Kostel sv. Jakuba Většího se nachází v centrální historické památkově chráněné zóně města Poličky na Náměstí Bohuslava Martinů. Novogotický děkanský kostel byl postaven v letech 1853 - 1865 Františkem Schmoranzem st. podle upraveného projektu Antonína Wacha na místě starého chrámu poškozeného požárem města v roce 1845. Stavitel Schmoranz nechal strhnout všechny dochované konstrukce a využil snad jen patu polygonálního kněžiště hlavní lodi. Základní kámen byl svěcen 14. července 1853 a stavba byla dokončena osazením kytky fiály vpravo od hlavního vchodu 5. října 1863. Kostel byl vysvěcen na den sv. Jakuba Většího 30. července 1865.
Tento popis slouží jako úvod do architektonické a historické proměny kostela a není jedním z nároků na úplnost všech detailů.
Tento kostel je trojlodní hala s tribunami v bočních lodích, osově situovanou západní hranolovou věží a dlouhým kněžištěm s šestibokým závěrem. Celková délka kostela dosahuje asi 46 m (bez opěráků). Délka interiéru presbytáře je asi 19 m a délka lodi 19 m, šířka interiéru trojlodí je přibližně 20 m. Výška věže po střed makovice je asi 63 m (k tomu navíc cca 3 m vysoký kříž).
Při přestavbě byl důsledně dodržen půdorys gotického kostela, ale hmotově se novostavba proměnila z baziliky na halu - tj. všechny tři lodi jsou stejně vysoké. Navíc byla z vnějšku přístavbami pohlcena část kněžiště, které při venkovním pohledu vypadá krátké, ačkoliv pohled do interiérů ukazuje jeho mimořádnou délku.
Hlavní loď je zaklenuta rychlým sledem čtyř klenebných polí, kterým v bočních lodích odpovídají téměř čtvercová pole. Kněžiště o třech obdélných klenebných polích a závěru odděluje od lodi triumfální oblouk. S výjimkou sakristie je v interiéru důsledně užita křížová žebrová klenba ze žeber hruškové profilace. V chóru a v hlavní lodi vybíhají žebra z vysokých štíhlých válcových přípor ukončených variacemi na gotické kružbové hlavice s polygonálními krycími deskami. Žebra se sbíhají do masivních terčových svorníků: v závěru s tváří Krista, v kněžišti s letopočtem 1860, v lodi s polychromovaným městským znakem, kruhovým otvorem pro závěs lustru, polychromovaným znakem Českého království a symbolem Boží Trojice.
Klenby bočních lodí v obou úrovních vybíhají z konzol. Na severní boční loď navazuje obdélná sakristie o dvou polích osmidílné žebrové klenby. K jižnímu boku presbyteria se v úrovni sakristie připojuje kaple Božího hrobu a kaple Panny Marie otevřená do boční lodi. Hranolová věž je z větší části zasunuta do půdorysu trojlodí a před západní průčelí předstupuje v podobě mělkého rizalitu s nakoso postavenými opěráky při nárožích. Po stranách věže jsou v koutech bočních lodí situována schodiště zpřístupňující empory a věž. Západní část kostela získala podobu izolovaného bloku s hladkým průčelím.
Má téměř pevnostní ráz a monumentální dojem je zdůrazněn cimbuřím, odstupněným západním štítem a opěráky v nárožích, které vrcholí fiálami s kytkou. Subtilněji působící průčelí lodi a presbytáře z kvádrů je rytmizováno dvakrát odstupněnými opěráky vrcholícími stříškami. V patách východního štítu jsou posazeny fiály s kytkami. Okna s hrotitými záklenky vyplněnými kružbami jsou v lodi prolomena ve dvou úrovních odpovídajících vloženým emporám.
Ve věži se nad zvonicovým patrem se železnou zvonovou stolicí se nachází byt věžného s čp. 236 (v současné době upraven jako rodná světnice Bohuslava Martinů). Byt sestávající z předsíně a obytné místnosti je přístupný z ochozu vyneseného na krakorcích. Ochoz s kružbovým zábradlím spojuje průchozí polygonální věžičky v nárožích, které jsou zastřešeny oplechovanými štíhlými jehlanovitými stříškami s pozlacenými makovicemi. Věž vrcholí osmibokou jehlancovou střechou s makovicí a křížem.
Mobiliář kostela sestává z hlavního oltáře se sochou sv. Jakuba Většího apoštola od Václava Levého z kararského mramoru a obrazy zemských patronů od J. V. Hellicha. Postranní oltáře jsou zasvěceny sv. Josefu a Panně Marii. Kazatelna přístupná ze sakristie je zdobená reliéfními deskami od V. Levého. Původně panské lavice s letopočty 1864 a 1865 a dvě řady lavic v lodi pocházejí stejně jako křtitelnice v jižní boční lodi a kropenky u vstupu do hlavní lodi z doby stavby kostela. Byly zhotoveny podle návrhů F. Schmoranze st. Kostel sv. Jakuba Většího tedy nese typické prvky sdružené s misijním krizovým obdobím, kdy se do stavby promítly jak gotické, tak novogotické prvky a detailní řezbářské a sochařské díla.
Historicko-architektonické souvislosti a misijní konotace
Proměna gotického základu do novogotické haly srovnává tradiční baziliku a modernější prostředí trojlodí, kde důraz na výšku a monumentalitu vytváří dojem pevnosti a královského patosu. Železné prvky a dekorativní fiály, spolu s makovicemi a růzností štukových a kamenných detailů, odrážejí tehdejší snahu o vizuální sílu a sakralitu, která byla často využívána při misijních krizích a požadavcích na reprezentativnost kostelů ve městech s významnou kulturní historií.
Elementy výzdoby a mobiliáře, jako jsou oltáře a reliéfní desky, svědčí o spolupráci mezi architekturou a uměleckým řemeslem druhé poloviny 19. století a slouží jako svědectví o liturgických a náboženských aspektech tehdejší doby, kdy byla hlavním cílem posílit duchovní život komunity prostřednictvím významných sakrálních staveb.
