Liturgický kalendář: Dušičky (Vzpomínka na všechny věrné zemřelé)

Stromy opadaly, často prší a sluníčko se ukáže zřídka. Přichází nejtemnější roční čas. Příroda vypadá šedivě, jako by zestárla a ustával v ní život. I lidé cítí víc než jindy, že na světě je také smrt. Někdy je proto zmáhá smutek. V prvních listopadových dnech chodíme na hřbitovy a myslíme s láskou na své mrtvé.

Křesťané si často připomínají, že Bůh umí udělat srdce každého člověka svěží a krásné od mládí až do stáří. Navzdory těžkostem života, nemocem, dokonce i navzdory smrti. Bůh je stále plný života a dobra, z lásky se radostně rozdává, je svatý, a lidé se mu mohou podobat, když jsou s ním. Křesťané je v modlitbě svěřují Bohu, děkují za jejich život a také mu vyprávějí o své bolesti z jejich smrti. Na hrobech bývá spousta květin a malých světýlek, která zapalujeme kvůli naději - věříme, že život zemřelých lidí nezhasl. Je teď skrytý u Boha. A Bůh nás všechny chce jednoho dne vzít k sobě.

Datum a liturgické postavení Dušiček

Den společné vzpomínky na všechny zemřelé je 2. listopadu. Slavnost Všech svatých 1.11. Pokud Dušičky připadnou na neděli, použije se mešní formulář z 2. listopadu za zemřelé, ve fialové barvě, ale Denní modlitba církve je nedělní, v barvě zelené. Pouze v případě ranních chval a nešpor s lidem je možné vzít tyto části breviáře za zemřelé. Náš článek se věnuje této zvláštnosti.

Ještě v roce 1969 se počítalo s tím, že pokud Dušičky připadnou na neděli, dostane přednost neděle. Tabulka pořadí liturgických dnů z roku 1969 zněla takto: „Commemoratio omnium fidelium defunctorum, quae tamen locum cedit dominicae occurrenti. - Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, která ustupuje, připadne-li na neděli.“ Stejná tabulka zařazená do Římského misálu o rok později, v roce 1970, již s předností neděle nepočítá: „Commemoratio omnium fidelium defunctorum.\"

Co se přihodilo mezi lety 1969 a 1970? "V roce 1969 byly publikovány Všeobecné pokyny k Římskému misálu a Všeobecná ustanovení o liturgickém roce a o kalendáři. V měsících, které následovaly, došlo ke Svatému stolci různé připomínky a žádosti o úpravu. Jedna z nich se týkala Vzpomínky na všechny věrné zemřelé: vzhledem k silnému zakořenění v lidové tradici bylo z pastoračního hlediska považováno za vhodné, aby v případě, že 2. listopad připadne na neděli, mohla být sloužena mše na připomínku zemřelých. Pro liturgii hodin bylo přijato odlišné kritérium. Tehdy se mělo za to, že na rozdíl od mše za zemřelé nemá liturgie hodin stejně silné zakořenění v lidové zbožnosti. V důsledku tohoto pojetí, když 2. listopad připadne na neděli, slaví se liturgie hodin z neděle; nicméně rubriky stanoví, že pokud se ranní chvály a nešpory slaví s lidem, mohou být slaveny jako liturgie hodin za zemřelé."

"Z různých stran přišly žádosti, aby bylo možné slavit památku zemřelých i v případě, že 2. listopad připadne na neděli. Zpravodaj [pracovní skupiny] poznamenal, že vzhledem k tomu, že existuje mnoho formulářů mší za zemřelé s velikonočním charakterem, nevidí v tom žádný problém. Liturgické roucho by mohlo být bílé. Z pastoračních důvodů a kvůli velikonočnímu pojetí křesťanské smrti bylo Consilium pro. Zůstala však jedna anomálie. V daném případě bylo stanoveno, že mše je za zemřelé a oficium je nedělní, s výjimkou některých částí slavených s lidem, jako jsou chvály nebo nešpory."

Historické pozadí a teologické vysvětlení

Ve staré římské liturgii nebylo v neděli dovoleno modlit se za zemřelé. Část Římského kánonu „Pamatuj také, Bože, na své služebníky a služebnice, kteří nás předešli se znamením víry…\", tzv. memento za zemřelé se v neděli nepoužívalo, říkalo pouze ve všední dny. Rubrika z Capitulare ecclesiastici officii z 8. „Die autem dominica non celebrantur agendas mortuorum nec nomina eorum ad missas recitantur, sed tantum vivorum nomina regum vel principum seu et sacerdotum, vel pro omni populo christiano oblationis vel vota redduntur. V den Páně se nekonají žádné mše za zemřelé ani se při mších nečtou jejich jména, ale pouze jména živých - králů, knížat i kněží - a také se přinášejí oběti či říkají modlitby za všechen křesťanský lid. Zemřelým pak, kteří jsou toho hodni, dává v den Páně odpočinutí sám Kristus, Syn Boží, jenž sám sebe obětoval za ně i za celý lidský rod.\"

Středověcí teologové k této zvyklosti přidali zvláštní vysvětlení: Trpění očistcových muk je pro zesnulé „prací“, od níž si v neděli mohou odpočinout. Proto se za ně církev nemodlí v neděli, ale jen od pondělí do soboty. Z tohoto pojetí se rozvinul zvyk mít první volný den po neděli mši za zesnulé. Zde je svědectví Jana Beletha z 12. V neděli mají ti, kteří jsou v očistci, odpočinutí, a hned následující den se vracejí ke svým obvyklým mukám a námahám. Zde je tedy původ zvyku neslavit bohoslužby za zemřelé 2. listopadu, pokud připadne na neděli, ale přesunout je na pondělí 3. listopadu.

V Římském misále, který r. 1570 vydal svatý papež Pius V. se u 2. "Secunda die fit Commemoratio omnium fidelium defunctorum & dicitur Missa Requiem aternam dona. que loco suo circa finem Missalis habetur fol. 41. 2. listopadu ať se koná Vzpomínka na všechny věrné zemřelé & a říká se mše [která začíná] Odpočinutí věčné dej… jejíž text je na konci misálu na str. 41. Pokud by ovšem 2.

Současné praktiky a pastorační hlediska

Liturgie dnes upřednostňuje texty „Vzpomínky na všechny věrné zemřelé“ před texty neděle v mezidobí. Církev nabízí více možností, která čtení vybrat. Je to den, kdy se s vírou modlíme za spásu těch, kteří nás předešli na věčnost. Neumíme říci, zda jsou přímo v nebi či zda se jich týká očištění, jak učí nauka o očistci. Proto je církev nese na srdci a prosí za jejich plnou radost. Je to den, kdy s nadějí a důvěrou v Boží lásku prosíme za odpuštění jejich hříchů, za smíření a za plné společenství s Bohem.

Ze starozákonního úryvku je zřejmá prospěšnost modliteb za mrtvé. Juda, kníže Izraele, uspořádal sbírku dvou tisíc drachem stříbra, kterou poslal do Jeruzaléma, aby byla podána oběť za hřích. To bylo jistě dobré a šlechetné jednání, když tak smýšlel o vzkříšení. Kdyby totiž nevěřil, že padlí vstanou z mrtvých, bylo by zbytečné a směšné modlit se za mrtvé. Svatá a zbožná je to myšlenka! Bůh rozvazuje pouta smrti. To je základní naděje víry!

V listě Římanům svatý Pavel propracovanými kroky ukazuje, že pouhé plnění náboženských předpisů ke spáse nestačí. Naopak je to sám Bůh, který přichází a člověka zachraňuje. Bratři! Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky. Neboť jestliže jsme s Bohem byli usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem.

Řešení pastoraálních dilemat

V měsících po vydání pokynů došlo ke Svatému stolci různé připomínky a žádosti o úpravu. Jedna z nich se týkala možnosti slavit mši na připomínku zemřelých, i když 2. listopad připadne na neděli. Vzhledem k silnému zakořenění v lidové tradici bylo z pastoračního hlediska považováno za vhodné, aby mše mohla být sloužena. Pro liturgii hodin však bylo přijato odlišné kritérium a zůstala anomálie, že mše je za zemřelé a oficium je nedělní, s výjimkou ranních chval a nešpor s lidem, které mohou být slaveny jako liturgie hodin za zemřelé.

Pastorační dopady a praxe v komunitě

Oslava Halloweenu už pronikla z ulic i do škol a předškolních zařízení. Církev a pastýři se snaží nabízet katecheze, které vysvětlují smysl Dušiček jako dnu modliteb za zemřelé, naděje vzkříšení a společenství s Bohem. Někde se pořádají bohoslužby a setkání pro rodiny, nebo mohou být uspořádány zvláštní modlitby v kostele či na hřbitově. Den, kdy se s vírou modlíme za spásu těch, kteří nás předešli, zůstává příležitostí k vděčnosti i projevu bolesti a naděje.

Praktické poznámky pro farnosti

• Pokud Dušičky připadají na neděli, slouží se mše za zemřelé podle formuláře 2. listopadu, avšak liturgie hodin zůstává nedělní.
• Ranní chvály a nešpory slavené s lidmi mohou být slaveny jako liturgie hodin za zemřelé.
• Pastorační citlivost doporučuje vysvětlovat věřícím, proč dochází k těmto rozdílům v liturgii a jaký je teologický a historický kontext.

Teologická naděje a výzva k modlitbě

Neumíme říci, zda jsou přímo v nebi či zda se jich týká očištění, jak učí nauka o očistci. Proto je církev nese na srdci a prosí za jejich plnou radost. Tomuto stavu říkáme očistec. Je to místo, kde lidé již patří do nebe. Zde se nerozhodují mezi nebem a peklem. Již patří k Bohu, a proto jim také Bůh nabízí pomoc. Právě v této bolesti nad sebou samými jim mohou pomoci ti, kdo jsou ještě na cestě - my! Proto s nadějí a důvěrou v Boží lásku prosíme za odpuštění jejich hříchů, za smíření a za plné společenství s Bohem.

Doufáme, že křest, kterým jsme byli přivtěleni v Krista, je pro nás vstupenkou do Božího království. A žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Bůh rozvazuje pouta smrti. To je základní naděje víry!

tags: #liturgicky #kalendar #dusicky