Určit správný význam Písma je jedním z nejdůležitějších úkolů, které každý věřící v životě má. Bůh nám neříká, že máme prostě jenom číst Bibli. Máme ji prozkoumávat, studovat a správně ji používat (2. Timoteovi 2:15). Studování Písem je dřina. Zběžné nebo nedůsledné pročítání Písma může někdy vést k naprosto chybným závěrům. Za prvé, člověk, který studuje Bibli, by se měl modlit a požádat Ducha svatého o porozumění - to je jedna z věcí, které Duch svatý dělá. Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale řekne vše, co uslyší - oznámí vám i věci budoucí (Jan 16:13).
Ve 16. kapitole Janova evangelia Ježíš mluví o Duchu svatém a říká, že až Duch svatý přijde, uvede apoštoly do veškeré pravdy. A podobně jako Duch svatý vedl apoštoly při psaní Nového zákona, nás vede v chápání Písma. Pamatuj, že Bible je Boží kniha a měli bychom se ho proto ptát, co věci v ní znamenají. Za druhé, neměli bychom vytrhávat písmo z kontextu okolních veršů a snažit se vykládat jeho význam mimo rámec okolního textu. Měli bychom vždycky získat kontext - tím, že si přečteme okolní verše a kapitoly.
Veškeré Písmo pochází od Boha (2. Timoteovi 3:16; 2. Petrův 1:21), ale k jejímu sepsání použil Bůh lidi. Tito lidé měli na mysli konkrétní téma, určitý záměr a vyjadřovali se ke konkrétním problémům. Měli bychom si vždy prostudovat i pozadí každé biblické knihy, kterou studujeme, abychom zjistili, kdo ji napsal, komu byla určena, kdy byla napsána a proč. A měli bychom nechat promlouvat samotný text. Za třetí, musíme odolat pokušení být ve svém studiu Bible zcela nezávislí. Je drzost myslet si, že nemůžeme získat hlubší porozumění z celoživotního díla ostatních, kteří studovali Písma před námi. Někteří lidé - chybně - přistupují k Bibli s tím, že budou závislí jen na Duchu svatém, a že sami objeví skryté pravdy Písma. Tím, že nám dal Kristus Ducha svatého, dal církvi lidi, obdařené duchovními dary. Jedním z těchto darů je dar učení (Ef 4:11-12; 1 Kor 12:28). Tito učitelé jsou nám dáni od Pána, aby nám pomohli správně pochopit a poslouchat Písma. Historicko-kritická metoda patří k základním nástrojům biblické exegeze a bez jejího uplatnění se dnes nelze obejít.
Pomáhá porozumět historickému vzniku textu, jeho jazykovému prostředí i teologickému záměru autorů. Přesto však sama o sobě nevyčerpává celé bohatství biblického poselství. Právě proto se v posledních desetiletích rozvíjejí metody, které se nesoustředí primárně na vznik textu, ale na jeho konečnou podobu a na to, jak text funguje jako sdělení. Zásadním východiskem moderních literárních metod je přesvědčení, že biblický text není neutrálním popisem skutečnosti. Autoři Nového zákona nepíšou „nezaujatě“, ale svědčí, přesvědčují, napomínají a povzbuzují. Text má záměr, směr a cíl. Tento aspekt byl někdy v historicko-kritické exegezi upozaděn ve prospěch otázky „jak text vznikl“.
Rétorická analýza vychází z poznání, že biblické texty používají jazyk cíleně a promyšleně. Zvlášť zřetelně se rétorická struktura ukazuje v Pavlových listech. Pavel neformuluje své myšlenky nahodile, ale staví argumenty krok za krokem. Rétorická analýza tak pomáhá pochopit, jak Pavel přesvědčuje své adresáty, proč některé myšlenky zdůrazňuje opakováním a jiné staví do kontrastu.
Velká část Bible má podobu vyprávění. Evangelia, Skutky apoštolů i některé starozákonní texty nejsou sbírkou tezí, ale příběhy. Evangelia nejsou pouhým souborem informací o Ježíšově životě. Jsou vyprávěním, které má čtenáře vtáhnout, přimět jej k zamyšlení a nakonec k osobnímu postoji. Zajímavým prvkem je rozlišení mezi reálným a implicitním čtenářem. Reálný čtenář je ten, kdo text skutečně čte dnes.
Biblický jazyk je bohatý na obrazy a symboly. Světlo a tma, voda a sucho, chléb, víno, cesta, pastýř - to vše jsou prvky, které nesou význam přesahující jejich doslovný smysl. Symboly v Bibli nefungují izolovaně. Vytvářejí významovou síť, která se rozvíjí napříč knihami a tradicemi. Sémiotický přístup pomáhá pochopit, že biblický text nelze číst jen „řádek po řádku“, ale je třeba vnímat jeho vnitřní souvislosti.
Rozmanitost metod a přístupů však zároveň vyvolává otázku hranic výkladu. Pokud existuje tolik způsobů, jak text číst, platí ještě nějaké meze? Katolická tradice odmítá především fundamentalistickou četbu, která ignoruje literární druh, historický kontext a vývoj tradice. Stejně problematické jsou však i ideologické výklady, které k textu přistupují s předem daným klíčem a používají Písmo k potvrzení vlastních názorů. Pravý výklad Bible se odehrává v rámci Písma, Tradice a učitelského úřadu církve. Cílem exegeze není nahromadění poznatků ani intelektuální výkon. Smyslem výkladu Písma je, aby se Boží slovo stalo živým a účinným. Bible není muzeální exponát. Je to text, který vstupuje do života člověka, klade mu otázky a nabízí orientaci.
Hieronymus z Stridon
Tam, kde dnes stojí korpus překladů, je důležité zjistit, kdo a proč rozhodl o konečném tvaru překladů. Původní latinské jméno zní Eusebius Hieronymus; narodil se kolem roku 345 v římské provincii Dalmácie Stridon, a proto bývá nazýván Hieronymem ze Stridonu. Díky financím rodičů se mohl od útlého věku vzdělávat v Římě. Učitelem mu nebyl nikdo jiný než proslulý římský gramatik Aelius Donatus, u kterého se Jeroným učil gramatiku, rétoriku a filozofii. Jako poustevník strávil kus života v syrské poušti, kde se věnoval studiu Bible a teologické literatury. V roce 381 se Jeroným dostal zpět do Říma, kde svými jazykovými a vědeckými schopnostmi okouzlil papeže Damase. Díky svému vzdělání si brzy získal jeho důvěru a do roka se stal Damasovým osobním tajemníkem. V té době existovaly různé latinské překlady Bible, mnohé z nich ale byly provedeny nedbale a s chybami. Málokdo na východě uměl latinsky a stejný problém na západě představovala řečtina. Text, který by přesně odpovídal původní řečtině, a přesto by obsahoval výstižná a jasná vyjádření v latině, dosud neexistoval. Jeroným byl jedním z mála učenců, kteří by takový překlad byli schopni vytvořit - mluvil plynně řecky, latinsky a syrsky a orientoval se v hebrejštině. Jeho latinský překlad z hebrejštiny do latiny má název Vulgata, což znamená „obecný text“, a stal se závazným textem západní církve pro celé středověk. K významným dnům v kalendáři přibyl v roce 1991 Mezinárodní den překladu (Mezinárodní den překladatelů). Za jeho vznikem stojí Mezinárodní federace překladatelů (FIT). Připomíná tedy důležitost překladatelské a tlumočnické profese. 30. září. Ve stejný den v roce 420 zemřel svatý Jeroným, patron překladatelů.
Exegeze je při výkladovém kázání natolik důležitá, že není možné její význam přecenit. Každému skutečnému výkladu musí předcházet náležitá exegeze. Bez exegeze není výklad. Tím, čím jsou pevné základy pro velkou budovu, je exegeze pro výklad. Exegeze v tomto smyslu drží celou konstrukci kázání. Správné rozdělení biblického textu je základem pro to, aby mohl být správně kázán. Co znamená exegeze? Tento výraz je přepisem řeckého slova exēgesis, které znamená vysvětlení či výklad. Exegeze je podstatné jméno, které v Novém zákoně nenajdeme. Slovesný tvar exēgeomai vidíme však šestkrát.
Exegeze zahrnuje pečlivé vysvětlení pasáže Písma a jde o opak eisegeze, která vkládá do textu svůj vlastní význam. Oproti tomu hermeneutika se zabývá pravidly výkladu. Exegezi lze ilustrovat jako lovce perel, který se potápí pro drahocenné poklady skryté pod hladinou. Potápěč musí perly dopravit na povrch, kde z nich vznikají šperky. Totéž platí pro exegetické perly: kazatel musí ponořit se do hloubky pasáže, sesbírat pravdu a předložit ji publiku. Nepochybně platí, že hloubkové studium vyžaduje disciplínu a plné zasvěcení.
Disciplína exegeze vyžaduje, aby vykladač studoval kontext pasáže, literární formu, lingvistiku, etymologii a historicko-kulturní kontext. Za prvé, vykladač musí studovat kontext pasáže: širší kontext, cyklus v rámci celé Bible, vztah k Kristovu příchodu, a to, jak se čte daná pasáž v rámci smlou, a zda spadá do Zákona či prorocké literatury. Za druhé, exegeze vyžaduje určení literární formy neboli žánru: narativ, zákon, píseň, mudroslovná literatura, řeč, podobenství, epištola a proroctví. Základní forma určuje způsob vykladu a cíle textu. Jaký význam má daná pasáž pro daný literární celek?
Za třetí, lingvistické aspekty: starý zákon esenciálně hebrejština (několik kapitol aramejsky), nový zákon řečtina koine. Exegeta musí pracovat s původními jazyky a ideálně porovnat překlady. Pasáž je nutné číst v původním jazyce; pokud to není možné, použijí se nástroje pro interakci s pasáží v původním jazyce. Za čtvrté, gramatika: vykladač musí analyzovat strukturu vět, vztah mezi slovy, identifikovat podmět, přísudek, předmět, určení rodu, čísla a pádu; pochopit konstrukce jako předložkové a infinitivní vyjádření. Za páté, řečnické obraty a figury: přirovnání, metafora, hypokatastáze, alegorie, metonymie, synekdocha, hyperbola, personifikace, antropomorfismus a zoomorfismus. Tyto prvky pomáhají chápat sdělení textu a jeho sílu. Za šesté, historický kontext: vykladač musí prozkoumat pozadí dané pasáže v rámci širší historie vykoupení, doba, politika, ekonomie, kultura, geografické a klimatické podmínky. Za sedmé, kulturní pozadí: znalost zvyků starověkého Středního východu, Židů a okolních národů je nezbytná k pochopení významu pasáží. Zahrnuje to mimo jiné hostiny, svatby, pohřby, zemědělské postupy, faunu, pastýřské praktiky a další. Za osmé, geografická a topografická znalost: biblické dějiny zahrnují Asii, Afriku a Evropu; geografické faktory jako hory, údolí, pouště, řeky a moře ovlivňují výklad. Jazykové a geografické detaily jsou klíčové pro správné vyústění významu pasáže.
V textu je dále rozebrána symbolika, která se může objevit přesahující doslovný význam. Exegeze zahrnuje i hledání vztahů mezi pasážemi v rámci knihy a jejich význam pro hlavní téma biblické knihy. Diskuse o ČEP, Kralické Bibli a ekumenických překladech ukazují, jak jazyková kultura ovlivňuje moderní přístupy k exegezi a překladům. Srovnání překladů Nového Zákona ukazuje, že rozdíly mezi Textem Receptus a Byzantským textem vedou k odlišnostem ve vyznění překladů. V souvislosti s Českou republikou se zmiňují starší i novější edice a jejich dopad na liturgii a studium.
Exegeze tedy zahrnuje nejen tradiční historicko-kritické postupy, ale i moderní literárně-semiotické a rétorické metody. Cílem je pochopit text v jeho literárním kontextu, historickém kontextu a kulturním kontextu, čímž se aktivuje jeho živé působení na čtenáře. Exegeze má za cíl ukázat, že Boží slovo vstupuje do života člověka a poskytuje orientaci pro současné i budoucí generace.
Osamělý GÉNIUS, který ZNIČIL římskou flotilu | Obléhání Syrakus 214 př. Kr.
Konečné poznámky o původu a dopadech překladů
Diskuse o tom, jaké verze Bible vznikly a jaké texty byly používány při překladech, je významná pro pochopení, proč Hieronymus zvolil hebrejštinu a řečtinu a proč jeho Vulgata sehrála klíčovou roli v západní církvi. Dále je důležité uvědomit si, že v historii byla mnohá vydání a rukopisy a že moderní exegeze vyžaduje hluboké studium jazyků, literárních žánrů a kontextů. Přístup, který kombinuje exegezi a hermeneutiku, umožňuje přesnější vykládání a zajišťuje, že text vnáší do života čtenáře pravdu, smysl a inspiraci.