Biblický příběh o narození Ježíše Krista a oslava této události se v křesťanském světě slaví od čtvrtého století. Přesný den ani rok narození Ježíše není znám, protože pro první křesťany před bezmála dvěma tisíciletími nebylo datum Ježíškova narození v popředí jejich zájmu. Křesťané totiž v prvních dvou stoletích své existence slavili především Velikonoce, jimiž slavil celý život a dílo Ježíše Krista až po jeho ukřižování včetně víry v jeho vzkříšení.
Teprve ve 3. století vznikl požadavek oslavit zvláštním svátkem také Ježíšovo narození. Protože se v té době už neznal den a rok Ježíšova narození, byli křesťané naprosto volní ve volbě nejvhodnějšího data. Západní církev - v Římě - zvolila 25. prosinec, což bylo datum starého pohanského svátku Narození věčného slunce. Východní církev slaví narození Krista 6. ledna. To bylo datum jednoho pohanského svátku v Alexandrii, a to svátku Narození Božského eonu.
Křesťané dali původně svátku slunovratu nový smysl. Ten nespočívá v oslavě příchodu nového světla v přírodě, jak tomu bylo v době antiky, ale spočívá především v oslavě příchodu nového světla, které nikdy nezhasne - světlo duchovní, jež přišlo v historické osobě Ježíše Krista.
- V Česku je však za vrchol Vánoc považován Štědrý den, 24. prosinec, coby předvečer samotné slavnosti.
- Zhruba od 16. století se datuje snaha vyložit narození v souvislosti s historickými daty a kosmickými konstelacemi; starší pokusy však bývaly spekulativní a nebyly oficiálně přijaty.
Jestliže se podíváme na biblické prameny, rozlišujeme dvě evangelia, která uvádějí Ježíšovo narození: Matouš a Lukáš. Obě líčí Ježíšovo narození jako božský původ a jeho dítě coby Syna Božího; Maryina panenská početí z Ducha svatého a zjevování andělem jsou klíčové motivy. Narození samo o sobě je v Evangeliích součástí splnění mesiášského očekávání, nikoli samostatně vyhrazené datum pro oslavu narození.
Historické datace narození Ježíše zůstávají nejisté a historici se neshodují na konkrétním roce ani dni. Evangelia Matouše a Lukáše naznačují různé časové souvislosti - Herodesova smrt a římské sčítání lidu - a snaží se tak situovat Ježíšovo narození do období kolem konce 1. století před naším letopočtem až do jeho počátku. Nejčastější konsensus historiků nachází narození Ježíše mezi roky 7 a 4 př. n. l. a roku jeho smrti v období kolem let 30-33 n. l.
Věřitelé a historicko-teologické práce často argumentují, že slavení Vánoc 25. prosince vzniklo zejména ve 3. století a bylo do určité míry ovlivněno snahou nahradit pohanské svátky Slunce novým křesťanským významem. Představitelé raného křesťanství navazovali na staré tradice spojené se slunovratem a ročním cyklem, ale hlavní důraz byl kladen na christologii a na to, že Slovo se stalo tělem. Z pohledu teologických spisů 4. století tak Vánoce plní roli obhajoby božství Slova a jeho vtělení do lidství - klíčová témata nicejské christologie.
Historie Narození Páně tedy ukazuje, že datum narození nebylo do 3. století oficiálně stanoveno, a až poté se začalo formovat slavení 25. prosince na Západě a 6. ledna na Východě. V Římě se 25. prosinec stal dies natalis Solis invicti, tedy dnem narození Neporaženého Slunce, a později byl tento pohanský svátek nahrazen narozením Krista. Kromě data narození se pozornost církve soustřeďovala i na křest Ježíše a na jeho veřejné působení, na which culminuje vzkříšení a nanebevstoupení.
V teologické literatuře a gregoriánských liturgických záznamech se tak vyvíjí pohled na Vánoc jako na svátek narození Slova, který ztělesňuje božství a lidství v jedné osobě Ježíše Krista. Z hlediska liturgických pramenů se Epifanie (zjevení) a Narození Páně stávají ústředními oslavami, a to s různými důrazy na božské světlo a na kristologické výklady. V Jeruzalémě a Egyptě se tradiční data v průběhu 5. století posunovala a stabilizovala, v Alexandrii se narození Páně slaví 25. prosince teprve po koncilu v Efesu (431). V Antiochii se Epifanie oslavuje 6. ledna, a to spolu s křtem a zjevením Božího Synu - v různých regionech vznikaly odlišné zvyklosti, které se postupně sjednotily.
V poslední části literatury o Vánocích se setkáváme s tezí, že samotný datum narození Ježíše nebyl důležitý pro rané církevní společenství; to, co se slaví, je božský význam narození a jeho vztah k vykoupení, smrti a vzkříšení. Ačkoli jsme vnímali datace a různé teologické konstrukce, hlavní náplní křesťanské oslavy zůstává Kim cj christologie - že Bůh se stal člověkem a přinesl světlo do světa skrze Ježíše Krista, který svým příchodem a životem ukázal cestu k Bohu.
Dozvíme-li se o původu Vánoc, musíme uznat, že jejich vznik byl postupný a souvisí s proměnou pohanských svátků v křesťanské oslavy, nicméně hlavní poselství zůstává: narození Krista znamená zrod naděje, světla a spásy pro lidstvo. Přes složitost historických výkladů a různorodost regionálních tradic se Vánoce vyprofilovaly jako nejvýznamnější křesťanské svátky, které kladou důraz na narození Spasitele, jeho lidskost i božství, a na hluboké duchovní poselství pro světlo světa.
Současný pohled na datum a termíny
V moderní době se liturgové i laici často ptají, proč se slaví 25. prosince a proč 6. ledna. Výsledkem je, že současné kalendáře často reflektují kombinaci historických tradic, teologických interpretací a historických kulis. Někteří odborníci považují 25. prosince za konvenční datum, které si volili římští křesťané během 3. století, aby „vymýtili kult nepřemožitelného Slunce“ a „přijali” Krista Slunce v novém duchovním smyslu. Jiní argumentují, že datum závisí na datumu vtisknutí ticha a smrti Pána, které se propojovalo s datem početí, a že Východ oslavoval 6. ledna jako Epiphanii, která zahrnuje zjevení Krista i křest.
V závěru lze říci, že historické propojení Vánoc s pohanskými svátky nebylo primárním cílem rané církve, ale následným procesem asimilace a proměny v kontextu teologických debat o božství Slova a vtělení. Dnešní křesťané si tedy připomínají narození Ježíše jako čas duchovního světla, naděje a spásy, bez ohledu na přesný den či rok jeho narození.