Křížové výpravy a jejich dopady na Evropu a Blízký východ

Obsah kapitoly shrnuje průběh křížových výprav a jejich hlavní etapy, včetně dětsk českých názorností a politických i hospodářských důsledků pro západní Evropu a Přední Orient.

Průběh křížových výprav

1. křížová výprava (1096 - 1099)

První křížová výprava byla vedená norimanským vévodou Robertem, Godefroyem z Bouillonu, vévodou dolní Lothringie, jeho bratrem Baldouinem, Raimundem z Toulouse, hrabětem Flánder­ským Rob­er­tem a franouzským šlechticem Bohemundem Tarent­ským.

Dále se zúčastnili Raimund IV., tažení chu­diny vedli Petr Amienský a Valter ze Saint-Savair. Účastnily se ho živelně masy rolníků ze severní a střední Francie a západního Německa. Část vzala za své již v Evropě, zbytek v Malé Asii.

Roku 1097 se křižácká vojska spojila před Caři­hradem a za pomoci byzantského císaře se přepravila do Malé Asie. Křižáci zvítězili v několika bitvách nad seldžuckým sultánem z Konye a prošli Anatolií. Na konci roku oblehli Antiochii. Na jaře 1098 vznikl v severní Mezopotámii na území arménského vazala seldžuků první křižácký stát - edesské knížectví. Vládcem se stal Baudouin z Boulogne. Po dlouhém obléhání dobyli Křižáci v létě Antiochii. V létě 1099 byl za pomoci janovských a benát­ských obchodníků Jeruzalém dobyt. Město bylo vydrancováno a obyvatelstvo bez ohledu na náboženskou příslušnost bylo masakrováno. V letech 1100 až 1187 existovalo jeruzalémské království - v rukou křižáků.

2. křížová výprava (1147 - 1149)

V roce 1144 dobyl mosulský emír Zengi Edessu a křižáci museli vyklidit celé edessské knížectví. To byl podnět k vyhlášení druhé křížové výpravy. Vedl ji císař Konrád III. a franouzský král Ludvík VII. Zúčastnil se jí i český král Vladislav II. (v té době ještě kníže), švagr císaře Konráda III.

Voj­sko však pro různé obtíže do cíle vůbec dorazilo. V roce 1187 sultán Salāh ad-Dín zasa­dil vojsku křižáckých rytířů zničující porážku v bitvě u Hattínu v Palestině. Rychlými akcemi se zmocnil Jeruzaléma a dalších křižáckých měst a opěrných bodů. Latinští křesťané směli opustit křižácká města za výkupné a vrátit se do Evropy.

3. křížová výprava (1189 - 1192)

Třetí křížová výprava byla slována po dobytí Jeruzaléma. Zúčastnili se jí Fridrich I. Barbarossa, anglický král Richard Lví Srdce a franouzský král Filip August. V roce 1190 zvítězil Barbarossa nad Seldžuky u Konye, ale utopil se v řece Salef v Kilíkii. Jeho syn Fridrich Štaufský zemřel při obléhání Akkonu (1190), u něhož se vyložili Filip a Richard. Richard se zmocnil byzantského Kypru. Po skončení výpravy vzniklo kyber­s­ké království v čele s bývalým králem Jeruzaléma Hugo Lusignanem. Spolu s Filipem Augustem dobyli Akkon, který se stal hlavním městem dřívějšího jeruzalémského království. Brzy poté se vrátili domů Filip II. a rakouský vévoda Leopo­ld V., znepřá­těleni s Richar­dem.

4. křížová výprava

Čtvrtá výprava ukázala i politické a hospodářské důvody těchto tažení. Výzvy k výpravě do Svaté země vydával papež Innocenc III. od roku 1198. Výpravy využili však Benátčané pro své hospodářské zájmy na Balkáně a v Byzanci - nejprve pro ně křižáci obsadili Zadar (1202) a pak byli zataženi do zápasu o cařiřadský trůn. V roce 1204 byl Cařihrad dobyt, částečně i díky palácovému převratu, a bylo zřízeno na území byzantské říše tzv. latin­ské císařství (1204 - 1261). Křižáci se dohodli s Benátčany na rozdělení byzantské říše. Na území dobytém křižáky vzniklo několik latin­ských feudálních států. V Cařihradu bylo zřízeno císařství latin­ské, jemuž formálně podléhaly státy ostatní, z nichž nejdůležitější byla království Soluňské, vévodství Athénské a knížectví Achajské. Velký podíl byzantské říše připadl Benátčanům, kteří kromě části pobřeží od Dubrovníka po Bospor, ostrovy Ion­sské, část ostrovů Kyklad a Spo­rad, Gallipoli, Krétu aj. Protože byli sami na císařství nezávislí, ovládli všechny křižácké státy hospodářsky. Po čtvrté křížové výpravě nastal úpadek křižáckého hnutí. Pře­kážkou vojenským tažením se stalo sjednocení Východu pod žezlem egyptských sultanátů. Hlavní příčinou však byly politické a hospodářské změny v životě západní Evropy ve 13. století.

Oficiálně nevyhlášená výprava se zakládala na myšlence, že hříšníci nemohou zvítězit, proto mají být poslány „čisté“ děti. Církev se postavila proti, přesto zástupy dětí ve věku většinou 12 až 14 let, hlavně z Porýní, vyjely. Část byla prodána do otroctví (už při nákladu v Marseille nebo v severní Africe a Egyptě), část se ztratila na cestě, nebo zahynula na moři.

Hlavním organ­izátorem byl uherský král Ondřej II. Císař Fridrich II. z rodu Štaufů dal podnět k šesté křížové výpravě. Bez boje získal od sultána Jeruzalém, velkou část Galilee a pobřežní pás mezi Jaffou a Sidonem. Práva muslimů na těchto územích byla smluvně zaručena. V roce 1244 křižáci Jeruzalém opět ztratili, tentokrát naposledy. Fran­couzský král Ludvík IX. Svatý se postavil do čela sedmé křížové výpravy, jejímž cílem se tentokrát stal Egypt. Dobyli Damietu a pronikli k Man­súře. Vedl ji opět Ludvík IX. Svatý, ale nikoli proti Egyptu, nýbrž proti Tunisku, kde sicilský král Karel z Anjou chtěl získat obchodní výsady sicilských Normanů. Vojen­ský úspěch výpravy nebyl; obchodní výsady byly haf­sovským vládcem potvrzeny. Sám Ludvík IX. a část jeho vojska zahynuli v Tunisu na moři. Výzvy papežů k novým křížovým výpravám zůstaly bez výsledků. Křižácké državy na Východě, jež neměly nikdy pevný základ, byly postupně likvidovány. Již roku 1268 padla Antiochie, roku 1289 syrský Tripolis a roku 1291 bylo zlikvidováno město Akkon, poslední křižácká država v Palestině.

Význam křižáckých válek a jejich následky pro život západní Evropy byly značné. Bylo zlo’m­eno obchodní panství Byzantinců a Arabů ve východní části Středomoří a přešlo do rukou západoevropských kupců, především Benátčanů a Janovanů. Rozvoj obchodu s východem přispěl k prudkému rozvoji italských měst. Křížové výpravy seznámily západní Evropu s východní kulturou a technikou a s novým způsobem života (v překypu a pohodlí - překypové oblékání, lov se sokolem, hra v šachy, používání horkých lázní, voňavků, konzumace vín a ostré kořeněné stravy). Také lavi­ce, na které se dříve spávalo, se změnily v postel se záclonkami. Evropané získali nové zkušenosti v řemeslnictví - výroba skla, hedvábí, cukru z cukrové třtiny, výroba luxusních látek (brokát). Křižáci přivezli do Evropy znalosti hedvábnictví, nové zemědělské půdiny (zejména rýži, melouny, citrony). První použití erbů (na štítech, pečetích). Z ženy se stala dáma vyžadující dvorskost a úctu muže (opěvování - dvorská rytířská poezie).

Vojenský význam křížových výprav nebyl veliký, snad až první na použití některých nových zbraní. Jejich čle­nové se považovali současně za řeholníky i za vojáky. Řády podléhaly přímo papeži, nikoli vládcům křižáckých států. Na dobytých územích stavěli hrady a pevnosti. První duchovní rytířský řád, který vznikl v Jeruzalémě, byli johánité (Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty, též mal­tézští rytíři). Jejich řehole byla potvrzena papežem v roce 1113. Řád brzy dostává i vojenský charakter a jeho heslem se stává „Defensio fidei et obsequium pauperum“ - obrana víry a služba trpícím. Maltezští rytíři oblékali červené oděvní (dnes černé) s bílým osmi­hratým křížem na prsou. Do Čech byli johánité uvedeni za vlády krále Vladislava II. Templáři (Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu) byli založeni franouzským rytířem Hugem de Payens. Jejich hlavním posláním bylo chránit poutníky do Jeruzaléma. Sídlili v Omarově mešitě. Řehole byla schválena papežem roku 1128. Jejich znak tvořili dva rytíři jedoucí na jednom koni. Po ztrátě Svaté země pře­síd­lili řád do Francie a získali značný majetek. Ve Evropě se stali finanční velmocí, půjčovali peníze i evropským králům. Do Čech přišli templáři kolem roku 1232 a jejich první komenda vznikla u kostela sv. Vavřince v Praze. Roku 1307 dal francouzský král Filip Široký příkaz k zatčení všech templářů a zabavení jejich majetku. Tem­pláři byli obviňováni ze zapírání Krista, uctívání model a sodomie. Soudní stíhání vedlo k jejich zrušení roku 1312. Řádovým oděvem templářů byl bílý plášť s červeným křížem, lidé nosili plášť hnědý nebo černý s červeným křížem.

Řád Německých rytířů (Teutonský; Bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě) je z trojice křižáckých řádů nejmladší. Byl založen v roce 1190 při obléhání. Prvotním posláním byl péče o raněné a nemocné. Roku 1199 papež Innocenc III. potvrzuje majetky, práva a výsady řádu, který v této době přijímal druhý hlavní úkol - boj s nevěřícími. Řád získává značné majetky nejen ve Svaté zemi, ale i v jižní a střední Evropě. Řád působí - mimo jiné - při christianizaci Pruska, kde ve 13. století zakládá vlastní stát, léno podřízené pouze římskému císaři. Sídlem velmistra se stal Malbork. Po porážce řádových vojsk polsko-litevskými spojenci v bitvě u Grü­nwaldu r. 1410 však jeho vliv v této oblasti začíná slábnout. Do Čech přicházejí němečtí rytíři krátce po roce 1200. Česká řádová provincie čítala před rokem 1420 velký počet komand, sídel a řádových fary. Většina z nich zanikla během husitských válek nebo krátce po nich. Z novějších řádových domů získala význam zejména Opavu, řád získal také panství Sovi­nec, Bouzov a další. Němečtí rytíři přijali řeholi sv. Augustina. Členové řádu se dělili na rytíře, kněží a služebné bratra. V pozdějším období, kdy se zúžila původní funkce řádu, pracovali jeho členové převážně jako kněží v duchovní správě. V současnosti je hlavou řádu velmistr sídlící ve Vídni.

V Království obojí Sicílie došlo v roce 1282 k povstání známému jako Sicilské nešpory. Šlechta nespokojená s vládou Karla z Anjou vyhnala Francouze z Palerma a Sicílie. Království bylo rozděleno - Karlovi zůstal Neapolsko, Aragónský král Petr III.

tags: #krizacke #vypravy #dokument