Literatura ať již z pozice institucí, jejích příslušníků a stoupenců, nebo z pozice písemně zaznamenaných dokladů, má své zázemí v církevním prostředí, z čehož lze usuzovat na historickou konstantu tohoto výsostného teritoria, neboť počátky knihovnictví a tímto vzdělanosti jsou vázány dogmaticky a můžeme zde tak hovořit o vzniku a vývoji církevních knihoven na území českého státu. V počátcích periodizace knihovnictví převládala rukopisná literatura, která měla jednak své předchůdce zhmotňující vývoj a stylové podání písma a jednak své následovníky sledující tento vývoj a styl písma v iluminovaných obrazech.
Na počátku 9. století se objevily první stopy liturgické knižní kultury, které byly vesměs importem. Tento import byl převrstven knihami cyrilometodějské misie, která liturgická díla a postupně i právnická díla a díla z oblasti svobodných umění převedla do staroslověnského jazyka. S prvními liturgickými knihami se setkáváme na škole v Budči, která byla bilingvní, a proto se zde setkáváme dílem s latinskými a dílem se slovanskými knihami.
Další rozvoj knižní kultury v 10. století byl zaznamenán se vznikem pražského biskupství a nástupcem prvního biskupa Dětmara svatým Vojtěchem, který se podílel na založení nejstaršího mužského kláštera v českém státě, Břevnova v roce 993, s jehož vznikem souvisí založení druhého nejstaršího mužského kláštera v Čechách, a to kláštera ostrovského na ostrově sv. Kiliána při vtoku Sázavy do Vltavy (rok 999).
Vlivem těchto klášterů se rozšířil okruh uživatelů knih, a v tom spočíval význam těchto prvních klášterů a důvod, proč byly zakládány další. Do počátku 12. století patří mezi nejstarší doklady liturgické literatury rukopis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu, vzniknuvší okolo roku 1000, následovaný souborem iluminovaných evangelistářů kolem Korunovačního evangelistáře krále Vratislava, nazvaného podle původního místa uložení též Vyšehradský kodex. Na počátku 12. století vzniká poslední z benediktinských klášterů, a to západočeský benediktinský klášter v Kladrubech. V dalších zakládacích aktech pokračoval cisterciácký řád, premonstrátský řád a řády rytířské. Tyto řády byly řády novými a zvláště cisterciácký a premonstrátský řád se zasazoval o fundace klášterů, z nichž se rodila významná knižní centra.
Nejvýznamnější panovnickou fundací byl strahovský klášter, který založil a na jehož kulturní výstavbě měl lví podíl olomoucký biskup Jindřich Zdík, jenž se rovněž zasloužil o významné skriptorium při svém katedrálním kostele. Ve 13. století začínají do Čech pronikat nové řády městské, tzv. žebravé, jejichž tendenční vliv byl připisován hlubšímu pojetí kulturního života a právnímu povědomí společnosti. Jedním z významných dokladů je již zmiňovaný Kodex gigas, nazývaný též Gigas librorum či Kodex podlažický, tedy kniha, která zaujme typikou formátu, neboť rozsahem pokrývá celou knihovnu v desítkách heterogenních textů.
V pokračujícím 13. století byl založen minoritský klášter v Praze Na Františku, později známý pro svoji vysokou písařskou a iluminátorskou aktivitu. K němu se řadí knihovna augustiniánů-eremitů u sv. Latinsky psaná Zbraslavská kronika, jejímiž autory jsou opaté Ota Durynský a Petr Žitavský, vznikala v letech 1305 až 1339 v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi a je považována za jedno z nejvýznamnějších historiografických děl ve 14. století. Pro knihovnu kláštera svatojiřských benediktinek vzniká několik liturgických a vzdělavatelských kodexů s bohatými iluminacemi. Následuje Pasionál Přemyslovny abatyše Kunhuty, u něhož se iluminace ocitají daleko za horizontem střední Evropy.
Za Přemysla II. vznikla skutečná královská knihovna s několika astronomickými a astrologickými spisy, které se do českých zemí dostaly darem ze zahraničí. Rozkvět knižní kultury je zaznamenán u kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici, založeného pražským biskupem Janem IV. Od poloviny 14. století byly vzneseny požadavky na vyšší vzdělanost pro jiné účely než duchovní. Tím účelem byla zejména správa světská, která se vztahovala k dobové jurisprudenci, jež podmiňovala vytvoření vzdělanostních předpokladů a založení prvních univerzit.
První univerzitou 14. věku se stala univerzita pražská, založená dne 7. dubna 1348 Karlem IV. a její vznik a postupný vývoj předřadil knihu a knihovnictví do centrální pozice, ze které se pomyslné roucho české vzdělanosti otevřelo dokořán cizí vědecké literatuře všech oborů. Objevuje se potřeba několika desítek či stovek exemplářů jednoho jediného díla a rukopisy jsou tak mnohdy opisovány samotnými jejich vlastníky v pedagogickém procesu. Do popředí se dostávají osobní knihovny církevních hodnostářů, které se stávají součástí biblioték církevních institucí.
Knihovny starých řádů, zejména benediktinů, cisterciáků a premonstrátů, postupně odumírají a setrvávají knihovny řádu kartuziánského, řádu augustiniánů-kanovníků a augustiniánů-eremitů. Objevuje se první knihovní řád, a to v listině z roku 1389 pro farní kostel bavorský. Na konci 14. století knihovnická péče kartuziánů poskytuje povědomí o dochovaném středověkém knižním fondu v Dolanech u Olomouce, spravovaný v Univerzitní knihovně v Olomouci. Fragmenty literární činnosti Jana z Holešova, autora komentáře k písni Hospodine pomiluj ny, byly zjištěny v Břevnovském klášteře.
Nejvýznamnější celky s akvizicemi se nacházejí v knihovnách souvisejících s pražskou univerzitou, z nichž se vyprofilovaly knihovny jednotlivých kolejí, které tvořily nejpodstatnější článek intelektuálního zázemí celé univerzity, z nichž nejvýraznější soubor knižních rukopisů měly Karlovy koleje. Menší soubory byly vytvářeny např. v koleji Všech svatých, koleji medické, koleji Václava IV., koleji litevské nebo koleji Národa českého. Věhlasnou se stala knihovna Husova, která se rozvíjela za úzké vazby na knihovnu kaple Betlémské. Po polovině 14. století začali literáti, pedagogové, případně odborná veřejnost přecházet na jiné univerzity.
V důsledku migrace se dostával do povědomí jazyk český, odborný pedagogický sbor učenců, česká odborná veřejnost a česky psaná literatura teologická, filozofická, právní a literární díla uměleckých oborů a směrů. Vlivem migrace se dostávaly do Čech zahraniční knihy, které se ponejvíce pro vlastní potřebu univerzity opisovaly. Své stabilní místo měly soukromé knihovny světských osob a ve svém souhrnu vznikaly tak knihovny šlechtické a měšťanské, např. Nájezdy husitů způsobily ztráty a nevratné škody na knihovnách a knihovních fondech, postiženy byly zejména církevní subjekty, liturgická a teologická literatura, neboť tam se nalézal v převážné míře katolický vliv.
V době po husitských bojích vznikají nové univerzitní koleje, např. Rečkova, do níž se dostalo mnoho knih původem z církevních zdrojů. Rozšiřují se významné knihovnické celky, které se dostávají do soukromého vlastnictví širších vrstev husitů, a do Čech z Itálie pronikaly humanistické obory a směry, které zacílily na humanistické ideály apelující na humanistickou vzdělanost. Italský humanismus tématicky a obsahově ovlivnil knihovnu Bohuslava Hasištejnského a knihovnu Jana staršího Hodějovského z Hodějova, přitom však podtrhl vznik a neopomenutelný ráz vývoje knihtisku, který se projevoval formálněji.
Vynálezem knihtisku se stále více vyřazovala rukopisná díla díly tištěnými. Knihtisk ovládl celou literární činnost. Tisky rozvíjely knihovnictví v podstatné většině měst královských a byly více spojeny buď s městskou kanceláří a jejími úředníky, kteří ke své činnosti potřebovali literaturu zejména juristickou, nebo s městskými školskými zařízeními (např. knihovna jáchymovské městské školy ze 16. století).
Tisky, jak výše uvedeno, se nejprve projevovaly formálně tím, že měnily vzhled knihy, poté se postupně přesunuly do obsahové části, která začala knihu zesvěšťšťovat. Z počátku knihy byly těsně semknuty s kostelem či klášterem a vznikaly tam právě proto, že se k nim přiřazovalo liturgické náčiní. Knihy byly tedy považovány za součást kostelního či klášterního vybavení a bylo nemyslitelné, aby knihy existovaly odděleně. Z tohoto důvodu nejdříve vznikaly knihy teologické a liturgické. Písaři rekrutující se z řad duchovních museli ovládat písařské umění, kterému se naučili v církevních školách.
- BOHATCOVÁ, Mirjam a kolektiv. Česká kniha v proměnách staletí. První vydání. Praha: Panorama, 1990.
- HLAVÁČEK, Ivan. Poznámky k dějinám českých knihoven ve 13. století. In: Knihy a knihovny v českém středověku. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005. s. 98-s.109.
- HLAVÁČEK, Ivan. Přehledné dějiny českých a moravských knihoven do počátku novověku (cca 1526). In: Dějiny knihoven a knihovnictví. Jiří Cejpek a kolektiv. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2002. s.79-s.114.
- KRÁSA, Josef. České iluminované rukopisy 13./16. století. Vydání první. Praha: Odeon, 1990. 455 s. 01-512-90.
To že byl život? V autobiografické knize Tomáše Halíka sledujeme autorovo dětství, atmosféru rodinného zázemí a jeho vysokoškolská studia na pražské filozofické fakultě v době pražského jara. Cílem autora, amerického konzervativního historika, není nabídnout čtenáři dnes tak obvyklý zjednodušující obraz působení katolické církve v dějinách, který se dosud traduje v některých učebnicích a médiích. Rozsáhlé dějiny křesťanství z pera známého britského historika, autora bestsellerů jako Dějiny XX. století, Dějiny židovství atd. Předložit přehledný a objektivní pohled na dějiny křesťanské církve v období od jejího počátku až do konce středověku představuje obtížný úkol. Edice Průvodce českou historií přináší výpravné encyklopedie, které se věnují životu v našich zemích od vzniku českého státu do počátku moderní doby. Závěrečná kapitola bilancujícího díla Tři rozhovory velkého ruského myslitele a filozofa (1853 - 1900) věnovaná otázkám lidské existence: dobru a zlu, pravdě a lži, náboženství a nihilismu. Dějiny jsou opředeny mnoha mýty. Některé z nich vznikaly z neznalosti, jiné byly vytvářeny záměrně. Často je dokonce možné doložit, kdy a kdo je vytvořil.
Průřez vývojem evropského náboženského a filosofického myšlení od konce antiky do XIX. století. Zápas dobra a zla v lidských dějinách z perspektivy biblické zvěsti. Původ a kořeny zla v lidském světě. Vize konce lidských dějin. Tato publikace z pera britského historika H. Lawrence sleduje vývoj ideje mnišského života od jeho poustevnických počátků v egyptské poušti až po jeho institucionální zakotvení v područí středověké církve. Stredoveká inkvizícia je dodnes chápaná ako inštitúcia čisto cirkevná, zatiaľ čo historická skutočnosť je oveľa zložitejšia.
Kniha, která poslouží všem, kdo se zajímají o českou minulost a náboženské dějiny. Divoký západ II. James B. Téma inkvizice zpracoval J.B. Given velmi nestranným způsobem. Na několika místech se dokonce zdá, jakoby autor stranil inkvizitorům. Dějiny katolické církve, jež v této knize čtenáři předkládá světoznámý teolog Hans Küng, se od jiných zpracování podstatně liší. Kniha Podvody, ktoré hýbali dejinami prináša v chronologickom poradí najdôvtipnejšie a najzábavnejšie spôsoby, ako sa ľudia dokázali navzájom okabátiť a podviesť. Drahomír Suchánek, Václav Drška: Církevní dějiny. Antika a středověk. Grada Publishing, s. s. Praha 2015.
V dotisku původního vydání z roku 2013 vycházejí první nové české církevní dějiny pokrývající zatím antiku a středověk. Autoři vykonali kus skutečné práce, vytvořili originální opus magnum, spíše však pro domácí použití, tedy pro české, event. slovenské studenty různých oborů od teologie přes religionistiku k sociologii, sociální psychologie, historii a politologii, což je skutečně široké rozpětí. Autoři se vcelku správně rozhodli opírat se o původní českou nebo do češtiny přeloženou literaturu a my s překvapením zjišťujeme, kolik vyšlo od roku 1989 knih s církevní tematikou, některé sice méně podařené, ale jiné velmi dobré až výborné, původní, fundované (např. často zde citovaná díla Ctirada Pospíšila - nejsme příbuzní - ip).
Svou rozsáhlou knihu autoři rozdělili do pěti menších knih, jak je nazývají. První pojednává o zrodu křesťanství a rané církvi, druhá o organizaci do roku 900, třetí o církevních pokusech o reformy (do roku 1200), čtvrtá o 13. století a pátá o vrcholném feudalismu a v dotyku blížící se reformace. Celá kniha se čte jako dobrodružný román, je to pěkně stylizovaná narace psaná dobrou češtinou, s rozhledem, přehledem a náležitým odstupem. O Bohu a víře se tu moc nedovíme, ale to ani není úkolem takového dobře graficky a obrazově „ošetřeného“ kompendia.
Těžko vybírat nějaké nejlepší partie, „the best of“, jak se dnes říká, ale když dáme dohromady jazyk, styl, charakter vyprávění a jeho téma, řekl bych, že jsou to části o raném křesťanství antickém a raném středověku, o prvních křesťanských obcích v Palestině, Malé Asii a evropském Řecku, potom snad Karel Veliký a ottonská renesance a celkově raná christianizace slovanských kmenů a křížové výpravy. Je toho hodně. Právě „naše“ části jsou podány sice stručně, ale zajímavě a podnětně: cyrilometodějská mise, vznik svatoštěpánské koruny, hereze, kostnický koncil. Ukazuje se, že církev je především světské, politické a ideologické těleso, že jím však nebyla vždy, že byla velkým manažerem víry, úspěšným tu více, tu méně, že pokřestění bylo první velkou globalizací před globalizací a mělo hlavně civilizační a kulturní konsekvence, ale to není nic nového, jen se to někdy záměrně i nezáměrně retušuje a to je škoda.
Všude jsou rozhodující lidé a to je zde vystiženo dobře a objektivně, neboť dějiny křesťanské církve všeobecné jsou nejen dějinami strašných událostí, zločinů a krve, ale také úsilí o naplnění křesťanského ideálu: prostě dějiny církve jako čehokoli jiného jsou rozporné. Vhodné jsou textové ukázky, bohužel častěji až z druhé ruky, jen něco je z původních pramenů. I tak má tento přístup znak ryzí autenticity, výklad oživuje a zpestřuje. Je to dobrá četba, skoro bych řekl někde až na pokraji eseje, ale jinak přísně odborná, se vší akribií.
Prameny a literární kontinuita středověku
Snad se někdy zadaří i skutečně čistě vědecká publikace, kde se zúročí i podstatná mezinárodní, světová různojazyčná produkce, nebo hutná antologie překladových textů, třeba i s originálem formou zrcadlové kompozice. V následujícím seznamu najdete bibliografický seznam posledních vydání římskokatolických liturgických knih v češtině s odkazy na místa, kde je možné je zakoupit.
I. Český misál a soubor souvisejících liturgických textů: Mešní řád, Koncelebrační texty, Mše svatá v osmi jazycích a další.
- Český misál. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2015.
- Mešní řád s modlitbami nad dary a s prefacemi.
- Rimskyj misal: povelěnijem svjataho vseljenskaho senma...
- Koncelebrační mešní texty česky a latinsky. Kostelní Vydří: 2001.
- Mše svatá v osmi jazycích: … latinsky, německy, anglicky, italsky, slovensky...
- Další soubory misálů a lekcionářů z 2000-2008; Lekcionář I-VI.
- Evangeliář. Kostelní Vydří: 1997.
II. Uvedení do křesťanského života, křest, biřmování a svaté přijímání - edice a reediční vydání s ohledem na liturgické aspekty.
III. Římský pontifikál a liturgické texty po druhém vatikánském koncilu.
IV. Denní modlitba církve - hymny, básnické modlitby a jejich dostupnost v různých časových obdobích.
Jazyková a kulturní konvergence liturgické knihovny
Vedle řečtiny a latiny existuje v Evropě ještě třetí klasický jazyk - církevní slovanština. Ta vychází ze staroslověnštiny, přinesené Cyrilem a Metodějem na Velkou Moravu v 9. století. Pozdní středověk (tedy zhruba 14.-15. století) představuje jeden z vrcholů církevněslovanské knižní kultury, jež spojovala pravoslavné národy východní Evropy a Balkánu (hovořící slovanskými jazyky nebo rumunsky), katolické Chorvaty a přívržence poněkud tajemné Bosenské církve.
tags: #liturgicke #knihy #stredoveku