Smyslem života je dozrát k podobnosti s Bohem. Jen pak sneseme pohled na Boha a budeme moci s Ním přebývat navěky v radosti a štěstí. Jen takto lze překonat smrt. K dosažení této podobnosti je třeba vychovávat se k životu v přítomnosti Boží - tzn. neustále promítat sebe sama před Boží pohled a podle toho korigovat své chování. To nejkrásnější ale zároveň nejtěžší, prostě to nejdůležitější v životě je pěstovat vztahy. Život bez vztahů, zahleděný jen do sebe, je pomalé umírání a končí definitivně zavržením do Boha. Klíčový vztah, kterému se nikdo nemůže a ani nemá vyhnout, je jeho vztah k Bohu. A právě modlitba je udržování a prohlubování tohoto vztahu z naší strany. Z Boží strany to bývá nazýváno milost.
Nejvlastnějším projevem živého vztahu je úcta k druhému. Úcta k Bohu se nejlépe vyjadřuje chválou, kterou nazýváme slovem liturgie. Liturgie však nemůže být jen veřejná a společná chvála v bohoslužbě, ale v širším smyslu musí být projevem celého života. Proto má být liturgií vlastně veškerý náš život, k Bohu nelze totiž přistupovat jinak než jen nerozděleným srdcem. Modlitba je stejně jako vztahy společná a osobní (vztah pouze s Bohem). Proč je třeba společné modlitby (třeba i jen v duchu)? Protože jak praví stará pravda: 'Do nebe se kráčí společně, ale do pekla jde každý sám'. Nejvhodnější pomůckou společné modlitby se už o počátku Církve ukázaly být žalmy. Slovo žalm pochází z hebrejštiny a znamená přibližně 'píseň chvály'. Už Pán Ježíš se modlil k Otci pomocí slov žalmů. Modlitba žalmů je zároveň osobní i společná. Objímá celé stvoření a připomíná spásné události minulosti a sahá až k naplnění dějin. Oslavuje památku Božích zaslíbení, jež se už uskutečnila, a očekává Mesiáše, který je definitivně splní. Žalmů je 150 a jsou obsaženy v knize Písma svatého nazývané též žaltář. V žaltáři se Boží slovo stává modlitbou člověka. Dnes se můžeme setkat s různými návody k modlitbě. Pro nás křesťany jako pro Ježíšovy učedníky je vzorem modlitby náš Pán a modlit se učíme ve spojení s ním a podle toho, co on sám o modlitbě učil. Některé vnější praktiky by mohly být podobné s modlitebními způsoby nekřesťanských náboženství, ale podstata křesťanské modlitby se od nich podstatně liší. Naše modlitba je především darem Božím, působením Ducha svatého v nás. Je to žízeň a touha po Bohu, který touží po nás, láska k Bohu, který nás miluje jako první. Je to projev vztahu odevzdanosti, úcty a důvěry, projev hlubokého přátelství, sdílení života. K modlitbě patří vyjádření slovy, ale podstatou modlitby nejsou slova, ale srdce.
Ježíšovi učedníci nám zanechali mnoho svědectví o Pánově modlitbě. Na mnoha místech evangelia čteme, jak se Ježíš modlil, odcházíval na pustá místa, modlil se ve dne i v noci, při různých příležitostech. Modlil se na každém místě a v každé době. A my jsme pozváni spojit svůj život s ním, aby každé místo a každý okamžik našeho života byly proniknuty naší modlitbou, protože modlitba je vyjádřením blízkého osobního vztahu. Proto se máme modlit stále (1Sol 5,17), v každé době (Ef 6,18) a na každém místě (1Tim 2,8). Modlit se učíme celý život. Naše modlitba se mění podle toho, jak roste náš vztah s Ježíšem a skrze něho s Otcem, jak se otevíráme Duchu svatému. Jinak se modlí děti, jinak lidé hledající, jinak vypadá modlitba trpícího člověka, jinak se modlí ti, kteří s Pánem již prožili většinu svého života.
Základem křesťanské modlitby nejsou nějaká pravidla, ale touha patřit Pánu, rozhodnutí žít celý svůj život s ním a pro něj, důvěřovat mu a milovat ho. Aby člověk objevil svůj způsob modlitby, musí se nejprve dostat ke svému srdci, poznat svoji chudobu a v srdci nalézt Boha. Když je naše srdce daleko od Boha, zůstávají nám z modlitby jen prázdná slova nebo zbožné myšlenky.
Pán nás ve svém poučení o modlitbě vede k tomu, abychom při modlitbě vešli do své komůrky, zavřeli dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti a nekladli důraz na množství slov (srov. Mt 6,5-7). V evangeliu čteme, že se Ježíš modlil v Duchu svatém, proto také prosíme o milost Ducha svatého, aby naše modlitba nebyla jen lidským konáním a mluvením, ale radostí. Do té doby, než zakusíme dotek živého Boha, je naše modlitba spíše voláním po Bohu, je projevem touhy. I toto období je důležité a v něm nám pomohou především modlitby psané a naučené, které si vnitřně můžeme přivlastnit.
Jakmile zaslechneme jeho slovo, které zažehne v našem srdci oheň lásky a touhy po Bohu, stane se naše modlitba odpovědí na jeho projevy lásky a na to, jak nás vede a co nám říká. Proto je modlitební četba Písma svatého, zvlášť Nového zákona, centrem křesťanské modlitby. Modlitba každého z nás je něco velmi osobního a důvěrného. Jako každý lidský vztah, tak i vztah ke Kristu potřebuje svůj řád a má své konkrétní projevy.
Máme-li se naučit modlit stále, musíme mít čas na pravidelnou modlitbu, na pravidelná setkání s Pánem, která sytí lásku a důvěru. Velmi důležité je začínat každý den osobní modlitbou, ve které se Pánu odevzdáme se vším, co ten den máme před sebou a poprosíme ho o ochranu a požehnání pro nás i naše drahé. K této osobní modlitbě můžeme přidat nějaké modlitby napsané, část modlitby církve nebo nějaký žalm. Velmi nám pomůže, když se naučíme denně alespoň chvíli se v modlitbě s Pánem setkat nad úryvkem Písma. To nás může sytit celý den.
Stejně důležité je každý den osobní modlitbou také zakončit. Při ní je dobré si celý den před Pánem projít, poděkovat a poprosit za odpuštění, pokud se nám něco nepodařilo a svěřit sebe i své blízké do Boží ochrany. Přidat můžeme zase část modlitby církve nebo jiné modlitby. Je to příjemné, když můžeme mít na ranní a večerní modlitbu nějaké vyhrazené místo, které bude naším místem setkání s Pánem, kde mohu být před ním takový, jaký jsem. Už naše snaha o modlitbu je modlitbou, i kdybychom většinu našeho vyhrazeného času se jen soustředili na modlitbu nebo Pánu svěřovali svá trápení. To podstatné je upřímnost před ním.
Časem se nám modlitba stane spočinutím v Boží blízkosti a sjednocením v lásce s tím, který nás miluje. Text byl napsán pro Katolický týdeník, vyšel v č. 35/2018. Ježíš v evangeliu říká: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích.“ (Mt 6,1). Každý jsme stvořeni nekonečným Bohem a určeni pro nekončící pozornost, uznání a ocenění od tohoto nekonečného Boha… Proto v našem nitru a srdci existuje neohraničená žízeň a touha po dosažení ocenění a odměny, která nás přitahuje a hýbe vším, co činíme. Ježíš proto rozlišuje mezi dvěma druhy odplaty - na jedné straně je to odplata u Boha, na druhé odplata u lidí. Ta první je věčná, opravdová, definitivní. Druhá je naopak přechodná, je to klam, za kterým míříme, když za nejdůležitější a největší odměnu považujeme lidský obdiv a světský úspěch. Riziko okázalosti hrozí každému z nás. Proto Ježíš jako by říkal: „Můžete se radovat z nekonečné odplaty, které není nic rovno, dávejte si ale proto pozor, abyste se nedali ošálit vnějším zdáním a nehnali se za prchavou odměnou, která se vám rozpadne pod rukama“. Dělat věci okázale jen pro vnější ocenění od lidí je totiž mámení, v němž upřednostňujeme lidskou odplatu před odměnou Boží. Když se s takovouto odměnou spokojíme, nežijeme dobře. Každé gesto, ač sebekrásnější, může nahlodávat červotoč sebestřednosti. Takové jednání nehledá lásku k Bohu a lidem, ale hledá potlesk lidí a vlastní slávu.
Vše, co děláme, se může stát jakousi přetvářkou před Bohem, před sebe samými i před druhými lidmi. Zpracováno podle promluvy Papeže Františka 2. "Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože." (Sv. "Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože! Nenaplněná touha po štěstí je v srdci každého z nás Denně prožívám neustálou žízeň po štěstí, po radosti, po naplnění. Měl jsem spoustu peněz, ale stále mi něco scházelo Po ukončení studia jsem si myslel, že až budu mít dostatek peněz a zaplním si skříň elegantními obleky, budu šťastný. Ale nebyl jsem. Naše obrovská touha po štěstí V každém člověku je propast o velikosti Boha.
Nemůžeme ji naplnit věcmi, penězi, postavením, mocí, sexem, drogami, alkoholem, jinými lidmi, zážitky ani úspěchem. Ježíš byl na Zemi, kterou stvořil jeho otec, ale nezdá se, že by z ní její obyvatelé byli nadšení. Spíš měli spoustu potíží a stížností a Ježíš se soucitně o jejich problémy zajímal. Vyzývá nás, abychom byli jako on. V povzbuzení k modlitbě (1 TIMOTEUS 2 ) nám Pán nejen říká, abychoms e přimlouvali za všechny lidi a za své vládce, ale také proč to má smysl: protože je to dobré před Bohem, který chce, aby všichni byli zachráněni.
Ježíš svou laskavostí a soucitem nastavil vysokou laťku, a my můžeme být jako on při přímluvných modlitbách - prostě nečekat, kdo mě pochválí, kdo mě uvidí, kdo moji modlitbu ocení. Poznání Boha formuje náš život. Zkušenosti Božích lidí nejsou daleko od našich osobních zkušeností. V poznání Boha nám pomáhá vstřebávání Bible a modlitba, a kupodivu taky půst, který v nás pro Boha vytváří prostor. Za co se modlit? Bůh nás k modlitbě může vést různými způsoby - zjevením, vjemem, okolnostmi, anebo právě Božím slovem.
Na příkladu Filipským 1 si ukážeme, jak přesně se na základě Pavlova příkladu můžeme modlit třeba za ostatní věřící. Modlíme se tím účinněji, čím víc známe Bibli a Boha? Mít málo informací o Bohu kupodivu nemusí být modlitbě na překážku. Modlitba má obrovská zaslíbení. Jak překonáme frustraci z "nevyslyšených" modliteb? Jak modlitbou dosáhnout až k zázrakům?
Lidé touží po Bohu. Ve svém srdci stále cítí hlad po lásce, po nesmírném přátelství, které člověk nemůže nabídnout a poskytnout, nechtějí se smířit se svou lidskou konečností. Přece není možné, aby člověk skončil smrtí své bytí stejně jako bezduché zvíře, rozpadl se na kolující hmotu a byl zcela zapomenut! A tak hledá Nekonečno, a mnozí je nacházejí; někteří však ulpějí na majetku, cti, prestiži, požitcích a těle, a tak se s Bohem minou, když Ho zamění za stvořená jsoucna. Sžíravá touha po Bohu, hlad po Bohu, žízeň po Bohu - synonyma vyjadřující nepokoj lidského srdce.
Toto toužení, hledání a nalezení Boha není možné bez vnitřního obrácení, bez konverze. Konverzi prožívají mnohokrát za život křesťané, prožijí ji také nevěřící, když Boha naleznou a obrátí se k němu. Je označujeme za konvertity, jsou další a to viditelnou stopou Boha, který zachraňuje svým zásahem konkrétního člověka, nad jeho ubohostí se smilovává a dává se mu poznat.
Na tyto konkrétní lidi je možné ukázat prstem. Často je jejich poznání Boha vede k nespokojenosti s životem tradičních křesťanů, těch "líných kaprů v bahnité vodě", a stávají se "problémovými" křesťany.
"Já Jsem. Tvorstvo! Duše! Ty, kdo Mne čteš, ty, kdo Mne slyšíš, chval Mne, oslavuj Mne, veleb Mne od rána do večera, oslavuj Mne a vzdávej Mi úctu bez ustání; dobrořeč Mi, cti Mě a měj touhu po Mně. Nikdy jsi neslyšel o Písni tří mladých mužů? Chápej tedy a hlásej to všem národům, Duch Pravdy je s vámi se všemi."
“Mé malé děti, připomenu vám, že se v modlitbě setkáváte s Bohem. Jsem Bůh živý, cítím, jestli své modlitby jen odříkáváte ústy. Chci, abyste po Mně toužily; abyste po Mně žíznily, dychtivě Mne hledaly. Nehledejte nic jiného než Mne; přejte si být stále se Mnou spojeni; líbit se Mi, těšit Mne, cítit a slyšet Mne; mějte touhu po Mé Přítomnosti, ať vás nic z tohoto světa neoklame, protože jestli vás svět nenávidí, vzpomeňte si, že dřív než vás nenáviděl Mne.
Pojďte a ukáži vám teď, jestli chcete, co znamená Opravdový Život v Bohu. Slavnostně prohlašuji, že každý, kdo žije v Lásce, žije ve Mně, svém Bohu, a Já žiji v něm. Probuďte se ze spánku, procitněte ze své letargie a neklamte sami sebe, když říkáte: "Já miluji Pána a On to ví, vždycky tomu tak bylo, a proto mám čisté svědomí." Dnes vám říkám, abyste se vrátili ke Mně.
Jestli se zeptáte "ale jak se máme vrátit?", pak vám řeknu, že tím, že se obrátíte, a když řeknete "ale my jsme obráceni, jak se máme obrátit?", pak vám řeknu, že touhou po Mně, když budete po Mně žíznit. Hledejte Mne, Svatého; přijďte a klanějte se Mi. Ať jsem vaším údělem, Já, váš Svatý. Ať se v Mé Přítomnosti vaše oči rozplývají slzami lásky.
Buďte bdělí, buďte bdělí, kdybyste věděli, jak strašně nebezpečné je neznat příčinu svých hříchů, necítit své viny, a ztratit smysl pro to, co je dobré a co zlé! Odolávejte ďáblově taktice, buďte bdělí při modlitbách, buďte se Mnou ve stálé modlitbě. Modlete se bez přestání. Dejte Mi pocítit, že je ve vás stálá touha po Mně, stálá modlitba. Modlitba vycházející z vašeho srdce, to je touha po Bohu.
Moji milovaní, chcete-li růst v Mé Lásce, odložte svou netečnost a bezmyšlenkovité modlitby. Být v neustálé modlitbě znamená toužit po Mně, vašem Pánu. Snažte se a chápejte Mé Poselství. Tužte po Mně s radostí, tužte po Mně svým srdcem, a ne svými rty, ať slyším vaše volání "Abba!"
Přijďte ke Mně, nabídněte Mi své srdce. Oddaností zkrásní vaše duše. Neodchylujte se od Pravdy, protože Pravda je Láska - tak Pojďte ke Mému Láskou naplněnému Bohu. Žehnám vám všem, vdechuji vám Políbení Lásky na čelo. Láska vás miluje.
"Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, chvályhodný a svrchovaně velebený navěky. Nebesa, velebte Pána, andělé Páně, velebte Pána. Všechny deště a roso, velebte Pána, všechny větry, velebte Pána. Země, velebte Pána, chval a oslavuj ho navěky."
Touha po Bohu provází lidstvo po celou jeho historii. V Bibli čteme, že v období od Henocha, vnuka od třetího Adamova syna Séta, se začíná vzývat Hospodinovo jméno (Gn 4,26), a to až dosud.
Obrácený člověk se v sebereflexi děsí svých minulých vin a své nehodnosti a je Bohu vděčný za to, že Ho přijal mezi své děti. "Když jsem byla uvězněná v temnotě, v zajetí žaláře hříchu, kde špinavé tváře přízraků pronásledovaly mou duši, a myslela jsem, že tam zůstanu, zapomenutá a vyhnaná ze Tvého Věčného Světla, sestoupil jsi jako tisíc zářivých sluncí ze Své Slávy a ozářil mou strašnou noc.
A jak jsem tak stála tváří v tvář Čistotě, Nádheře a Svrchovanosti, začala jsem existovat. "Prachu a popeli - dal jsem ti teď srdce z masa a vdechl do tebe živého ducha. I když tvá mysl klesla do hlubokého zapomnění, Má Milost ti přišla na pomoc a zachránila tě vyléčením.
Řekl jsem: "Stanu se jejím Ženichem, jejím Vychovatelem a jejím Ochráncem, a ona bude Mou nevěstou, Mou žákyní a Mým dítětem, a povedu ji podivuhodnou cestou; její nohy budou šlapat po safírech. Budu pro ni září hvězd, když bude procházet pochmurnými údolími, a její holí a oporou, když bude pronásledovaná a štvaná.
Nedejme se zmást zdánlivou netečností světa vůči Bohu! Je to jen zdání! Hledá. Nechce však k "pravému prameni vody živé", který má náročné požadavky: milovat Boha a nebýt svázán se světem. A tak mnozí raději nacházejí náhražky pravého náboženství v sektách, různých formách východního polyteismu, meditacích, v hledání nirvány bez požadavků, a pravý Bůh jim tak uniká.
Existují však skutečně jedinci, kteří se proti Bohu zatvrdili. proto ho nenávidí. v tomto stavu setrvává, se nakonec prohřeší věčným hříchem proti Duchu Svatému, který ho od Boha navěky odloučí. Dar víry je svobodný Boží dar, který nijak nesouvisí s žádným osudem nebo předurčením. Každý člověk při svém stvoření dostává tolik darů a milostí, aby mohl dosáhnout Boha a jím slíbené věčné odměny. Tuto pravdu víry definoval již Tridentský koncil.
K nalezení Boha slouží kromě milosti i "mluvící znaky", které uvádíme v části 9. Nejlépe však k Bohu vede osobní modlitba srdcem a eucharistická adorace. Rovněž mariánská úcta, neboť Maria je tou, která nevede k sobě, ale ke Kristu a k trojjedinému Bohu. Co ale lidi přivádí ke konverzi, odvrácení se od světa a přiblížení se k Bohu?
Byly otlučené a poškrábané a pan dražebník myslel, že to nemá cenu marnit mnoho času s těmito starými houslemi. "Dobří lidé, co mi za ně dáte? Kdo začne něco nabízet? "Nabídka je na dva dolary, ale kdo dá tři? Ne, ne! dva? Kolem stojící zástup tleskal. Někteří volali "bravo!" a jiní radostí plakali. Ale mnozí se tázali: "Jak je to možné? rozladěn a od hříchů otlučen a zničen. v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí Ho přijal. ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!"
Z hlediska metodologie můžeme rozlišovat tři roviny motivace, která člověka dovádí k náboženské víře. Primární rovinu představuje motivace transcendentní, pro niž neexistuje nenáboženská alternativa a která člověka přivádí k náboženské víře. Sekundární rovinu představuje psychologická motivace, která specifikuje odklon od ateismu ke zcela určité formě náboženství a vypovídá o základních potřebách člověka a jeho osobnostním nastavení. Terciální rovinu představuje motivace sociologická, jež je rozhodující pro vstup do konkrétní náboženské skupiny a konkrétních mezilidských vztahů.
Tato motivace hovoří u jedince především o míře jeho prožitku osamocenosti a ztracenosti. Ze sociologického šetření konvertitů v letech 1984-1986 vyplynulo, že pro náboženskou konverzi jako takovou jsou určující tři existenciální faktory: otázka smyslu lidského života, otázka podstaty morálních hodnot a otázka konečnosti lidského života. Stěžejní v otázce smyslu života se ukazuje hledání odpovědi na otázku, zda má život smysl, nikoliv jednoduše, co je smyslem života, zda smysl existuje objektivně, a pokud ano, kdo ho dává?
Z psychologického hlediska je prožitek smysluplnosti spojen vždy s naším vnitřním Rodičem, a proto je smysl zažíván jako danost, která k nám přichází zvenčí. V otázce hodnot zaznívá dilema ateismu: jsou morální hodnoty záležitostí konvence, hlasování lidí, nebo je to něco, co je lidstvu dáno a co lidé pouze lépe či hůře poznávají? Na vědomé rovině se často předpokládá, že normy jsou věcí konvence, ale při hlubší reflexi vede tento předpoklad k těžké kognitivní disonanci. Neexistují morální soudy, které by nevycházely z danosti dobra a zla, a právě tato danost, která není empiricky doložitelná, vedla konvertity k předpokladu existence vyššího Zákonodárce, tedy Boha.
V otázce úzkosti ze smrti je ze všech existenciálních faktorů vztah k náboženství nejpřímější. Podle I. D. Podle Karen Horneyové může člověk ve zdravých mezilidských vztazích volit jednu ze tří možností, jak se vztahovat k ostatním lidem: činit kroky k nim, od nich, nebo proti nim.
Nemůže nevolit, neboť nevolba je už krokem od. Podle svých převládajících postojů si člověk vytváří odpovídající životní hodnoty a tyto hodnoty lze shrnout pod tři odlišitelné maximy - lásku, svobodu a moc. Thomas Harris mluví o tom, že každý člověk se v raném dětství rozhoduje pro jeden ze tří základních životních postojů: Nejsem OK - Jsi OK, Nejsem OK - Nejsi OK a Jsem OK - Nejsi OK. Poněkud vágní výraz OK užívá Harris k označení oceněníhodnosti sebe sama a zevního světa ve smyslu: Jsem či nejsem milováníhodný, potažmo: Svět je či není bezva.
Převládající životní postoje se formují jako odpověď na základní rodičovské příkazy. Přijetí některé z těchto třech pozic umožňuje člověku najít v životě řád a možnost strukturace světa. Do jaké míry tyto pozice korespondují s volbami různých náboženských systémů a hodnotami, které tyto systémy jedinci nabízejí?
S religionistického hlediska s nabídkou lásky jako nejvyšší hodnoty lidského života přichází zejména křesťanství, které vnímá svět jako přitažlivé místo pro přebývání a láskou se míní především prožitková kvalita "milování-hodnosti". Možnost být milován je základní hodnotou, s níž křesťanství přichází na současný světonázorový trh, a v propagandistické podobě se s ní setkáváme u sloganů typu Bůh tě miluje, Ježíš tě má rád ap. Teprve druhotně je v křesťanství pod hodnotu lásky zahrnuto i aktivum milovat, tedy empatické a charitativní vztahování k ostatním lidem, živým bytostem a světu jako celku.
S nabídkou svobody se setkáváme u hinduismu a buddhismu. Tato náboženství hovoří o světě jako o místě utrpení a strasti, případně jako o iluzi, od níž se člověk musí osvobodit. Tím se často myslí stažení do vnitřního světa. I když tato náboženství v některých svých směrech oceňují mezilidskou vzájemnost, charitu a pomoc, je i v těchto případech vztahování se k druhým lidem spíše nástrojem k dosažení základní nabízené hodnoty - osvobození od světa.
Konečně s nabídkou moci jako univerzální vztahové hodnoty lidského života přichází na naši paranáboženskou scénu hnutí Nového věku a v jeho rámci nejrůznější alternativní léčitelé a psychoterapeuti, astrologové, čarodějníci, homeopati, případně mimozemšťané. Recept Nového věku reaguje na pocit dnešních lidí "Jak málo mám život ve své moci" a typické je, že agrese v lidském nitru zde nejsou potlačovány, nýbrž uvolňovány.
Životní energie je zaměřována na výkon a úspěch. Pokud vycházíme z předpokladu, že lidé si volí tu reprezentaci reality, která jim z nejrůznějších důvodů vyhovuje, paralely k jednotlivým náboženstvím a odpovídající typologii T. Harrise a K. Horneyové můžeme rozpoznávat i u ryze světských postojů a myšlenkových proudů.
S preferovanou hodnotou lásky se můžeme setkat u Harrisovy životní pozice Nejsem OK - Jsi OK. Očekávaným postojem je zde poddajnost a spíše než o vládnutí zde jde o tendenci pomáhat a podřizovat se.
Tvou modlitbou je tvá touha. Jestliže touha je trvalá, pak tvá modlitba je také ustavičná. Existuje však jiný druh vnitřní modlitby, která neví, co je to přerušení. Jedná se o touhu.
Ať už konáš cokoli, pokud toužíš po nějaké osobě, pak se nepřestáváš nikdy modlit. Pokud nechceš přerušovat modlitbu, pak nikdy nepřestávej toužit. Tvá ustavičná touha bude tvým neumlkajícím hlasem.
Zmlkneš, když přestaneš milovat. Horoucnost lásky je velkým voláním srdce. Jestliže ustavičně vytrváš v lásce, pak bude bez ustání volat.
Se svolením převzato z knihy Lectio divina na každý den 12, str. Jaký má smysl zabývat se modlitbou a kdo modlitbu ve skutečnosti potřebuje - Bůh nebo my? Většina křesťanů žije s pocitem, že by se měli modlit.
Někteří dokonce žijí se špatným pocitem nebo s pocitem viny, že se nemodlí dostatečně často, dostatečně dlouho, že se nemodlí dobře nebo že se nemodlí vůbec. Pro mnohé tak zůstává modlitba jakousi povinností, navíc těžko uchopitelnou, se kterou si příliš nevědí rady, která je pro ně zdrojem výčitek a která jim často spíš komplikuje život.
Někteří se modlili v dětství, s rodiči, prarodiči; tyto modlitby už jim ale v dospělosti nedávají příliš smysl. A tak se stává modlitba břemenem. Přitom by to mohlo být právě na opak!
Já bych modlitbu ve svém životě nerad vnímal jako povinnost - stejně jako nevnímám jako povinnost dát si dobré kafe, zavolat si nebo potkat se s přáteli, jít na procházku do parku na čerstvý vzduch, zacvičit si nebo si poslechnout oblíbenou hudbu. To všechno jsou věci, které mě nejen baví, ale o kterých vím, že je k životu potřebuji. Modlitba odráží to, jaká je naše víra.
Dávní duchovní mistři vyslovili pravidlo: Lex orandi, lex credendi. Což volně přeloženo z latiny znamená: Způsob modlitby ovlivňuje způsob tvé víry. A naopak. Ukaž mi, jak se modlíš, a já ti řeknu, kým je pro tebe Bůh a jak si ho představuješ. Do naší modlitby se promítá naše víra a obraz, jaký o Bohu máme.
Vnímám Boha jako přísného otce? Pak budu při modlitbě nervózně našlapovat po špičkách, abych náhodou neudělal něco špatně a nebyl potrestán. Bud mít strach, že se nemodlím dost dobře. Vnímám Boha jako neochotného a tvrdého člověka? Pak ho budu muset přemlouvat a snažit se ho svými modlitbami obměkčit, aby udělal něco dobrého.
A budu zklamaný, když moje modlitba zůstane bez představované odezvy. Vnímám Boha jako někoho, kdo se nechá doprošovat, kdo není dostatečně všímavý, milosrdný, někoho kdo je neskutečně vysoko a daleko, takže vlastně ani nevím, jestli mě slyší a vnímá? Jestli se můžu odvážit na něj obracet?
Kdo se urazí, když mu nepoděkuji a příště si rozmyslí něco pro mě udělat? To všechno se projeví ve způsobu, jakým se modlíme. Myslím, že je výhodné vstupovat do modlitby s tím, že Bůh je někdo, kdo mě nejen zná, ale kdo mě zná lépe, než já sám sebe.
Zná moje myšlenky i moje srdce, moje přání a touhy, mojí minulost i budoucnost. Kdo zná stejným způsobem všechny lidi a ví, co potřebují, a kdo to s námi se všemi myslí mnohem lépe než si dokážeme představit.
Tím nám odpadne modlitba, která by měla Boha informovat o našem stavu a stavu světa, o našich potřebách a plánech a která by ho měla přemlouvat, aby něco dobrého (konečně) udělal. Bůh přece dělá pro lidi a pro celé tvorstvo víc, než si dokážeme představit a pochopit.
Modlitba tedy vůbec nemá měnit Boha - pokud si to od ní budeme slibovat, asi budeme frustrovaní. Boha není potřeba informovat, přemlouvat, přesvědčovat, ani obměkčovat a odprošovat. Proč se tedy vůbec modlit? Když Bůh ví, co si přejeme a potřebujeme, ještě dřív než na to pomyslíme. Naslouchá nám a dělá to, co je pro nás nejlepší. A stejně tak pro všechny ostatní.
Modlitba je čas, který dáváme Bohu k dispozici, a který tedy může být naplněn jedinečným způsobem. Většinu našeho času se snažíme vyplnit my sami - tím, že něco děláme, o něčem přemýšlíme, něco vytváříme, mluvíme, čteme, něco sledujeme v televizi nebo na internetu.
Cítíme asi oprávněně odpovědnost za to, jak náš čas využijeme a čím ho naplníme. Většinou ho nechceme proflákat a dost často se soustředíme na výkon, který podáváme. To všechno je jistě bohulibé, ale bohužel z toho někdy nedokážeme vystoupit a stejně přistupujeme i k modlitbě. A to je škoda - modlitba totiž nemá být výkon, ale spíš spočinutí v Boží přítomnosti. Modlitba je hodnota, která může dávat smysl životu.
Možná znáte pojetí hodnot, o kterém mluví Viktor Frankl, zakladatel psychoterapeutického směru logoterapie, která právě spočívá v hledání smyslu. Frankl říká, že život můžeme naplnit tím, že něco děláme a tvoříme, ať už hmotného či nehmotného - to jsou tvůrčí hodnoty; nebo tím, že něco pozitivního prožíváme, krásu, umění, vztahy - to jsou prožitkové hodnoty; a konečně smysl má náš život i ve chvílích, kdy nic netvoříme ani neprožíváme, Frankl mluví o nezměnitelných situacích. Smysl jim můžeme dát tím, že k nim zaujmeme vnitřní postoj - to jsou hodnoty postojové.
Myslím, že modlitba by patřila do té poslední kategorie - nejde tam ani o výkon ani o prožitky, ale o vnitřní postoj. Kdysi v noviciátu jsem se dověděl poučku, která mě velmi zaujala a utkvěla v paměti, přestože jsem tehdy přesně nechápal, co to znamená. A totiž, že vlastností modlitby je to, že se v průběhu života stále více zjednodušuje. Přesný opak toho, než bych tehdy předpokládal.
Člověku jakoby stačí čím dál tím méně - méně slov, méně gest, méně vznešených myšlenek. Svaté Terezie z Lisieux se zeptala na sklonku života jedna sestra, co říká Ježíšovi při modlitbě. A ona odpověděla: „Neříkám mu nic, miluji ho.“ To je pozvání ke kontemplativní modlitbě, které se někdy říká vnitřní modlitba nebo tichá meditace. Modlitba, která pramení z víry, že Bůh se dívá na můj život s nekonečnou laskavostí a porozuměním. Modlitba znamená prostě jenom být v Boží přítomnosti, a to stačí. Meditovat je tak jednoduché, jako udělat krok - a tak náročné jako ujít dlouhou pouť. Není to cesta rychlých a snadných řešení, ale celoživotní putování, je to nekonečná cesta k nekonečnému Bohu. Která je velmi dobrodružná a krásná.
Je dobře, když má člověk na této cestě průvodce, nebo někoho, kdo mu poradí, jak na to. Kontemplativní modlitba je důležitý pramen - některé věci nejde načerpat jinde. Některé druhy žízně prostě nemůžeme uhasit jinde než v tomto jedinečném setkání. A tento pramen je bezedný, nelze ho vyčerpat, neomrzí se vám.