Už padesát let funguje mezinárodní organizace Lékaři bez hranic.
V začátcích se na jejích aktivitách podílely jen desítky pracovníků, teď zaměstnává víc než šedesát tisíc lidí, a to většinou místních.
Například z Česka a Slovenska na mise do zahraničí vyrazí pomáhat zhruba třicet pracovníků ročně.
Mnohdy složitý boj o zachování neutrality nejslavnější humanitární organizace mapuje pohnutou historii nejmodernějších dějin.
„Léčit a přinášet svědectví.“
Dnes už téměř slovníkové motto stálo u vzniku Lékařů bez hranic, organizace celosvětově známé jako Médecins Sans Frontières (MSF), která letos slaví padesát let fungování.
Na úplném počátku nadnárodní humanitární společnosti byli dva francouzští lékaři, Max Récamier a Bernard Koucher.
V týmech Mezinárodního výboru Červeného kříže si oba prošli občanskou válkou v Biafře, dnešním regionu Nigérie.
Zděšeni tamními hrůzami se společně se skupinou novinářů kolem lékařského časopisu Tonus roku 1971 v Paříži rozhodli, že kromě pomoci je o místech válečných konfliktů třeba také pravdivě informovat.
MSF si jako zpočátku méně oficiální organizace ale dala podle prvních vyjádření za cíl hlavně poskytovat pomoc lidem v ohrožení „bez rozdílu ras, náboženství, filozofie nebo politiky“.
Po vymezeních, které formovalo revoluční dění ve Francii na konci šedesátých let a zkušenosti z válečných zón, se tak nejskloňovanějšími pojmy staly nestrannost, neutralita a nezávislost.
Půl století poté to platí úplně stejně jako začátku i přesto, že jejich naplňování po celou dobu globálního fungování, vyvolává největší diskuse.
„V praxi se tato hodnota do naší činnosti zrcadlí tak, že nestraníme během konfliktu žádné z bojujících stran.“
„O našem přístupu komunikujeme se všemi a vyjednáváme se všemi,“ vysvětluje tisková koordinátorka české pobočky MSF Tereza Wyn Haniaková.
Z České republiky a Slovenska podle zástupců české pobočky vyjede na misi každý rok zhruba třicet lidí.
Patří mezi ně jak lékaři, tak různí administrativní pracovníci.
Asi nejznámější tváří organizace je lékař Tomáš Šebek, který příběh svého odjezdu popsal v pořadu Hydepark civilizace.
„Musíte mít praxi, diplom a procházíte několikaúrovňovým výběrovým řízením, kde se testují i jazykové znalosti a psychologická odolnost tak, aby člověk mohl tomu všemu čelit a nerozsypal se z toho,“ popisoval.
Podle Haniakové je cesta všech zájemců na misi stále obdobná.
Pokud má lékař o zapojení do společnosti zájem, navštíví informační večer a musí projít výběrovým řízením.
Pak už jen čeká na nabídku mise - místo pobytu si vybrat nemůže, ale cestu může odmítnout.
Od organizace pak pobírá mzdu.
Vedle nutných lékařských pozic, jako jsou chirurgové a anesteziologové, ale zapojují pobočky MSF do práce i logistiky nebo manažery lidských zdrojů.
Víc než polovina z pěti stovek aktuálních projektů je v Africe, přes třetinu z nich je v Asii, MSF ale působí částečně i v Jižní Americe a pandemie koronaviru jejich působnost rozšířila i do postižených oblastí v Evropě s jinak běžně fungujícím zdravotnictvím, jako bylo Španělsko nebo Itálie.
„Pandemie nám zas a znova připomněla, že musíme investovat v regionech, kde pomáháme, do místního personálu.“
Když jsme narazili na problém, že nemůžeme do oblastí vyslat zahraniční kolegy, byli to právě místní, kteří drželi projekt v chodu,“ vysvětluje zástupkyně české pobočky organizace.
Místní teď představují až devadesát procent spolupracovníků organizace.
„Tito lidé, ať už jde o Jihosúdánce, Indy, Haiťany nebo Afghánce, jsou jednoznačně páteří Lékařů bez hranic,“ míní tisková koordinátorka.
že bez komunikace s místními by humanitární projekty nemohly fungovat.
Vysvětlování misí s cílem poskytnout lékařskou péči komukoliv bez ohledu na státní příslušnost bylo podle analýzy skupiny Humanitarian Practice Network na počátku v ozbrojených konfliktech obtížné.
Podle zástupců organizace tohle všechno ale výrazně změnila Nobelova cena za mír, kterou MSF získala v roce 1999.
Udělení ceny o Lékařích zvedlo povědomí, poskytnutou částku organizace věnovala na Kampaň za dostupnost léků a během dalších třiceti let se její působnost přesunula do víc než osmdesáti zemí světa.
V novém tisíciletí se milníky stala masivní pomoc při ničivé tsunami v jižní Asii v roce 2004 nebo při zemětřesení na Haiti v roce 2010, což byl také největší krizový zásah, který MSF dosud uskutečnila.
Nestrannost za každou cenu?
I kvůli nutné spolupráci a komunikaci s místními obyvateli a úřady přinesla proklamovaná neutralita Lékařům mnohdy problematickou pozici, se kterou se musí organizace v průběhu svého fungování vypořádávat.
Erbovní heslo nestrannosti a přinášení svědectví naráží na výtky ohledně zaujatosti ke stranám konfliktu.
Od prvních misí Lékařů bez hranic se podle tiskové koordinátorky české pobočky MSF Nikoly Kaňovské Tenevové potýká globální humanitární skupina s dilematem, které naráží na její počáteční hodnoty.
Poprvé bylo tematizováno v Etiopii během osmdesátých let, kdy zemi zasáhl hladomor - pomoc, která do země směřovala, ale tamní vláda zneužívala.
Přestože kvůli zveřejnění známých informací o chování místních úřadů hrozilo týmům MSF vyhoštění ze země, rozhodly se nakonec svědectví na úkor ukončení péče o hladovějících podat.
Obdobná situace se opakovala i v polovině devadesátých let v Zairu, dnešní Konžské demokratické republice.
Naopak kvůli pokračování mise postupovaly týmy lékařů opačně třeba na Srí Lance.
„Tam jsme se rozhodli nepodat svědectví o následcích války. Stále věříme v to, že mlčení zabíjí.“
„Zároveň jsme si vědomi toho, že mlčení může v naprosto výjimečných případech i hojit,“ uvedla tisková koordinátorka Wyn Haniaková.
Přelomová občanská válka ve Rwandě a uprchlická krize
Zlomovým momentem pro Lékaře bez hranic byla občanská válka ve Rwandě roku 1994, která vyústila v největší genocidu po holocaustu.
Během nezvladatelného konfliktu mezi Hutuy a Tutsii Lékaři bez hranic poskytovali primární a traumatologickou péči.
Vůbec poprvé a naposledy tehdy mezinárodní organizace oficiálně vyzvala francouzskou vládu k ozbrojené intervenci.
„Lékaři nemůžou zastavit genocidu,“ psalo se v otevřeném dopise adresovaném tehdejšímu prezidentovi Françoisovi Mitterrandovi.
Následně se ve francouzských médiích tehdy debatovalo nad smyslem podobné aktivity směrem k dárcům, kteří projekty podporovali kvůli nezávislosti na jakýchkoliv politických vlivech.
Financování misí je podle oficiálních dat Lékařů bez hranic založené na příspěvcích od soukromých dárců, kterých je globálně zhruba sedm milionů.
Oficiální prohlášení MSF také odmítá příspěvky a dary od států a mezinárodních organizací.
V České republice na jejich činnost přispívá víc než sedmdesát tisíc lidí.
Kontroverzní kroky
Organizaci se ale nevyhnuly ani kontroverze uvnitř její struktury.
V minulém roce vyvolal rozruch dopis, který iniciovalo hnutí Decolonise MSF (Dekolonizujte MSF), složené zčásti z bývalých spolupracovníků Lékařů bez hranic.
„Rasismus formuje naši kulturu a přemýšlení i v tom, co definuje naši organizaci: staví vedle sebe tzv. bílé experty z Evropy a tzv. vzdáleného cizince v nouzi.“
Zhruba tisícovka signatářů v dopise následně vyzývá k prošetření vniřního procesu při výběru pracovníků, který podle nich v některých případech diskriminuje místní a zvýhodňuje Evropany.
Mezi dalšími body výzvy patří apel na vytvoření inkluzivnějšího prostředí a prošetření selhání, které hnutí publikovalo v letošní souhrnné zprávě.
„Bohužel v některých oblastech musíme učinit někdy až kontroverzní rozhodnutí. Rozhodneme se třeba neposílat lékaře určité národnosti do nějakého konfliktu, abychom je nevystavovali ještě většímu riziku, než je nutné,“
vysvětluje zástupkyně české pobočky MSF a dodává, že někdy je zase lepší přítomnost mezinárodního personálu s ohledem na bezpečnost.
I tak ale byli naposledy letos v říjnu zavražděni tři spolupracovníci Lékařů v etiopském Tigraji.
Nejvíce opakovanou výtkou k aktivitám MSF je také pomoc během uprchlické krize.
„Nejčastěji skloňovaná kritika je, že jsme pašeráci, ale to je absolutně bezpředmětné,“ vysvětluje Wyn Haniaková.
„Ve vodách se pohybujeme podle mezinárodního námořního práva. A děláme to z jediného důvodu - na moři umírají lidé a jedná se o nejsmrtelnější uprchlickou trasu na světě,“ reaguje tak na obvinění s tím, že tvrzení vyvrátil italský soud.
Afghánistánu
V Afghánistánu funguje pět projektů Lékařů bez hranic.
Vyslané týmy tam spolupracují s místními s cílem zajistit zdravotnickou péči pro několik milionů lidí, kteří si ji nemohou dovolit.
MSF na místě vyjednává se všemi - Talibanem, afghánskou armádou a dříve i s lokálními milicemi a americkými ozbrojenými složkami.
V tamních nemocnicích dokonce platí nepsané pravidlo zákazu vstupu do nemocnice s jakoukoliv zbraní.
Podobná vyjednávání jsou ale v posledních letech i jedním z důvodů stupňujících se útoků na zdravotníky.
Roku 2015 se v afghánském Kundúzu odehrál dosud největší útok na zdravotnickou misi, když při bombardování nemocnice americkou armádou přišlo o život dvaačtyřicet lidí.
Afghánská armáda byla podle vyšetřování přesvědčená, že se ve zdravotnickém zařízení nacházelo několik bojovníků radikálně islamistického hnutí Taliban, na které útok patrně cílil.
Už několik let se statistika útoků na centra Lékařů bez hranic drží na podobné úrovni, oficiální statistiky WHO za první pololetí roku 2021 zaznamenaly více než dvě stě útoků na zdravotnictví.
„I válka má svá pravidla. A jedno z nich je, že na nemocnice a bezbranné pacienty a pacientky se prostě neútočí,“ apeluje koordinátorka.
Hlavním cílem je nebýt na místě potřeba.
MSF zůstává často jedinou humanitární organizací, která poskytne pomoc zraněným bez ohledu na politickou příslušnost.
A s rostoucí působností, i tlakem z různých stran se jejich způsob práce proměňuje.
„Již dávno to není o tom, že vyšleme pár chirurgů, kteří odoperují sto pacientů a zase je vrátíme nazpět domů. Obrovskou hodnotu vidíme v udržitelnosti zdravotnických struktur, které pomáháme postavit na nohy,“ vysvětluje Wyn Haniaková.
Často opakovaným klišé, které ale bude ještě nějakou dobu platit, je skutečnost, že největším cílem MSF je nebýt na místě vůbec potřeba.
Podle zástupkyně české pobočky nezbývá než doufat, že za dalších padesát let budou Lékaři bez hranic potřeba alespoň na méně místech než nyní.
„Nejsme míroví vyjednavači, neiniciujeme přestavby měst, jednu věc ale myslím děláme dobře.
Tato organizace byla založena roku 1971 a ve světě je známá pod francouzskou zkratkou MSF.
Založila ji skupina francouzských lékařů a novinářů při nigerijské občanské válce.
Jako hlavní byla myšlenka, že každý člověk má právo na lékařskou pomoc bez ohledu na to, jaké je rasy, náboženského vyznání či politického přesvědčení.
Je to celosvětové hnutí a jeho jádro tvoří 24 členských asociací.
Formální ústředí má organizace ve švýcarské Ženevě.
S Lékaři bez hranic pracuje v terénu kolem 2 600 spolupracovníků.
Jedná se o zdravotní sestry, porodní asistentky, farmaceuty, psychology, logisty a administrátory.
Po jejich boku dále pracuje dalších asi 30 000 místních zaměstnanců.
Foto: MUDr. Lékaři bez hranic pracují na bázi tzv. operačních center.
Jejich sídlo mají v Paříži, Bruselu, Amsterodamu, Barceloně a v Ženevě.
Odtud se řídí operace po celém světě.
Do ohrožené oblasti vyšlou průzkumný tým.
Ten se skládá z koordinátora, zdravotníka a logistika.
Ti na místě zjistí, o jaké nebezpečí se jedná.
Na základě průzkumu je sestaven dokument, který posoudí konkrétní operační centrum.
To pak rozhodne, zda se mise uskuteční nebo místní vláda sama zvládne lidem pomoci.
Místní lidé někdy reagují na lékaře s nedůvěrou.
Myslí si, že se u nich objevili nějací cizinci v bílých tričkách s logem a nikdo přesně neví, co tam dělají.
Když lékaři zasahovali u epidemie Eboly v Africe, místní lidé udiveně pozorovali zdravotníky ve speciálních ochranných oblecích a dívali se na ně jako na mimozemšťany.
Ubytování Lékařů bez hranic na misích bývá různé.
Pokud zasahují někde v Africe, často bydlí v chatrčích z hlíny, kam občas lezou hadi a různá havěť.
Zajímavá je ochrana bezpečnosti lékařů.
Lékaři zásadně nepoužívají zbraně, ani v sebeobraně.
Do nemocnic nesmí vstoupit nikdo ozbrojený.
Bojovníkům nebo vojákům je zakázáno vcházet do zdravotnických center se zbraněmi.
Tím je bezpečnost lékařů částečně zajištěna.
Ani této organizaci se nevyhýbají aféry.
V loňském roce vyšla na povrch zpráva, že pracovníci z řad Lékařů bez hranic si na humanitárních misích v Africe platili prostitutky.
Koncem srpna se jim téměř nedalo vyhnout. Tisíce lidí přespávajících v podchodech, několik stanů, absolutní nedostatek vody, hygieny, toalet.
I já jsem záběry viděl.
O několik dní později jsem zjistil, že se v brněnském kině Scala pořádá sbírka pro tyto lidi - prý nemají boty, oblečení ani jídlo pro děti.
V tu chvíli jsem si řekl, že do sbírky bych mohl něčím přispět, stejně jako člověk přispívá na oběti zemětřesení v Nepálu nebo na Haiti.
Donesli jsme s manželkou pár věcí z domu a potkali se s organizátory sbírky.
Mezitím internet „ovládli“ uprchlíci v Maďarsku.
Nevím přesně proč, ale všechny tyto události mě přivedly k myšlence, že bych mohl vlastně své auto taky naložit věcmi a odjet do Maďarska.
Protože jsme jeli první, koordinovali jsme auta za sebou a podávali zprávy o aktuální situaci - informace staré několik hodin byly většinou silně zastaralé a neplatné.
Protože v Györu naší pomoci příliš třeba nebylo, vyložili jsme humanitární pomoc, kterou jsme vezli z našeho sboru, na Keleti pályaudvar v Budapešti, kde působí dobrovolníci z organizace Migration Aid, a ti byli za pomoc velice vděční.
V Budapešti již byla pomoc poloprofesionálně organizovaná.
Při návratu do ČR a s pocitem, že to zas tak strašné vlastně není, jsme se na žádost dobrovolníků z jihu Maďarska zastavili v záchytném táboře 10 km od Györu, abychom aktualizovali informace.
Situace se od nedělního večera, kdy jsme dostali poslední informace, samozřejmě opět dramaticky změnila.
Policie se rozhodla všechny uprchlíky naložit v neděli ve tři hodiny ráno do autobusů a odvézt na několik kilometrů vzdálenou malinkou vlakovou zastávku.
Dorazili jsme tedy kolem poledne do tábora a po rychlé domluvě s vedoucími české výpravy jsme vyrazili pro zásoby do Szegedu a rovnou na vlakové nádražíčko.
Ve stínu je 30°C, slunce praží, na nádraží stojí 20 autobusů plných lidí, kteří už několik hodin neviděli ani kapku vody.
Policie některé z nich ani nepouští ven.
Roznášíme vodu, lidé nás prosí o víc vody.
V jednom z autobusů, kam mě policie pustila, bylo takové horko a dusno, že se mi během těch pár minut udělalo nevolno.
Ještě větší nevolno se mi udělalo z představy, že uprchlíci tam sedí už pár hodin.
Chodí za námi různí lidé s prosbou o lékaře.
Přes koordinaci z OSN (UNHCR) se nám podaří zavolat Lékaře bez hranic, kteří tak mají celé odpoledne až do noci co dělat.
Večer dokonce přivezli velký lékařský stan a další týmy.
Lékaři bez hranic reagují nejrychleji z oficiálních organizací.
Internet je plný obrázků s haldami odpadu, špinavými kolejemi a prostě velkého nepořádku - často s titulkem, jací jsou ti uprchlíci nevychovanci a že to by se u nás nestalo.
Když je na jednom místě 1 500 lidí a za den jich tam projde 6 000, nikde není jediný odpadkový koš, tak to prostě jinak moc nejde.
Během odpoledne za námi přišel anglicky mluvící mladý syrský svalnatý muž s tím, že prosí o pytle na odpad, že by chtěli s kamarády uklidit, než je policie odveze.
Po nějaké době se nám podařilo pytle někde splašit a kluci opravdu uklízeli, dokud všechny pytle nenaplnili.
Pomohlo to asi na tři hodiny, poté byl perón a okolí opět plné prázdných lahví a pytlíků od jídla.
Policisté hlídající uprchlíky byli velice různí. Mnoho z nich bylo přísných, drsných - nedovolovali nám roznášet vodu ani jídlo, nenechali uprchlíky dojít na toaletu, nedovolili nám téměř nic.
Dělali, že nevidí a neslyší.
Jiní však byli takzvaně normální lidé - pomáhali nám s distribucí vody, nechávali děti běhat kolem autobusu, chodili za nám s prosbou o kousek čokolády pro plačící dítě a byli příjemní a komunikativní.
Vypravili jsme rychle dodávku s jídlem a pitím a po všem se velice rychle zaprášilo.
Policisté byli drsní, byl večer, tma a atmosféra velice vypjatá.
Uprchlíci netušili, kde jsou, proč tam čekají, proč nemohou vystoupit a kdy kam pojedou.
Autobusy byly přeplněné k prasknutí, lidé kolabovali, omdlévali a byli dehydrovaní a přehřátí.
Jeden otec ukazoval z okna, že mu omdlela malá asi čtyřletá dcerka.
Spolu s pozorovatelkou z OSN jsem policii přemlouval, aby nechala otce s dítětem vystoupit, ale trvalo asi 10 minut, než uznal, že by mohla být situace vážná.
Zavolali jsme Lékaře bez hranic a nakonec vše dobře dopadlo.
Nemohl bych být reportérem.
My dobrovolníci a především uprchlíci jsme byli skoro jako v zoo.
Oni unavení a dezorientovaní, my unavení snahou aspoň trochu pomoci - a reportéři nás fotili, natáčeli, snažili se dělat rozhovory.
A všichni to jen pozorovali.
Paradoxem bylo, že přes přítomnost několika desítek fotografů a reportérů nikdo nevěděl, co se bude dít, nikdo netušil, odkud policie lidi přiváží, kolik jich bude, jak dlouho zůstanou a kam je odvezou.
Nejlepší informace se šířily přes síť dobrovolníků, ale i to bylo málo.
A kdo to jsou, ti uprchlíci v Maďarsku a na Balkáně?
Lidé jako my.
Většina z nich měla dům nebo byt, auto, řada z nich vystudovala vysokou školu.
Jsou to rodiny s malými i většími dětmi, těhotné ženy, puberťáci, babičky a dědové, svobodné mladé ženy i muži.
Pohyboval jsem se mezi nimi s batohem na zádech a telefonem v kapse.
Nikodo z nich se mě nedotkl, netahal mě za rukáv ani nepokládal ruku na rameno.
Pokud měli dost vody, nebrali si další, když se rozdávalo jídlo, dávali nejdříve malým dětem a ženám.
Za vše děkovali, při odjezdu jsme se srdečně loučili.
Snažili se po sobě uklízet.
Na toaletu chodili do mobilního záchodu, a když nebyla možnost, tak daleko od ostatních.
Život a zdraví uprchlíkům v Maďarsku zachránili dobrovolníci ve svém volném čase.
Během celého září vyrážely do Maďarska stovky lidí s vybavením, které se nasbíralo ve sbírkách v půlce Evropy.
Oficiální úřady v Maďarsku se tvářily, že tam uprchlíci nejsou, že neexistují a tedy nic nepotřebují.
Dobrovolníci zatím bojovali s nedostatkem vody, jídla, oblečení, se špatnou hygienou a byli zavaleni odpadky.
Ukázalo se, že humanitární organizace na tento chaos také neumí reagovat - nebo umí, ale velice pomalu.
Lékaři bez hranic byli nejrychlejší, ale Červený kříž, Katolická maďarská charita ani další nestíhali aktualizovat a operativně přesouvat své lidi ani vybavení.
Nevěřitelná mi přišla organizace dobrovolníků.
Během odpoledne, kdy jsme působili na vlakovém nádraží, jsme začínali se sedmi lidmi a trochou vody a jídla, během pár hodin se však podařilo zajistit několik tisíc lahví další vody, přijeli muslimové s dodávkou jídla a o chvíli později rakouská dodávka s ponožkami a dětskou hygienou.
Až pozdě večer se objevilo několik lidí z oficiálních organizací.
Těžko popsat všechny zážitky a dojmy a přitom vás udržet u čtení tohoto článku a neunudit vás.
Rád vám budu vše vyprávět, určitě jsem na řadu konkrétních a zajímavých detailů zapomněl.
Nevím, co bude v příštích letech, nevím, kolik jich do Evropy přijde.
Ale mou povinností je pomoci bližním v nouzi - žíznivým, hladovým, trpícím, kteří jsou na našem prahu, u našich dveří.
Lékaři bez hranic / Médecins Sans Frontieres (MSF) byli založeni v roce 1971 skupinou lékařů a novinářů.
Snažili se najít způsob, jak rychle a efektivně reagovat na mimořádné zdravotnické krize a být u toho zcela nezávislí na politických, ekonomických a náboženských vlivech.
Rozhodli se poskytovat lékařskou pomoc a přinášet svědectví o tom, s čím se při své práci setkávají.
Pracujeme v oblastech, kde není žádná zdravotnická infrastruktura, nebo kde existující systém zdravotní péče nestačí zvládat krize, kterým čelí.
Programy akutní pomoci se někdy promění do projektů obnovy, které mohou fungovat několik let poté, co se podařilo vyřešit nejnutnější potřeby.
Už 50 let už poskytujeme zdravotní péči lidem, trpícím v nějaké z mnoha různých druhů katastrof.
Mezi ně patří ozbrojené konflikty, přírodní pohromy (jako například povodně a zemětřesení), epidemie a podvýživa.
Všechny tyto situace žádají rychlou reakci, s důrazem na specializovanou zdravotnickou a logistickou pomoc.
Jsme známí schopností rychle reagovat a pracovat efektivně v náročných podmínkách.
Mimo akutní krize zasahujeme také v případech, kdy je potřeba méně urgentní zásah.
Sem patří dlouhodobé uprchlické krize, oblasti trvalé nestability a období po konfliktech nebo přírodních katastrofách.
V zájmu lékařské etiky a humanitárního práva hlídáme nestrannost poskytování pomoci.
Abychom si udrželi nezávislost, získáváme většinu zdrojů z veřejných sbírek.
Lékaři bez hranic v České republice nepřijímají žádné peníze od státu.
Na celosvětové úrovni přijímáme od států a mezinárodních institucí méně než 10 % našeho celkového rozpočtu.
Tytéž státní peníze navíc nikdy nevyužíváme v projektech, kde je nestrannost extrémně důležitá, jako jsou například ozbrojené konflikty či uprchlické krize.
Při poskytování humanitární pomoci jednáme také jako svědci a přinášíme zprávy o těžkostech lidí, kterým pomáháme.
Klíčové milníky a současná realita působení
Masivní humanitární zásahy při katastrofách jako tsunami v jižní Asii v roce 2004 nebo zemětřesení na Haiti v roce 2010 patří k milníkům, kdy MSF zasahovala největšími rychlými zásahy.
Udělení Nobelovy ceny za mír v roce 1999 pomohlo zviditelnit práci MSF a částku věnovat na Kampaně za dostupnost léků; po třiceti letech se působnost rozšířila do více než osmdesáti zemí světa.
V Afghánistánu funguje pět projektů Lékařů bez hranic a vyjednává se se všemi aktéry, včetně Talibanem, afghánskou armádou a dříve i s lokálními milicemi a americkými ozbrojenými složkami.
Podobná vyjednávání jsou i jedním z důvodů útoků na zdravotníky, a to v posledních letech. Roku 2015 došlo v Kundúzu k dosud největšímu útoku na zdravotnickou misi.
Nejvíce opakovanou výtkou k aktivitám MSF je také pomoc během uprchlické krize, kterou někdy vnímají kritici jako pašeráctví, což MSF odmítá jako bezpředmětné.
„Ve vodách se pohybujeme podle mezinárodního námořního práva. A děláme to z jediného důvodu - na moři umírají lidé a jedná se o nejsmrtelnější uprchlickou trasu na světě,“ reaguje Wyn Haniaková na obvinění.
Hlavním cílem zůstává nebýt na místě vůbec potřeba a vybudovat udržitelné zdravotnické struktury v regionech, kde MSF působí.
„Již dávno to není o tom, že vyšleme pár chirurgů, kteří odoperují sto pacientů a zase je vrátí domů. Obrovskou hodnotu vidíme v udržitelnosti zdravotnických struktur, které pomáháme postavit na nohy,“ dodává Wyn Haniaková.
Formální ústředí MSF je ve Ženevě, ale v terénu pracuje kolem 2 600 spolupracovníků a spolupracují s dalším asi 30 000 místních zaměstnanců.
Do ohrožené oblasti vyšlou průzkumný tým, který se skládá z koordinátora, zdravotníka a logistika, a ten na místě zjistí, o jaké nebezpečí se jedná.
Na základě průzkumu je sestaven dokument, který posoudí konkrétní operační centrum a rozhodne, zda se mise uskuteční či zda místní vláda zvládne pomoci.
Do ohrožených oblastí se někdy vykládá působení s cílem poskytnout lékařskou péči komukoliv bez ohledu na státní příslušnost.
Etika, bezpečnost a budoucnost misí
Je velmi důležité, že boj s disproporčními tlaky na neutralitu vyžaduje pečlivé vyvažování mezi otevřenou informací a ohrožením misí.
Vysvětlování misí s cílem poskytnout lékařskou péči komukoliv bez ohledu na státní příslušnost bylo popisováno jako náročné zejména na počátku misí.
Hnutí Decolonise MSF upozorňuje na problematiku rasismu a preferování „bílé elity“ nad místními hlasy; apeluje na prošetření vnitřních procesů výběru zaměstnanců.
Organizace má za cíl, aby její práce byla udržitelná a aby se nezřizovala jen na dočasných zásazích, ale i na posílení regionálních zdravotnických systémů.
Roli MSF jako svědka a poskytovatele pomoci zdůrazňuje i skutečnost, že se angažuje ve zdravotní péči nejen při největších krizích, ale i v dlouhodobějších uprchlických situacích a po konfliktech či katastrofách.
Poznámka: text obsahuje historická a současná vyjádření k neutralitě, nezávislosti a etickým dilematům MSF.