Rekatolizace je proces opětovného zavádění katolické víry v zemích, které za reformace 16. století přešly k protestantství. V habsburských zemích získala rekatolizace systematickou podobu za vlády Ferdinanda II. Štýrského, který se stal českým králem roku 1617. Po porážce českých stavů na Bílé hoře 8. listopadu 1620 začala násilná rekatolizace českých zemí. Už v dubnu 1624 vyšly císařské patenty, které povolily jediné náboženství a zakázaly nekatolíkům vykonávat ve městech živnost; téhož roku vznikla první rekatolizační komise.
Roku 1627 vydal Ferdinand II. Obnovené zřízení zemské, které katolickou víru ustanovilo jedinou povolenou v Čechách, o rok později platil obdobný dokument pro Moravu. Nekatoličtí šlechtici museli konvertovat, nebo do šesti měsíců prodat majetek a opustit zemi. Hlavními vykonavateli byli jezuité, kteří do Čech přišli už roku 1556. Po Bílé hoře získali kontrolu nad pražskou univerzitou a vzdělávacím systémem, zakládali koleje, gymnázia a semináře pro výchovu nového katolického kléru. Roli sehrály i další řády - kapucíni, františkáni, dominikáni a piaristé. Kdo odmítl konvertovat, musel odejít.
Odhady historiků uvádějí, že české země opustilo 150 až 200 tisíc lidí, především řemeslníků, obchodníků a vzdělanců; odliv způsobil hospodářský úpadek celých měst a oblastí. Tajní nekatolíci, kteří konvertovali jen formálně, přežívali hlavně v pohraničí až do tolerančního patentu Josefa II. Rekatolizace změnila kulturní orientaci českých zemí. Místo kontaktů se severním protestantským prostorem se země otevřela vlivům katolického jihu, hlavně Itálie a Španělska. Nastoupilo baroko v architektuře, výtvarném umění i literatuře, vznikala poutní místa jako Svatá Hora u Příbrami nebo Svatý Kopeček u Olomouce.
Hospodářské důsledky byly dlouhodobé. Odchod protestantských řemeslníků a obchodníků ochromil celá odvětví, konfiskace majetku a jeho předání katolické šlechtě a církvi změnily vlastnickou strukturu země. Vznikla nová katolická aristokracie cizího původu - Lichtenštejnové, Buquoyové, Černínové a Colloredové. Rekatolizace zásadně ovlivnila ikonografii českých a moravských ražeb. Na mincích se objevují katolické symboly - Panna Marie, svatí patroni, kříže a monogram IHS. Příkladem jsou mariánské tolary ražené v Olomouci nebo svatováclavské dukáty. Církevní instituce získaly právo razit vlastní pamětní mince a medaile. Pražské arcibiskupství, olomoucké biskupství i významné kláštery vydávaly ražby k církevním slavnostem, svěcením kostelů a kanonizacím, jezuité razili medaile pro své koleje a k výročím řádu. V období rekatolizace vznikl také specifický typ svátostek - drobných medailonků s náboženskými motivy, které věřící nosili jako ochranu.
Rekatolizace je odborný termín, který v českých zemích souvisí s dobou po bitvě na Bílé hoře, a tedy s dobou baroka, která byla vždy vnímána poněkud negativně. Vliv na toto vnímání měl i slavný román Temno Aloise Jiráska. Doba pobělohorská byla z historického a společenského hlediska opravdu v porovnání s dobou předchozí složitá. Důsledky prohrané bitvy byl nejen hospodářský úpadek, ale také útlak ze strany katolické církve, rekatolizace, germanizace, odchod inteligence a s tím spojený i následný úpadek kultury obecně.
Konkrétně se pojmem rekatolizace označuje více či méně násilné obrácení nekatolíků, protestantů, na římskokatolickou víru. V českých zemích se po bitvě na Bílé hoře, která se odehrála 8. listopadu 1620, jednalo o poměrně násilnou formu, kterou realizovali především jezuité. Ti údajně k tomu, aby člověk přešel na katolickou víru, používali až mučednické způsoby. V souvislosti s rekatolizací došlo následně také k emigraci velkého množství obyvatelstva, často z řad inteligence. V důsledku rekatolizace se pobělohorská literatura rozdělila na dva základní proudy, tvorbu domácí a tvorbu exilovou. Domácí tvorbu lze pak detailněji rozdělit na tvorbu oficiální, která je povětšinou psána latinsky či německy a která nejvíce koresponduje s rekatolizací. Druhou větví je poté tvorba pololidová, do které patří především kramářské písně a knížky lidového čtení, třetím typem je poté tvorba lidová, reprezentovaná nejrůznějšími pověstmi, pohádkami či loutkovými hrami.
Jednou z vedoucích osobností naukové oficiální literatury byl Bohuslav Balbín, příslušník jezuitského řádu, který se vedle činnosti misijní, kazatelské a učitelské věnoval i činnosti literární. K jeho dílům patří například dílo Svaté Čechy, které obsahuje informace o 134 českých světcích a mučednících. I přesto, že byl jezuita a prosazoval rekatolizaci, byl rovněž vlastencem a obhájcem českého jazyka. To potvrzuje zejména jeho Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého, která se později stala jednou z inspirací v době národního obrození. Významným představitelem duchovní tvorby byl jezuitský kněz Bedřich Bridel, který je autorem slavné básnické skladby Co Bůh? Člověk?, která je založena na typických barokních protikladech, zejména Bůh x člověk, světlo x tma či věčnost x pomíjivost.
Nekatolické náboženské skupiny měly nad katolíky výraznou početní převahu. Podle různých odhadů tvořily v druhém desetiletí 17. století asi 70-90 % všech obyvatel českých zemí. Přesto na počátku 17. století v českých zemích sílila katolická strana. Katoličtí šlechtici jako třeba Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic nebo Karel z Lichtenštejna získávali důležité státní úřady a na svých panstvích často prosazovali tvrdou rekatolizaci. Jejich pozice pak posílil nástup Rudolfova bratra Matyáše na český trůn (vládl 1611-1619). 8. listopadu 1620 však přišla osudná bitva na Bílé hoře, kde jednoznačně vyhrála císařská vojska a povstání protestantských stavů bylo potlačeno.
Vítězstvím katolické strany se situace obrátila. Rekatolizace měla v zásadě dvě podoby: přísný, tvrdý a nekompromisní postup s použitím všech donucovacích prostředků, nebo postupné, důsledné a nenásilné působení se snahou probudit opravdový a niterný zájem o katolickou víru. Zatímco v prvním případě bylo obrácení na „pravou víru“ jen povrchní a dočasné, druhý způsob se byl zdlouhavý a náročný. Praktické provádění rekatolizace měly na starost úřady zemské a městské správy. Na venkově tuto činnost vykonávala vrchnostenská správa. Kromě toho od roku 1624 existovaly rekatolizační komise, které v doprovodu ozbrojené ochrany působily v jednotlivých oblastech země, a zjišťovaly především úspěšnost v provádění náboženské konverze. Členové těchto komisí pocházeli z řad státních úředníků a zástupců katolické církve. Soustředili se hlavně na oblast školské výchovy a výrazně též přispívali k rozvoji barokní kultury. Jezuité většinou odmítali násilné metody. Často neváhali působit i mezi nejnižšími vrstvami venkovského obyvatelstva. Katolické zásady a učení podávali jednoduchým a srozumitelným způsobem a kromě toho organizovali poutě a další poutavé náboženské akce. Činnost misionářů však někdy vyvolala otevřený a násilný odpor. Bouře venkovských obyvatel proti rekatolizaci nebyly neobvyklé. Venkovští poddaní se totiž nemohli jako šlechta nebo svobodní měšťané legálně vystěhovat do ciziny. Proto se často pokoušeli o útěk do nekatolických oblastí nebo se vzbouřili. Obzvláště v době třicetileté války se odehrávala selská povstání proti náboženskému i sociálnímu útlaku a také proti plenění a rabování armádami všech bojujících stran. Vzpoury byly samozřejmě potlačeny a jejich hlavní iniciátory a účastníky pro výstrahu krutými způsoby popravili či potrestali.
Během třicetileté války bylo nutné se soustředit především na vojenské operace a rekatolizační tažení tak přirozeně nebylo možné úplně rozvinout. Uzavření vestfálského míru v roce 1648 však znamenalo definitivní konec nadějí českých protestantů na změnu poměrů a rekatolizační tlak znovu zesílil. Zastáncem tvrdého postupu byl především generální vikář Jan Caramuel z Lobkovic. Mírnější praktiky naopak prosazoval pražský arcibiskup Arnošt z Harrachu. Další fázi rekatolizace měla na starosti především církev a úloha státu v této činnosti ustoupila do pozadí. Katolická církev musela nejprve upevnit svou vlastní organizaci. Již za války roku 1630 rozdělil arcibiskup Harrach svou arcidiecézi do menších správních celků (vikariátů), aby tak zajistil lepší dohled nad jednotlivými farnostmi. Velkým organizačním zásahem bylo založení nových biskupství v Litoměřicích (1655) a v Hradci Králové (1664). Aby církev vyřešila tragický nedostatek duchovních, uváděla do praxe nové kněžské semináře. Plošná rekatolizace obyvatelstva v Čechách a na Moravě v prvních pobělohorských desetiletích měla zakotvení v tehdejší legislativě. A to především formou patentů, nařízení vydávaných pro jednotlivé země buď přímo panovníkem, nebo jeho pověřenými zástupci. První patent, který dramaticky zasáhl nekatolické prostředí, vydal zplnomocněný komisař Ferdinanda II. kníže Karel z Lichtenštejna 13. prosince 1621. Z Čech vyhostil utrakvistické i bratrské duchovní. I když se jednalo o náboženské opatření, patent ještě rekatolizaci nevyhlásil, skryl ji za politické motivy. Duchovní nebyli vyhnáni jako konfesní protivníci, nýbrž jako političtí provinilci, kteří svými kázáními bouřili lid proti zákonnému panovníkovi a podíleli se tak na vzniku stavovského povstání. Uvedený patent se netýkal luteránů, a to s ohledem na tehdejšího habsburského spojence, saského kurfiřta Jana Jiřího. Nicméně snaha vypudit i luteránský klérus byla tak silná, že uvedené ohledy po necelém roce padly a 25. Uvedená první legislativní opatření směřovala proti kléru a jejich cílem bylo odstranit duchovní vedení českých nekatolíků. Další kroky směřovaly proti věřícím. Již 17. září 1622 byli z Moravy vypovězeni novokřtěnci, ale hlavní rekatolizační nápor přišel až v roce 1624. Ferdinand II. vydal 29. března patent přikazující, aby obyvatelé měst i venkova přijali katolické vyznání. Patent postihl především měšťany královských měst. Tento problém stát vyřešil až v roce 1627. V květnu vydal Ferdinand II. nový zemský zákoník, Obnovené zřízení zemské pro Čechy (a o rok později pro Moravu). Katolické náboženství zde bylo vyhlášeno za jediné povolené křesťanské vyznání. Dne 31. července 1627 pak panovník vydal patent, jímž nařídil nekatolické šlechtě v Čechách konvertovat ke katolictví, nebo opustit zemi (pro Moravu bylo toto nařízení vydáno 9. března 1628).
Raně novověký stát si nedokázal vynutit okamžité a úplné dodržování svých nařízení. Připočteme-li k tomu nejistotu válečných let, poznamenanou vpády nepřátel, nemůžeme se divit, že ve 30. a 40. letech 17. století vycházely ve dvou- až tříletých intervalech patenty, které zakazovaly přítomnost nekatolíků v zemi. Uvedené patenty směřovaly především proti exulantům, kteří se pod různými záminkami do země vraceli. Mnozí navrátilci doufali, že situace na evropském bojišti se nakonec obrátí v neprospěch Habsburků. Tuto naději jim Definitivně vzal v roce 1648 vestfálský mír, v němž byl na základě dohody mocností stanoven jako termín pro uspořádání náboženských poměrů v Evropě 1. leden 1624, tedy doba, kdy se již české země nalézaly pevně pod vládou Habsburků. Tím de facto došlo k mezinárodnímu uznání pobělohorské rekatolizace. Po uzavření míru vyšla série dalších rekatolizačních patentů, které v poklidných dobách již svůj úkol splnily. Čechy a Morava se staly katolickými zeměmi, i když zde vždy existovali tajní nekatolíci. Proti nim a jejich podpoře ze sousedních luteránských zemí se v první polovině 18.
tags: #micka #rekatolizace #kancionaly