Křížová cesta, Via Crucis, zvaná také Via Dolorosa, Bolestná cesta, je vždy jakousi malou poutí na svatá místa v Jeruzalémě. Třebaže dnešní označení pochází z 16. století, místa posvěcená Ježíšovým utrpením byla uctívána od prvních staletí a od Konstantinových dob byla cílem poutí. Tradice říká, že P. Maria procházela místy Kristova utrpení každý den a sv. Jeroným mluví o davech poutníků ze všech zemí světa. Velmi brzy dochází také k duchovnímu přenesení a ztvárnění svatých míst v jiných zemích - pro ty, kdo do Jeruzaléma putovat nemohli. Boloňský biskup z 5. století, sv. Petronius, dal vybudovat v klášteře sv. Štěpána skupinu propojených kaplí, které představovaly nejdůležitější jeruzalémské svatyně. Boloňský klášter - nazývaný později Hierusalem - tak stojí na začátku pozdějších křížových cest.
Cestovatelé, kteří putovali do Svaté země mezi 12. a 14. stoletím zmiňují Via Sacra jako hlavní cestu provádějící poutníka a zmiňují různá místa spojená s umučením Krista. Roku 1342 byl dohled nad svatými místy svěřen řádu františkánů. Díky nim pak byla některá místa spojena se zastaveními, na kterých bylo možné modlitbou získat odpustky. Mezi prvními bylo místo, kdo se Ježíš setkal s Matkou, kde mluvil s Jeruzalémskými ženami, kde se setkal s Šimonem Kyrénským, kde vojáci losovali o jeho oděv, kde byl přibit na kříž, dále Pilátův dům a Svatý Hrob. Termín Zastavení najdeme poprvé v souvislosti s místy na Via Sacra v Jeruzalémě ve vyprávění anglického poutníka Williama Weye, který navštívil Svatou zemi roku 1458 a pak znovu o čtyři léty později, roku 1462.
Badatelé se domnívají, že dlouho bylo zvykem přicházet na Kalvárii z opačné strany, než byl veden Kristus, přímo od Pilátova domu. Na počátku 16. století byl rekonstruován jiný průběh cesty, považovaný za správnější. V té době se také rozšířilo do Evropy několik reprodukcí svatých míst. Po jejich vzoru pak vznikaly první křížové cesty, v dnešním slova smyslu. Bl. Alvarez (zemřel 1420) dal vybudovat několik malých kaplí s vymalovanými pašiovými scénami při dominikánském klášteře v Cordobě. Velmi časné křížové cesty z 60. let 15. století vznikly také ve Zhořelci (cca 1465) a v Norimberku (1468). Norimberská Zastavení, vyřezaná Adamem Krafftem, měla sedm scén, lidově nazývaných jako „Sedm pádů“, protože na každém z nich byl Kristus znázorněn jako padající nebo skloněný pod tíhou Kříže. Slavným příkladem je také Svatá hora v severoitalském Varallo, formovaná od roku 1491 přímo pod dohledem bl. Bernardina Caimiho, který byl kustodem Svaté země. Pokusili se dokonce rekonstruovat přesně vzdálenost mezi Zastaveními. Šlo však spíše o vnitřní prožitek cesty než o pojem exaktnosti v dnešním smyslu.
Postupně vznikající čtrnáct zastavení a jejich význam
Jak došlo ke stanovení 14 zastavení, nelze snadno určit. Jejich počet se velmi lišil v různých dobách a na různých místech. Již zmíněný Weyův popis z poloviny 15. století jich sice 14 uvádí, ale z nich jen pět odpovídá těm, na které jsme zvyklí. U dalších autorů jejich počet kolísá - najdeme jich 19, 25, 31 apod. Roku 1584 vydal jakýsi Adrichomius knihu nazvanou „Jerusalem sicut Christi tempore floruit“, tj. Jeruzalém jak vzkvétal za Kristova času. Vyjmenovává v nich 12 zastavení, která přesně odpovídají dnešním prvním dvanácti. Kniha byla přeložena do řady Evropských jazyků a spolu s dalšími modlitebními knihami většinou holandské provenience byla patrně základem církví schválené Křížové cesty. Do samotného Jeruzaléma bylo obtížnější konat veřejné obřady, a proto byly Křížové cesty rozšířené do Evropy.
První Křížové cesty do kostelů dorazily až v 17. století. Roku 1686 papež Inocenc XI. udělil františkánům privilegium umístit Zastavení křížové cesty do všech jejich kostelů. Až roku 1731 Klement XII. potvrdil, že Křížová cesta může být v každém kostele a kdokoli ji se zbožností projde získá odpustky, vázané dříve na návštěvu Svatých míst. Zároveň byl definitivně stanoven počet zastavení na 14. První Křížové cestě v římském Koloseu předsedal roku 1750 papež Benedikt XIV. Tradici Velkopáteční Křížové cesty v Koloseu, přerušenou bouřlivými událostmi, obnovil papež Pavel VI. roku 1964. Když dnes papež Lev XIV. ponese kříž na všech 14 zastavení, naváže na Jana Pavla II., který sám vedl procesí Křížové cesty v letech 1980 - 1994.
Později se objevily texty a podněty pro meditaci: posilování víry prostřednictvím textů o zpovědi, modlitbách růžence a zbožnosti k pokání, jak ukazují části během jednotlivých zastavení. Zvláštní část pak tvoří modlitby a meditace ke kněžství; v roce 1960-70 se objevují pasáže pojednávající o Roku kněží a úloze kněží v Cirkvi, o jejich spojení s laiky a o významu eucharistie a vyprošování milostí pro kněze.
Společný duchovní rámec a současné důrazy
V kontextu současných textů se opakovaně zdůrazňuje, že křížová cesta má být nejen venkovním obřadem, ale zejména osobní i společnou modlitbou, která spojuje každého poutníka s Kristovým utrpením a s tajemstvím vykoupení. Texty připomínají důležitost pokání, odpuštění, modlitby, a zvláště roli kněží jako prostředníků milostí a pastýřů ve společenství věřících. Historické i současné průvodce výslovně volají po bdělém naslouchání Bohu, opravdové lásce k bližnímu a pokání, které vede k proměně srdce a života.
V rámci duchovního doprovodu lze při křížové cestě nalézt i další impulzy: úvahy o tom, jak čas, rodina a služba republice i církvi vyplývají z následování Krista, a jak mají být naše kroky motivovány láskou, soucitem a obětavostí. Zvláštní důraz se klade na důsledné vedení křesťanského života i v situacích zkoušek a utrpení, kdy je třeba zůstat věrný Pánu a vyprosit milosti pro sebe a pro druhé.
Časopis Duha a další materiály inspirují k rozjímaní nad jednotlivými zastaveními a nabízejí i ilustrace a návody pro rodiny a školy k zapojení do modlitby a reflexe. Článek shrnuje také prostředky pro práci s mládeží a rodinami, aby prožili Pánovu bolestnou cestu jako cestu světla a nádeje.