Touha po modlitbě nám často schází kvůli tolika překážkám, zvláště pak kvůli strašné roztržitosti, která krouží kolem mysli jako moucha, zatímco se snažíme usebrat. Je to vůbec ještě modlitba, když se většinu času snažíme bezvýsledně zkrotit vlastní představivost? Moc dobře víme, že modlit se prací, byť by byla sebelepší, nestačí. Taková modlitba nenahradí modlitbu soukromou. Především potřebujeme povzbuzení. Ne od světce, který se nořil do slastí modlitby už od dětství, ale od světce, kterému dala modlitba pořádně zabrat.
Bez knihy o vlastní vytrvalosti bychom těžko vytrvali; podobně jako svatá Terezie, která vyznává, že materiál k vydržení je vnitřní boj duše. „Velmi často, po několik let, jsem se víc zabývala touhou, aby už skončila hodina mého setrvávání na modlitbě, než abych se zabývala jinými, dobrými věcmi.“ A mnohokrát nevím, jak těžké pokání bych musela mít před očima, abych mu s větší chutí nedala přednost před usebráním se v konání modlitby. Svatá Terezie nám dává útěchu: mohutnosti duše jsou vzájemně oddělené a nezávislé.
Vůle proto může být zcela zaujatá Bohem a zakotvená v něm, rozum zcela jím pohlcený a usebraný, zatímco představivost se jakoby zblázní. Mnoho lidí již udělalo stejnou zkušenost: touha po Bohu a věrnost v modlitbě jsou nezpochybnitelné, vůle náleží Bohu, rozum setrvává v úkonu víry, avšak představivost není k zastavení. „Já sama jsem tímto bývala, totiž oním povykem myšlení.“
Rozmnožení rozptýlení ale nemusí nutně znamenat odchod od Boha; někdy tomu tak je, jindy ne. Některé povahy trpí velmi živou představivostí, takže rozjímání a usebrání je pro ně namáhavé. Modlitba je pro ně náročná, avšak mají na svém luku napjatou drahocennou tětivu: pokud rozum není přítomný, aby jim pomohl ustálit myšlenky, nemůže jim ani bránit kráčet v lásce. „Když se vrátím k tomu, co jsem říkala k mukám, tento způsob postupu má do sebe to, že je bez přemítání rozumu, takže duše má velmi získávat nebo ztrácet.“
Jinou příčinou nepozornosti mohou být naše životní návyky. „Vše, co je v naší mysli, než nadejde čas modlitby, nám paměť neúprosně připomene v průběhu modlitby. “ Zde mluvíme o tom, co je v našich silách změnit. Naše představa, jací bychom „měli být“, nás často zavede naopak dál od Boha, zejména v oblasti, kde se snažíme změnit. Pokud opravdu hledáme Boha, bolí nás, že se s ním setkáváme tak málo právě v prostředí, kde žijeme. Znovu se však ujišťujeme, že pro ty, kdo milují Boha, je všechno milost - i překážky. Pokud nejsou námi chtěné, stávají se nástroji Boží prozřetelnosti.
Náš život bývá zatížen břemeny, od kterých bychom se mohli snadno zbavit, aniž by to někoho uškodilo. Hřích, zahálka, pomlouvání, rozhazovačnost, lehkovážnost, atd., nám předkládají ultimátum: buď toto, anebo modlitba. Modlitba se proto neobejde bez určité trvalé životní askeze. „Pohodlí a modlitba nejdou dohromady,“ píše Terezie (CD 4, 2).
V tomto smyslu si roztržitost, která nám brání v modlitbě, způsobujeme vědomě. Nezapomínejme ani na bdělost ďábla, který modlitbu nesnáší a ztěžuje život všem, kdo jsou v ní vytrvalí. „Démon náhle zaujme rozum tak lehkomyslnými věcmi, že by se jim jindy vysmál; duše je tím ujařmena a není paní nad sebou samou.“
A konečně, i samotná povaha Boha v něčem přispívá k naší roztěkanosti. Citlivé mohutnosti naší duše nejsou samy o sobě uzpůsobené k tomu, aby dosáhly nekonečné Boží jasnosti. Jakmile nemají cíl, který by byl pro ně přiměřený, rozutečou se samy hledat vhodnou potravu. Tyto i jiné příčiny naší roztržitosti představují jakési polehčující okolnosti; nedobrovolné příčiny nám nezpůsobí škodu, naopak se stanou příležitostí k získání zásluh.
Máme tedy dvojí způsob obrany: buď nebudeme bojovat proti rozptylující myšlence přímo, nebo budeme nepřímo udržovat svoji mysl zaměstnanou. Je vhodné, aby se velmi zaměstnával čtením, neboť ze své strany nemůže vyzískat žádnou nauku. Jsou také osoby netrpělivé, které si nerady působí námahu, takže na začátku mají těžkosti usebrat mysl; a aby se ani trochu neunavovaly, říkají, že nemohou víc než modlit se ústně. „Zpřítomněte si samotného Pána, že je u vás (...).“ A věřte: nakolik jen můžete, nevydávejte se na cestu bez tak dobrého přítele. Zvyknete-li si ho k sobě přitáhnout, a on uvidí, že tak činíte s láskou a snažíte se jej uspokojovat, nebude vás od sebe odhánět; nikdy vám nebude chybět.
Pokud se na usebrání navykne (i když zpočátku působí námahu), neodkládejte jej -ťo. Tyto jednoduché prostředky, které má člověk použít při modlitbě nebo před modlitbou, neodvracejí pozornost od důležitosti celkové atmosféry našeho života. Nezapomínejme, že nebezpečím míní Terezie vše, co nás nepřivádí k hledání Boha a čemu zbytečně podléháme. Požadavky modlitby jsou stejné jako požadavky evangelia. Celé dílo svaté Terezie je plné drahocenných rad z vlastní zkušenosti; nejdůležitější však zůstává vytrvalost.
