K apoštolskému listu papeže Benedikta XVI. vydaného motu proprio Summorum pontificum, který rozšiřuje možnosti užívání předkoncilní liturgických knih (misálu i textů k udílení svátostí), bylo možné číst v našich novinách většinou nezasvěcené komentáře, nebo zmatené zprávy. Vrchol nepochopení asi představuje zpráva, otištěná v jednom krajském deníku, kde se tvrdí, že se kostely vyprázdní, protože faráři budou muset teď kázat latinsky! Kromě zmatených zpráv jsme také narazili na příkré kritiky papežova činu a na druhé straně na pochvalné pokyvování hlavou ve stylu: „Už je to tady, vždyť jsme to říkali!“
Podstatné je, že podle listu Benedikta XVI. jde v zásadě o volnou možnost slavit liturgii podle liturgických knih, zavedených v římskokatolické církvi po Tridentském koncilu (konec 16. století), nikoliv o plošné zavedení liturgie v latině nebo dokonce o plošné zavedení předkoncilní liturgie. Liturgické knihy, jejichž vydání inicioval po tridentském koncilu papež Pius V. a které se s mírnými úpravami užívaly do sedmdesátých let dvacátého století, byly po II. vatikánském koncilu nahrazeny knihami revidovanými, přepracovanými, případně doplněnými a z nich vyplývající obnovená liturgie byla zavedeny celoplošně. Nahradily tak knihy i liturgii stávající a používat „předkoncilní“ liturgické knihy a slavit liturgii podle nich už nebylo dovoleno.
Až v roce 1988 papež Jan Pavel II. vydal Motu proprio Ecclesia Dei, kterým dal biskupům možnost dovolit za určitých podmínek některým skupinám věřících slavit mešní liturgii podle „tridentského misálu“. V této souvislosti je třeba připomenout, že je zcela nepřesné mluvit v souvislosti s vydáním motu proprio Benedikta XVI. o znovuzavedení latiny. Latinský jazyk z římské liturgie nezmizel ani po II. vatikánském koncilu, ale jeho užívání se po zavádění misálu a lekcionáře a textů udílení svátostí v národních jazycích podstatně zmenšilo.
Obsah a rámec Summorum pontificum
Motuo proprio Benedikta XVI. Čl. 1 říká, že Římský misál, promulgovaný Pavlem VI., je řádným výrazem lex orandi katolické církve latinského ritu, a že Římský misál promulgovaný sv. Piem V. a znovu vydaný bl. Janem XXIII. má být považován za mimořádný výraz téhož lex orandi a má se mu prokazovat potřebná úcta pro jeho ctihodnost a starobylost. Proto je dovoleno slavit Mešní Oběť podle typického vydání Římského Misálu, promulgovaného bl. Janem XXIII. roku 1962 a nikdy nezrušeného, jako mimořádnou formu liturgie Církve.
Čl. 2 uvádí, že každý katolický kněz latinského ritu může ve mších slavených bez účasti lidu užívat Římský misál vydaný Janem XXIII. roku 1962 anebo Římský misál promulgovaný Pavlem VI. roku 1970, a to kterýkoli den, kromě Velikonočního tridua. Čl. 3 umožňuje komunitám zasvěceného života slavit mši svatou podle misálu roku 1962 ve vlastních oratořích. Čl. 4 doplňuje, že věřícím mohou být při slavení přístupné i za zvláštních okolností, jako jsou svatby a pohřby. Čl. 5-7 se týkají spolupráce faráře, diecézních biskupů a případných žádostí věřících; pokud by farář nevyhověl, mohou být věci projednávány diecézním biskupem nebo Papežskou komisí Ecclesia Dei. Čl. 9 a 10 upravují také použití staršího rituálu při některých svátostech a zřízení osobních farností. Čl. 11-12 potvrdí kontinuitu a úlohu Papežské komise Ecclesia Dei a její spolupráci se Svatým stolcem.
Motuo proprio doplnil Benedikt XVI. dopisem biskupům, kterým vyzvedl potřebu interního smíření v lůně Církve a připomenul kontinuitu liturgické praxe po II. vatikánském koncilu. Důraz byl kladen na to, že platnost a kontinuita II. vatikánského koncilu zůstávají beze změn a pokoncilní liturgie zůstávají řádnou formou slavení, zatímco liturgie v předkoncilní podobě zůstává formou mimořádnou a existuje jen v latinském jazyce.
Historický kontext a duchovní motivy
Historicky byla liturgie po Tridentském koncilu standardizována a reformy probíhaly pod vedením papežů Pius V., Pia XII. a dalších, aby liturgické knihy odrážely kontinuitu víry a modlitby. II. vatikánský koncil naopak nastolil ambici otevřít liturgii světu, posílit pochopení liturgie pro věřící a prosadit používání národních jazyků ve slavení. Před koncilem šlo často o liturgii v latině a v rámci řádových či farních praktik se prosazovala pečlivá strictnost, která měla však někdy vést k distanci mezi celebrantem a Božím lidem. Liturgie je však vždy prostředkem k setkání s Kristem a k předávání neporušené víry.
Podle Benedikta XVI. je nutné chápat liturgii jako jednotu dvou aspektů: lex orandi (zákon modlitby) a lex credendi (víra). Není cílem rozdělovat církev na „předkoncilní“ a „pokoncilní“ části, ale usilovat o plodné smíření. Text vyzývá k respektu vůči kontinuitě liturgické tradice a k otevřenosti vůči potřebám současných věřících, zvláště mládeže, která nachází v liturgii své vlastní duchovní vyjádření.
Etapy a motivy pro zachování liturgické plurality
Nacházet znovu smíření vyžaduje uznání, že latinský jazyk nepřestal být součástí římského ritu a že liturgické knihy prošly historickými proměnami. Důležité je, že liturgie má být přístupná v plnosti pro věřící všech kultur a jazyků a že obřady mohou být konány jak podle misálu z roku 1962, tak podle misálu Pavla VI. (1970), když to vyžadují okolnosti farní pastorační služby a kontext konkrétní komunity. Zároveň je třeba uvědomit si úlohu laiků i kněží v procesu vyučování a sdílení slova během mše svaté, aby slovo Písma bylo srozumitelné a živé.
V diskuzích o liturgii se zdůrazňuje, že jazyk bohoslužby má být prostředkem, nikoli překážkou jednoty. Latina symbolizuje univerzalitu Církve, avšak národní jazyky umožňují lepší srozumitelnost a zapojení věřících do liturgie. V důsledku toho se vyvažují principy liturgického slavení podle koncilní nauky a potřeby současného Božího lidu - aby liturgie nebyla pouhým vzorem z minulosti, ale živým činem víry a modlitby v různorodosti kultur světa.
V souvislosti s praxí ukazuje Benedikt XVI. také na kontinuitu a oporu moderního biskupského guvernování: každý biskup v diecézi zůstává hlavou liturgie a dohlíží na to, aby vše probíhalo v pokoji a klidu. V případě potřeby lze využít prostředků diecézního a římského centra Ecclesia Dei ke sladění různých zvyků, jazyků a liturgických forem s jednotou víry.
Vliv na pastorační praxi a ekumenické rozměry
Návrh Benedikta XVI. vyvolává otázky ohledně ekumeny: jestliže liturgie může být sloužena podle různých edic misálu, mohou v praxi vznikat různé liturgické zkušenosti. Z pohledu ekumeny však lze spatřovat příležitost k dialogu o způsobu slavení ve všech křesťanských komunitách a k vzájemnému respektu ke způsobům vyznání víry v různých liturgických projevech.
Liturgie latinského ritu tedy neznamená návrat k uzavřenosti, ale posílení slova víry, modlitby a obřadů, které vyjadřují jednotu církve v její různorodosti. Papežské dopisy, mešní řády a pokyny k liturgii podtrhují důležitost jasného a srozumitelného vyučování, eucharistické víry a důstojnosti každé bohoslužby.
Na závěr lze říci, že Summorum pontificum neříká, že latina je jediným prostředkem slavit liturgii; spíše potvrzuje mimořádný význam historických liturgických forem a jejich možné využití v souladu s obecnými normami a pastoračními potřebami věřících. Církev tak hledá dialog mezi kontinuitou a reformou, mezi tradicí a aktualizací, aby liturgie nadále formovala věřící v lásce k Bohu a v jednotě Církve.
tags: #liturgie #latinskeho #ritu