Jak číst biblická vyprávění? Čteme novozákonní spisy jako historii, posvátné sdělení nebo jako samostatnou literární tvorbu? V době, kdy se objevují nové vlny fundamentalismu a dochází k barbarizaci čtení, je třeba se s takovými otázkami opět vyrovnávat - a také prostě číst. Abychom upozornili, jak biblické texty číst a čeho si při četbě všímat, zveřejňujeme přednášku Jiřího Mrázka o knize Skutky apoštolů.
Autor ji proslovil původně pro ty, kdo příběhy Skutků předávali v uplynulém školním roce dětem. Aktuálně ji můžete číst mj. jako pohled, jak určité novozákonní svědkové rozumějí předávání pravomoci zvěstovat Kristovo evangelium, kterému se později začalo říkat apoštolská posloupnost. Jedno z novozákonních evangelií, a sice Lukášovo, začíná věnováním jistému Teofilovi. Skutky apoštolské začínají také věnováním Teofilovi, odkazují v tom věnování na první knihu, která mu byla napsána, a skutečně na to Lukášovo evangelium dějově navazují.
Sdílené koncepce a teologické záměry Lukáše
Z toho se všeobecně usuzuje, že Lukášovo evangelium i Skutky apoštolů napsal stejný autor. Jde o to, že každý autor má nějaké své přesvědčení, svůj pohled na věc, na události, svou teologii; a ta by měla zůstávat přibližně stejná. Teologie Skutků apoštolských by měla být přibližně stejná jako teologie Lukášova evangelia. Ostatní evangelisté na to šli jinak.
Různé literární a teologické linie v Evangeliích a Skutcích ukazují, že Marek začíná i končí nečekaně „useknutě“, Matouš pracuje s židovskými čtenáři, a Lukáš hledá spojení pro Teofila pohana. Lukášova snaha zařadit Ježíše do dějin ukazuje, že dějiny lidstva jsou lineárně orientované a že po Kristu nastává změna, kterou demonstruje Skutky. Hlavní postavou evangelia je Ježíš, ve Skutcích pak Duch svatý; a právě to definuje tematickou osu druhé knihy Lukášova spisů.
Ale některé věci se vyprávět nedají. Duch Svatý je ze své podstaty příliš nezachytitelný, než aby ze sebe udělal klasickou literární postavu. Dá se vyprávět o Ježíši; Dá se mluvit o Bohu jako Otci; ale Duch svatý je překročením našich definic. Lukáš měl ve věci jasno, ale jeho pokusy dostat Ducha svatého na scénu končí často tristně. Čím víc se Lukáš snaží ukázat, jak už jsou dějiny jiné, tím víc mu z toho apoštolové vycházejí jako dokonalé idoly. Tady vzniká první nebezpečí pro ranou církev.
Apoštolství, koncil a posloupnost
První církev reaguje jednoduchým řešením: rozdělí „dvoudílnou“ knihu. Evangelium vložila mezi evangelia, Skutky mezi epištoly. Klíčový verš 1,8 zůstává programem církve: „ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Učedníci ovšem zprvu stojí a civí do nebe, což vyvolá zásah andělů a posun misie kupředu.
Postup církve zahrnuje rozdělení rolí: dvanáct apoštolů a komisi pro spravedlivé přerozdělování ve Skutcích 6. kapitoly. Zde Lukáš ukazuje, jak se řeší napětí mezi aramejsky mluvícími a řecky mluvícími komunitami, a jak konflikt vkročí do teologie a misie. Štěpán a Filip vstupují do děje jako aktivní milníky, a jejich činy zobrazují posun od Jeruzaléma k misii mezi pohany. Příběh ukazuje, že misie mimo Jeruzalém začíná právě pronásledováním a útěkem věřících, které zapojuje do nových kontextů, v nichž působí hlavně „řečtí“ křesťané.
Apoštolský koncil v Skutcích 15 řeší sporné otázky o pohanských obráceních a o tom, zda musí být pohanští obrácení obřezáni podle Mojžíšova zákona. Většinou se dává přednost řešení, že pohané nemusí podléhat židovským rituálním požadavkům, ale mají přijmout základní křesťanskou víru. Pavel vychází z Antiochie na západ a rozvíjí misii mimo Jeruzalém; spolu s ním Štěpán, Filip a další se stávají klíčovými postavami pro misii mezi pohany až do končin Impéria.
Vývoj teologie a praktické důsledky
V Lukášově pojetí apoštolské působení zahrnuje vztah k politice a světu kolem. Apoštolé nejsou pouze duchovními vůdci, ale sebevědomými občany, kteří jednají s důvěrou. Pavel využívá římské občanství a jedná s úřady jako rovnocenný partner; Petr působí spíše v Jeruzalémě. Slova o Duchu Svatém a o zázracích ukazují, že Spasitel pokračuje v působení skrze své následovníky a kongregace.
Skutky apoštolů slouží jako most mezi evangelii a listy; posunují důraz na Krista jako Pána a Mesiáše a ukazují, že první hlásání se postupně zaměřuje na Ježíše, jeho kříž a vzkříšení. Letnice a zjevení darů ukazují, že Spasitel nadále působí skrze své učedníky i kongregace, a že Duch svatý zjevuje pravdu apoštolům.
Historie, literatura a současné čtení
Skutky apoštolů dodnes zůstávají referenčním zdrojem pro porozumění apoštolské posloupnosti a rozvíjení teologie, která sleduje, jak Duch Svatý vede církev skrze různé historické podoby a kulturní kontexty. Kniha Skutků byla napsána po Lukášově evangeliu a Teofil je cílovou osobou. Události popisované v této knize se odehrály v průběhu asi 30 let a zaměřují se hlavně na působení Petra a Pavla. Bez Skutků bychom měli omezené poznatky o rané historii církve. Skutky apoštolů tedy představují významný „přemostník“ mezi očích Evangelia a listů; ukazují, jak Spasitel dál vedl svou Církev skrze Ducha a skrze apoštoly.
Další významná linka: Lukášova teologie o Letnicích a o tom, jak rozdíly mezi židovstvím a křesťanstvím utvářely komunitní identitu. Zde se ukazuje sdílená kultura koinónie, modlitby a lámání chleba jako charakteristické prvky rané jerusalémské komunity.
Čtení Skutků dnes čtenářům nabízí nejen zázračné činy a cestu prvních křesťanů, ale i reflexi, jak se formovala apoštolská posloupnost a jak Duch svatý vedl církev v různých kulturních kontextech.
