi ně cenné dřevoryty, lepty, linoryty, litografie z přibližně čtyř tisíc exemplářů grafické sbírky Vatikánských muzeí.
Soubor současného umění z papežských muzeí tvoří především dary jako projevy vděčnosti ze strany umělců papeži Montinimu, který si přál obnovit historické a v minulém století leckdy polemické propojení mezi uměním a církví. Obrazy, které jsou inspirovány tématem umučení, jsou drsné, někdy drsné.
Odrážejí otázky po smyslu a úzkosti prožívané v letech válečného konfliktu. Jiným se navzdory jejich drsnosti daří ukázat paprsek naděje mezi záhyby dějin zpustošených nenávistí a smrtí.
Konkrétně grafiky jsou střídavě vystavovány v galerii nebo uchovávány v temných depozitářích papežských sbírek mimo dosah světla, při teplotách vhodných pro konzervaci papíru, mimořádně křehkého nosiče, který vyžaduje zvláštní péči a pozornost.
Černé, zavřené oko a datum vytetované na čele: 1918. Jedná se o Kristovu tvář od Karla Schmidta Rottluffa, jednoho z protagonistů Die Brücke. Tvář Ježíše, napadeného a umučeného lidskou krutostí, je ztvárněna s razantním formálním zjednodušením.
Rottluff, kterého povolali do válečného konfliktu, se obrátil k náboženským námětům; do vatikánských sbírek se dostal v roce 1978 jako testamentární odkaz svatého Pavla VI. „Úkolem umělce je vzbuzovat pochybnosti, někdy lidi znejistit, zesilovat otázky, dbát na etické otázky, nikoliv otáčet hlavu jinam“, říká Micol Forti.
„Právě díky tomuto povolání se nemůže vyhnout sakrálnímu tématu. Umění si vždycky bralo za úkol vyprávět o zlu, které obývá naše dějiny. Zkušenost dvou světových válek postavila umělce 20. století před tento úkol, který je smělý a vznešený zároveň.“
Výkřik odsuzující utrpení, kterému jsou vystaveny děti během konfliktů, se ozývá z litografie Oskara Kokoschky z let 1945-1946: „Kreuz und Kinder“ a zobrazuje Krista podávajícího ruku dětem shromážděným u paty kříže.
Projekt měl složitý a zdlouhavý redakční vývoj - trval přes třicet let práce a zahrnoval výjevy inspirované válkou, smrtí a Pašijemi. Rouaultova díla, inspirovaná ikonografií Dürera, a ilustrace dalších autorů se propojují v této bohaté sbírce, která ukazuje, že sakrální témata zůstávají živá i v moderním světě.