Československá církev husitská (CČSH) vznikla z odtržení části duchovní správy a věřících od Římskokatolické církve po neshodách s reformistickými požadavky a postupném posunu směrem k větší církevní demokracii a moderním horizontům. Církev československá (CČS) byla v roce 1920 uznána státem a rychle se rozšířila na Slovensku a mezi českými emigranty ve Spojených státech; dnes je třetí největší církev v ČR a na Slovensku její působnost zůstává omezená. V roce 1971 změnila název na Církev československá husitská (CČSH), čímž se otevřela liberálněji orientovanému proudu, který stojí mezi římským katolicismem a liberálním protestantismem.
Kořeny církevního rozkolu sahají k katolickému modernismu přelomu 19. a 20. století, kterému se v různých evropských zemích dostávalo různých podob. Jednotu katolického duchovenstva (JCŽ) založenou v letech 1902-1907 vyvolal spíše reformní duch nežli trvalá zhoda; po vzestupu modernistických myšlenek došlo k rozpadu a v září 1919 vznikl samostatný Klub reformního duchovenstva. Dne 8. ledna 1920 schůze Klubu reformního duchovenstva rozhodla o setrvání v Římu a většina účastníků 140 z 215 členů ji odmítla, čímž vznikla Církev československá.
Hlavní organizátory byli Zahradník-Brodský, Karel Farský, Matěj Pavlík a Rudolf Pařík; vznik církve byl reakcí na nespokojenost s římskokatolickou věroukou a praxí, která si vyžádala větší demokratizaci církevní správy a změny v liturgii. Kněží, kteří do CČS přešli, přiváděli i své farnosti, což vyvolalo zestavení náboženských obcí a nároků na majetek. Stát církev uznal rychle (15. září 1920), avšak na Slovensku jí z počátku neumožnil působení.
Po volbě Farského nejvyšším představitelem v roce 1924 přijal nový úřad patriarchy a nastala konsolidace církve; v dalších letech církev sílila i na Slovensku a pracovala na vyrovnání s politickými a společenskými změnami. Důležité rozkoly a konflikty potom nastaly v období mezi reformními proudy, zejména kvůli sporu kolem Československého katechismu 1922, který otevřeně zpochybňoval některé tradiční tenze Trojice a postoj k Ježíši, a vyvolal ostrou diskuzi mezi stranami reformního křídla a Srbského pravoslaví.
V letech 1940-45 byla církev nucena změnit svůj název na Církev českomoravskou; po válce došlo k reorganizaci a centralizaci moci v rámci ústřední národní správy, která prosazovala levicové proudy a podporovala expanzi do pohraničí. Následný nástup komunistického režimu přinesl další tlak na církev, ale zároveň i postupné začleňování do státního rámce prostřednictvím spolupráce s režimem.
Nadále se CČSH vyvíjela směrem k otevření dialogu s dalšími církvemi a v roce 1964 vstoupila do Světové rady církví a v roce 1971 přijala název Církev československá husitská. Vnitřní život církve byl poznamenán konflikty a skandály, které vyústily v nutnost reformních kroků a reorganizací, včetně odchodu či odstoupení některých osob. Přes tyto výzvy a následné dlouhodobé spektrum změn si CČSH udržela unikátní postavení díky své orientaci na reformní a modernistické prvky, avšak tradičním kořenům zůstala v rozsáhlé liturgii a modlitebních zvyklostech římskokatolické církve.
Přesto, že se církev stala méně vlivnou v veřejném životě, její osobnosti a kulturní odkaz zůstaly viditelné: architekti modernistických chrámů, odborníci na teologii, literáti a výtvarníci. Církev si během 20. století vybudovala obraz reformní katolické komunity, která usilovala o demokracii a otevřenost k novým myšlenkám.
Historické milníky volby patriarchy a posuny v církevní správě
Vedení církve bylo v průběhu let charakterizováno střety mezi reformními a konzervativními proudy, které vyústily v postupný přechod k větší autonomii, volbě biskupů a demokratizaci řízení. Po druhé světové válce prošla církev rozsáhlou konzolidací a posílením zapojení do mezináboženských struktur, což vyvrcholilo vstupem do Světové rady církví v roce 1964 a přijetím názvu Církev československá husitská v roce 1971.
Patriarchové CČSH prošli obdobím konsolidace a obnovy. První z nich, Jindřich Baar, sehrál klíčovou roli při spoluzakládání Jednoty katolického duchovenstva a jejím programu reform, který však v praxi vedl k napětí s římskokatolickou církví. Následný vývoj směřoval k volbě nového typu církevní správy, v níž hlavní úlohu sehrávali teologové a duchovní s reformistickými vizemi.
Větší posun nastal po druhé polovině 20. století, kdy byla zpevněna spolupráce s protestantskými církvemi a církevní správou, a to i přes tlak státní moci. Od roku 1990 docházelo k určitému oživení, záchvěvům reformních snah a zrodu nových projektů, které směřovaly k posílení katechetiky, vzdělávání a pastorační činnosti. Volební sněmy patriarchy probíhají v ustanovených termínech a každé období trvá sedm let; instalace nově zvoleného patriarchy bývá slavnostně slavena.
Současný stav a význam volby patriarchy pro CČSH
Současný cíl církve se soustřeďuje na katechezi, práci s mládeží, a posílení role laiků v náboženských obcích, spolupráci s jinými křesťanskými komunitami a mezináboženským dialogem. V posledních desetiletích církev usiluje o transparentnost a reformy ve vedení, které by podpořily svou důvěryhodnost a relevantnost ve společnosti.
Právě volba patriarchy představuje důležitý okamžik, kdy se ukazuje směr dalšího vývoje: zda se církev více otevře vůči moderním trendům a společenským výzvám, nebo zda se uzavře v tradičních pastoračních modelech. Volební sněm v Dejvicích 2020 zvolil Tomáše Buttu na třetí sedmileté období, a instalace byla plánována na Den reformace. Butta ve svém projevu zdůraznil zaměření na katechezi, posílení významu laiků a vzdělávání bohoslovců a duchovních.
EXPLANATION OF THE CONFLICT between Churches of Moscow and Constantinople. Metropolitan Hilarion.
Celkově lze říci, že volba patriarchy v CČSH je nejen náboženským aktem, ale i politickým a kulturním signálem, který reflektuje snahu o vyvažování mezi duchovní tradicí a demokracií, mezi katolickými kořeny a moderní emancipací.
tags: #volba #patriarchy #husitske #cirkve